Hořící muž

Hořící muž
Před třemi lety se rozsvítilo světlo. Prořízlo tmu a stalo se majákem. Znáte to? Stojíte na šikmé ploše života. Nevíte, co je před vámi. Jste nerozhodní a nemůžete udělat jediný krok. Tak jenom čekáte. A pak se to stane. V dálce se rozzáří naděje. Spatříte oranžové body. Hřejí do tváře a připomínají uhlíky. Snaží se vás vrátit do života. Nasměrovat. A vy na ně zíráte a jste neschopni pohybu. Pak ta světla blednou. Ztrácí se. Proto utíkáte. Zakopnete o kámen a hned o další. Slyšíte hučení v hlavě. Záře je pryč a vy těžce oddychujete. Od úst vám jde pára. Máte chuť křičet, ale víte, že by vás nikdo neslyšel. Ponoříte se do oceánu temnoty a hledíte bezradně před sebe. Ztratili jste maják, ukazatel. Kolem vás vane ledový vichr a vy si matně uvědomíte, že existuje cesta, která by vás vyvedla ven. Tak se díváte. Čekáte, zda se se znovu neobjeví, i když tomu moc nevěříte. Vlastně už nevěříte ničemu.
Mým světlem byl hořící muž.
Dolní ulice je dlouhá a táhne se až k hlavní třídě. Stromy po obou stranách připomínají koryto, kterým proplouvají tramvaje z konečných zastávek zpátky do města. Každý podvečer přicházím z východního směru. Přivírám oči před paprsky slunce. Natahuji ruce a tápu. Jsem slepcem a hledám opěrné body. Cestu mi pak ukazují nejrůznější zápachy. Poznávám vůni čpavku, lidského potu a také něčeho, co je svěžejší než Old Spice. Přicházím na úpatí ulice.
Obvykle se zastavím u první budovy. Opřu se o stěnu a přemýšlím. Nemám odvahu pohlédnout dolů k zastávkám tramvaje. Slunce pomalu ustupuje. Zanechává oblohu v barvách purpuru. Cítím chlad. Schoulím se do kabátu a naslouchám podzimnímu větru, který vyzpěvuje v korunách stromů. Myslím, že by vás nepřekvapilo, jak smutně dokážou znít zvuky z ulice smíšené s tím věčným vrzáním a skřípotem. Uběhne celá věčnost. Vše kolem mě se ponoří do šera. Konečně seberu odvahu a poprvé se podívám.
Na zastávce tramvaje jsou lidé. Někteří přešlapují u jízdního řádu. Jiní posedávají a sklání tváře k zemi. Připomínají mlžné přízraky, na denním světle by se rozpustily. Přijíždí souprava. Jiskry se odrážejí ve výkladních skříních a mísí se s pouličním osvětlením. Tramvaj zastavuje. Dva protichůdné davy vráží do sebe. Ozývá se jekot. Otylá žena strká do všech před sebou i za sebou. Důchodce nadává, mává holí a proklíná svět. Malé dítě uniklo ven po čtyřech. Tramvaj konečně odjíždí a já potlačuji nevolnost.
Pohlédnu na hodiny kostelní věže a vydám se k zastávce. Odbila moje hodina. Působím jako někdo, kdo s vypětím všech sil nutí nohy k poslušnosti. Zjevuji se v kuželech světla a zase mizím. Lidé na zastávce prořídli. Vkročím mezi ně. Najednou jsem sám. Zahlédnu hubeného chlapce. Přebíhá silnici. Přidává do kroku. Bojí se mě. Mám chuť běžet za ním. Ten zatracený kluk mizí ve tmě.
Už jsem vám vyprávěl o své osamělosti? Jsem ten člověk, kterého nechce potkat nikdo. A to mi věřte. Všichni se odvracejí a raději mizí ve chvíli, kdy jim dýchám na záda. Ze začátku je to příjemné. Pak si musíte vytvořit neviditelný štít, který vás chrání, jinak se zblázníte. Nebudu vám vykládat, že po lidském kontaktu netoužím. Nebyla by to pravda. A asi bych vás tím ani nepřesvědčil. Určitě mi dáte za pravdu, že se nedá žít celou věčnost ve stínech.
Právě zastavila tramvaj za doprovodu skřípění, které připomíná pláč dítěte. Chystám se nastoupit. Natáhnu nohu k první příčce schodu. Zarazím se. Proti mně vychází dívka. Její chůze je lehká. Téměř se vznáší. Má na sobě letní šaty, i když je chladný podzim. Vlasy jí padají do čela. Jsou nadnášeny větrem a ona se směje. V tom úsměvu je cosi zvláštního. Jakýsi příslib naděje. Pohlédne na mě. Srdce mi tluče o závod. Hned se odvrací. Přidává do kroku. Chci na ní zavolat, ale z hrdla mi nevyjde jediný hlásek. Ztrácí se. Nemůžu se pohnout. Je opravdu chladno.
