Zvláštní divný film

V hlavě mi běžel zvláštní divný film. Bez dialogů, pocitů, bez kontextů, bez souvislostí. Hejno ptáků zase kroužilo po nebi. Vydávalo zvuk, jenž tvořil dojmy úzkosti a niterně vyvolávalo husí kůži v uších. Poledne se ukázalo jako nová naděje. Silnice byla monumentem pro všechny, kteří stáli v nekonečné koloně aut. Přeběhla jsem ji. S jistotou. Černá káva voněla po ulicích a lákala polomrtvé existence k jejímu vypití a následnému vlití se do tepen a žil, které na chvíli zapomněly, co je to vlastně život. Potřebovala jsem cigaretu. Trafika teď byla tři metry vzdáleným cílem. Kupuji krabičku Viceroy a jednu rovnou vytahuji. A v tom pohybu ho tam zase vidím. Stojí. Dívá se do země. Kouří a budí dojem, že se s nikým nechce bavit. Vlasy mu občas zakryjí tvář, ale vítr ji zase odkryje a nechá mě znovu nahlédnout. Naposledy potáhnul a zahodil zbytek retka, které ještě při dopadu chvíli rotovalo na místě. Podíval se mým směrem a pak na mě. Dostal se do mého zvláštního divného filmu. Stal se v něm klíčovou osobou.