Ozbrojení andělé

Thomas seděl na svém záplatovaném gauči a koukal do prázdna. Venku bylo zataženo a jeho dům byl zahalen do stínů, tudíž proti oknu byla vidět pouze jeho silueta. Neustále si mnul ruce a neklidně se vrtěl. Pod nohama mu ležel kufr a v něm se leskly dvě černé pistole Berrety a 8 nabitých zásobníků. Ve vedlejších kapsičkách ležely naplněné skleněné ampulky a dvě injekční stříkačky. Náhle zazvonil telefon. Thomas prudce vstal a zvednul ho:
„Tome?“
„Jo, to jsem já.“
„Tak jsem to zařídil, zítra vyrážíme.“
„Mockrát díky, Jasone, máš to u mě,“ řekl Thomas a slabě se pousmál.
„Tome, jseš si jistej, že do toho chceš jít?“ zeptal se důrazně Jason.
Thomas polkl a zavřel oči. „Jo, naprosto.“
„Opravdu si to nechceš rozmyslet? Fakt si nemyslíš, že to je blbost?“
„Jasone, už jsme o tom spolu mluvili, víš, že to chci udělat, ať udělám za ten svůj pitomej život aspoň něco.“
(ticho)
„A navíc mě tady už nic nedrží,“ pokračoval. „Nebaví mě to tu. Prostě jim chci pomoct. Už jsem se rozhodl.“
„Budou tě mít za blázna, Tome,“ pronesl starostlivě. „Lidi to nepochopí, jseš si toho vědom?“
„Ale pochopí, nemůžou být přece tak blbí. A i kdyby jo, mě to už pak stejně může být jedno.“
„Když tam pojedem, už nebude cesty zpět, protože si budou myslet, že jsme je zradili, chápeš to vůbec? Osmdesát lidí!“
„Jo, myslím, že jsem se s tím už smířil. A chci ti moc poděkovat… za všechno. Hlavně za to, že do toho se mnou jdeš taky.“
„Jsem v úplně stejný situaci.“
„Jsem rád, že jsem tě kdy poznal, Jayi,“ smutně se usmál.
„Já taky, Tome… já taky.“
,,Můžu se tě ještě na něco zeptat? Jak to bude s kontrolou zavazadel?“
,,Jeden známý mi dluží laskavost, zná mě natolik dobře, že ví, že si s těmi bouchačkami nebudeme hrát na palubě.“
,,Tos mě uklidnil. Díky moc.“
,,Neděkuj a zkus se vyspat, potřebuješ to.“
,,Dobře, tak zítra ve dvě.“
Rozloučili se, Thomas položil sluchátko a natáhl se na gauč. V hlavě se mu honily myšlenky. Rozmyslet si to, nerozmyslet si to? Pochopí to veřejnost? Neví. V domě bylo mrtvolné ticho, slyšel jen své vlastní myšlenky, které mu neustále vyvstávaly na mysli. ,,JÁ TO UDĚLÁM!,“ zařval na celý dům, prudce vstal, ale pak se zarazil a dal se do pláče.

Váhal a přitom byl rozhodnutý.
Nedokázal se na nic soustředit. Nemohl jíst, nemohl pít, nemohl spát, nic se mu nechtělo. ,,Musím si vyčistit hlavu,“ zamumlal si pro sebe. Vyšel z domu a vydal se ve svém černém saku a plstěném klobouku na dlouhou procházku napříč Derry Street, klidné ulice na předměstí Costerhamu. Na nebi se začaly objevovat červánky, jež směrem k západu slunce, kudy Thomas šel, místy začaly nabývat až sépiových tónů. Noc se pomalu začala rozprostírat nad Costerhamem.

