Stíny

Dohnali ji k tomu...

Pronásledují ji...

Už dál nemůže...

Neotáčej se! Nesmíš se otočit. Oni tam jsou... a čekají na tebe...

Stromy zasahují svými větvemi do cesty a způsobují prchající dívce šrámy na tváři. Vítr kvílí v jejich korunách a celou scénu dělá ještě děsivější. Musí zrychlit. Dohánějí ji.

Tam, na konci cesty, u útesu, tam zmizím. Najdou si jinou oběť.

Měsíc v úplňku a vítr přibíral na síle. Dívka s rozevlátými vlasy si razila cestu vpřed, jak nejrychleji jen mohla. Ale oni byli rychlejší. I když si vytvořila náskok, s každou její myšlenkou na ně ji pět stínů bylo blíž a blíž. Stačilo se po ní jen natáhnout, ale chtěli vědět, co ještě udělá.

A ona to věděla. Cítila jejich mrazivý dech na šíji a strach z nich ji poháněl vpřed.

Hlavně se neohlížej zpět...Uděláš to a skončíš dřív, než se posuneš dál...

Cítila, jak jí krev z ran teče po tváři. Ta vůně je vábila. Stěží se ovládali. Avšak o tělo jim nešlo. Chtěli její duši. Čistou a neposkvrněnou duši. Jejich obživa. Jejich cíl.

Z nebe se snesla první dešťová kapka. Ta kapka byla předzvěstí bouře. První blesk pročísl oblohu o pár vteřin později. V ten moment se vše zastavilo. Dívka padla na kolena a s úděsem sledovala oblohu. Stíny čekaly za ní. Už už se po ní natahovali...

Nevzdávej to... vstaň...prosím...

Začalo to ve snech. Noční můry. Ano, už tam se po ní sápali. Ale ona jim odolala. Díky hudbě. A pak už je cítila ve své blízkosti i na veřejnosti, či v zahradě, kde se učila. Měla strach být kdekoliv sama. Tušila, že přijdou. A oni přišli. Přišli si pro ni.

Z nebe se spustil prudký liják a během chvíle promokla docela. Brodila se bahnem a listím ke svému cíli. K tomu útesu na konci cesty. Ano, přesně tam to všechno skončí. Bála se daleko víc, než na začátku. Tlak v hrudi se stával mnohem méně snesitelným. Cítila jejich dotek na svém rameni. Trhla jím, jak nejrychleji mohla. Hrají si s ní. Chtějí ji dohnat k šílenství. A konečně se nakrmit.

„Vzdej se nám.Oddej se tomu. Buď naše, Tino.Chceme tě...“
„Ano,pojď k nám...neboj se...nemáš jinou možnost...“
„Nám neutečeš...jsi naše. Moje.“

Nezastavuj a utíkej dál... Už jen kousek...pár kroků...

Bouře se projevila v plné síle. Větve padaly a stromy se vyvracely. Vítr jí tlačil z jedné strany na druhou. Ano, už tam byla. Tam na konci cesty u útesu. Jen jeden jediný krok a bylo by po všem. Vlny mlátily smrtící silou o skalnatou stěnu. Volaly na ni, vábily ji. Stíny byly u ní. Stáli těsně za ní. Obepínali ji jako těsné obleční. Nemohla se nadechnout a jejich hlasy se jí pořád ozývaly v hlavě.

Jsi naše, naše a nikoho jiného. Tvoje duše patří nám a s ní i tvé tělo... naše...Tino...
Padla na kolena a rukama trhala trsy trávy ze země. Netušila proč to dělá, ale něco ji k tomu nutilo.

Přestaň! Skoč! Zbav se jich!

Plazila se bahnem a plížila se k okraji. Stíny se po ní natahovaly, avšak pokud se jim neodevzdala sama, nezmohly nic. Musela to vzdát, aby byla jejich. A to bylo něco, co ona nechtěla za žádnou cenu připustit. Opět spatřila ty vlny. Jejich šum byl pro ni jako rajská hudba.

Padala k nim.

Konečně volná.

Vítr se utišil a bouře přestala. Měsíc svítil v plné síle a bledá zář osvětlovala její tělo. Vytřeštěné oči zdánlivě mrtvé dívky se dívaly na nebe.

Nám neutečeš...jsi naše... .

Výkřik prolnul tichou noc.