Tramvaj je prázdná. Cestující se vytratili. Sedím sám u okna. Dívám se na matnou záři neonů a odraz svého obličeje. Je to podrážděný obličej unaveného muže. Na čele se začínají objevovat vrásky. Kdysi jsem dostal jednu ženu. Skončila v nemocnici se zlomenou rukou a podlitinami v obličeji. Upadla na schodech. Najednou si to všechno uvědomíte. Sedíte večer co večer v tramvaji a řítíte se tmou do pekla. Ve dne se vám lidé vyhýbají. Jste sami. A jenom můžete doufat v lepší zítřky.
Před třemi lety se v temnotách rozsvítil muž. Jistého pobudu někdo polil benzínem a zapálil. Smrákalo se. Byla zima. Padal sníh. Neony vrhaly úplně jiné odstíny. Bylo to smutné počasí, kdy jsou všichni zavřeni doma a nevychází. Seděl jsem v tramvaji. Sledoval jsem svůj obličej, jako dnes. A pak se to stalo. Záře. Plameny. Uviděl jsem ho z okna. Hořící muž. Tramvaj zastavila. Vyskočil jsem a hned jsem uklouzl na náledí. Rozbil jsem si koleno a odřel ruku. Sníh byl studený a nepříjemný: padal mi za krk. Doběhl jsem k němu. Nasával jsem zápach pálené kůže. Sundal jsem si kabát a snažil se ho uhasit. Ten muž řval, naříkal. Převaloval se ve sněhu, ale plameny nemizely. Řidič zavolal sanitku. Přiběhl ke mně a společně jsme oheň udusili. Záchranáři ho odvezli do nejbližší nemocnice. Jel jsem s ním. Lékaři si mysleli, že jsem jeho příbuzný. Jindy by mě to urazilo, ale cítil jsem něco jiného. Něco, co bylo ukryto v té atmosféře před Vánoci. Nabídli mi, abych se za ním podíval na pokoj. Stál jsem nad jeho lůžkem a koukal jsem se mu do očí. Zvláštně se na mě usmál. Chytil mě za ruku. Měl jsem slzy v očích. Bylo to poprvé po tolika letech, co ke mně někdo projevil náklonost.
Myslím, že tehdy jsem se rozhodl pro životní změnu. Nakonec se tak nestalo, i když jsem zdrženlivější v úsudku. Tím pádem jsem daleko osamělejší. Po večerech sedím doma a dívám se do zdi. Někdy s ní dokonce mluvím. Je to zoufalé, ale přesto uvolňující. Myslím, že tak dlouhé rozhovory jsem nikdy s nikým nevedl. Moje město je opuštěné a to doslova. Lidé jezdí do práce a z práce. Zbytek času tráví doma. A jak už jistě víte, nemám na lidi zrovna štěstí.
No nic. To jsem odbočil. Koukám se do toho svého zatraceného ksichtu a občas si vzpomenu na plameny. (pekla?) Vždycky se pak můj odraz usměje. Jenom na chvilku, ale to dobře stačí. Cesta ubíhá pomalu. Tramvaj klouže tichou nocí. A mě je docela smutno. Za další dvě zastávky musím vystoupit. Budu se toulat venku do rána. Nevím, kdy jsem naposledy spal. Souprava zastavila a někdo nastupuje. Je to mladá žena. Celkem pohledná. Sedá si na sedadlo vepředu. Nevšimla si mě. To je moje výhoda. Pomalu vstávám. Dívá se do mobilu a nevnímá. Vlasy má jako hořící plameny. Je to náhoda? Padají na zadní sedadlo. Tam se vlní, jak se tramvaj pohupuje ze strany na stranu. Jsem jimi hypnotizován. Pomalu se přibližuji a dávám pozor, aby mě nezaslechla. Okna jsou teď čistým zrcadlem a já kráčím v tunelu. Vidím svůj odraz, i ten její. Je to žena s výraznými lícními kostmi a sametově bílou pletí. V hlavě mi vyvstane představa. Čeká na mě v záplavách slunce, mává a já mám radost, že ji vidím. Nebo skáče do jezera. Otáčí se a volá, ať skočím za ní. Měl bych s těmi nesmysly přestat, ale nemůžu si prostě pomoct. Pak si vybavím její tělo rozbité na dlažbě: prolézá otevřeným okýnkem tramvaje, bojí se mě a uráží si hlavu o protijedoucí vůz. Já jenom stojím neschopen pohybu. Jsem celý od krve a vidím se v tom podělaném zrcadle. Už jsem téměř u ní. Neslyší mě. Kouká se do telefonu. Pokládám jí ruku na rameno.
Můj život je nakloněná plošina a já stále čekám na zázrak. Čekám na znamení. Před třemi lety mi hořící muž ukázal cestu. Já ji ztratil. Večery jsou od té doby delší a život bolestnější. Donutil mě přemýšlet. Už nemám víru, která by mě hnala dopředu. Moje práce už je prostě taková.
Kamarádi. Něco vám řeknu. Za ta léta jsem toho zažil hodně, ale tohle mě dostalo. Držím ji za rameno, ukazuji odznak a říkám milionkrát otřepanou frázi, „Kontrola jízdenek“. Ona se usměje a v očích má jiskřičky, které rozsvěcí svět.