----

Thomas africké prostředí dosud neznal, ale obrázek si o něm udělal hned v prvních chvílích po příletu. Jasonův přítel Richard už na ně čekal ve svém džípu, aby je svezl k vesnici. Thomas si všechno kolem sebe prohlížel a postupně si uvědomil, jak se krajina a lidé mění. Zrovna když projížděli městem, viděl Thomas asi 15 manekýnů v drahých smokinzích, jak čekají na svá Porsche z dovozu, ve kterých přijížděli jejich osobní asistenti. Přitom procházeli kolem třiceti zubožených domorodců. Mezi nimi  na chodníku leželo asi pětileté dítě, které mělo strnulý obličej a smrt v očích. Vedle něj leželo asi 8 takových malých chladem a hladem prokřehlých tělíček, které byly přikryty tenkými záplatovanými dekami, které jim daly jejich maminky, prosíce prokřehlýma rukama kolemjdoucí manekýny o almužnu.

Čím víc se vzdalovali od centra města, tím víc přibývalo chudých a ubývalo manekýnů. Po výjezdu z města se odebrali k nedaleké vesničce Konsuba. Na místo, kde měli pomoct, na místo jejich poslední zastávky.

Thomas s Jasonem vystoupili se svými kufříky a vrhali smutné až plačtivé pohledy na místní obyvatelstvo, které jim je oplácelo. Místo hliněných domků, které tam dřív stály, zbyly jen základy; studna, ze které si vždycky nabírali blátivou kalnou vodu na pití, zela prázdnotou. Nikde žádný dobytek na maso, k jídlu měli kořínky a rostliny, které se daly sníst, i těch ale bylo málo, „bodláčí hody“ museli podstupovat také. Muži, ženy i děti vypadaly jako kopie – smutné výrazy, žalostné nebo prázdné výrazy v očích, vyzáblá těla, nohy poseté kurdějemi, někteří byli malomocní.

Jason i Thomas kývli na náčelníka kmene, a ten dal pokyn ostatním. Ženy přiváděly své děti k Thomasovi, kterých vytáhnul ampulku a nabral do stříkačky její obsah. Jedna holčička se Jasona zeptala:
„Co to vlastně je, pane?“
„To je medicína… aby ti bylo dobře,“ řekl Jason a slabě se usmál. „Podej mi ruku.“ Holčička poslechla a Jason do ní vpravil obsah stříkačky. Tento úkon třicetkrát zopakoval u každého dítěte, ampulky taktak postačily.   

Poté poslaly ženy své děti spát do posledního stojícího domu a ty do jednoho poslechly. To bylo naposled, co všichni viděli jejich nechápavé oči. Po pěti minutách začali jejich otcové vynášet se slzami v očích malá tělíčka zabalená v dečkách. Všechna je nesla k obrovské předem vyhloubené jámě, kam je pomalu pokládala. Thomas s Jasonem vytáhli z kapes své Beretty a nabili je. Všechny ženy se pomalu postavily a vzlykajíce se rozestoupily vedle sebe k okraji jámy zády k ní. Oba muži přistoupili s pistolemi před ně, namířili před jednu z nich a zřetelně, přesto téměř neslyšně pronesli: ,,Klid tobě,“ a pak už ty ženy byly v klidu. Jejich těla se svalila do jámy. Oba dva svými postupnými výstřely rušili jinak mrtvolné ticho, které se po vykonání proměnilo v ticho plné mrtvol. Stejné přání bylo vyplněno i mužům – Thomas splnil vše, co slíbil jim i to, co slíbil sobě – že jim pomůže.

Poté přiložili své zbraně na své spánky, ale v dálce uslyšeli policejní houkačky. Vytáhli fix a napsali na své ruce vzkaz pro ně – „CHTĚLI JSME JEN POMOCT – NEBYLO PRO CO ŽÍT“… Pak už nic neslyšeli…  

EPILOG:

A nyní hlavní zpráva - obyvatelé africké vesničky Konsuba byli hromadně zavražděni podle našich zpráv psychopatickými neonacisty Thomasem Casem a Jasonem Murleym, více podrobností naleznete na stránkách...