Rychlejší než střela

Rychlejší než střela
Jana Majerová vyrostla v rytmech sonetů a valčíků v domě na předměstí. Každý den slýchala tóny klavíru, které prostoupily chodby, zanechaly ozvěnu a dlouho doznívaly v uších i po tom, co dům usínal. Někdy připomínaly dětský pláč, jindy mrouskání koček a občas hukot velkého zaoceánského parníku. Matka Jany, mohutná a zasmušilá žena, vyhrávala ve vstupní hale na klavírní křídlo. Každý koncert probíhal totožně. Nejprve se uklonila publiku. Pak pohlédla do davu rozličných tváří i postav a nakonec se zahleděla na syna, který nevynechal jediné představení. Vyklonil hlavu, div nevypadl z první řady a usmál se. Pokynula hlavou. Světla v sále potemněla. Položila prsty na klávesy. Zhluboka se nadechla. Sál ztichl. Do prostoru se vznesla nostalgická a tklivá melodie, která sevřela všechny duše do neoblomné smyčky a nakonec je vyzdvihla do nezměrných výšin. Tváře publika se protahovaly, smršťovaly a měnily, jak je obklopila pavučina dojmů, utkaných tou ženou na podiu. Pak koncert skončil, hudba dozněla a prsty se zastavily. Chvíli vyčkávala. Ticho. Žádný potlesk. Kam se všichni vypařili? Měla pocit, že zaslechla vrzání rámů, do kterých se opíral vítr, šepot schodiště a vzlykání starého nábytku. Pak šelest a klepání: můra mávala křídly a narážela do stínítka. Byl to sen? Zapochybovala. Když pohlédla do reflektoru, zdálo se jí, že se dívá do červánkového soumraku. Hlava se jí brzy vyjasnila. Konečně se dočkala. Obrovský aplaus a burácení hromů. Lidé vstávali, tleskali a vykřikovali. Jejich oči byly mlhou, deštěm a zrcadlem, a každý držel kapesník, kterým si protírali vlhká víčka. Všichni byli dojatí. Pyšně se napřímila. Obecenstvo jásalo. To už držela syna v náruči, tiskla ho k sobě a líbala na horké tváře.
Jana obvykle vyběhla do prvního patra, zabouchla se v pokoji a utěsnila dveře. Zkrátka dělala vše pro to, aby unikla jedovatým tónům, které ji pronásledovaly. Nikdy se jich úplně nezbavila, ať šla na půdu, do sklepa, anebo do jiné odlehlejší části domu. Často stála u okna a sledovala život na ulici: bezstarostné tváře dětí, lehké pohyby chodců a úsměvy lidí. Někdy kreslila na zamlžené sklo, jindy se dívala zasněně do dálky. Představovala si sluneční paprsky a chladné stíny lesa. Cítila dotyk vody, vůni trávy a slyšela zvonkohru větru. Ukolébaná svojí představou vystoupila na špičky, jako by chtěla vzlétnout do těch dálek, ke kterým natahovala ruce, až ji chladná melodie klavíru stáhla na zem, zpátky do domu, který nenáviděla. Koncerty v hale byly delší a naléhavější. Otec se vracel pozdě, pod rouškou tmy a alkoholovým odérem přehozeným přes ramena. Občas zaslechla z přízemí smích, který jí připomněl bratra. To pak schovala hlavu pod polštář, tiskla si ho na uši a nohou odhánět neviditelné fantómy z pokoje. Když vylezla, byl polštář promočený. Vyklouzla z pokoje. Snesla se po schodech. Lehce našlapovala mezi stíny, kolem matky bijící do kláves, prázdnou a velkou místností plnou přízraků, až do koupelny. Úlevou si povzdychla, když se vrátila do bezpečí postele, mezi obrázkové knihy, které byly systematicky navršeny do několika sousedících věží. Jana vydolovala fotoalbum a dlaní přejela po kožené vazbě. Jizvy prachu a stáří byly přímo hmatatelné. Opatrně ji otevřela. „S láskou mé milované sestřičce. PS. Jsou to i moje vzpomínky, tak na ně dávej pozor. Víš, jaké jsi nemehlo. Tom.“ Hleděla na znaky Morseovy abecedy, po niž sklouzla pohledem k fotografii, na spodní straně papíru. Stála s bratrem u otevřeného okna. Drželi zakryté svítilny. Ona se smála, rukou dirigovala paprsek světla a zrakem pátrala po nebi. On drkotal zuby, nahlas předčítal zprávu a s jistým napětím vyčkával, zda se dočkají odpovědi. Adresát, bílé a studené body, vystupoval z propasti a zračil se jim ve tvářích. Příliš jasná záře hvězd zaplavovala místnost. Jana vytřeštila oči, jako by ten snímek viděla poprvé. Byla udivená. Usilovně pátrala v paměti po slovech, které bratr kdysi šeptal chladnému větru. Nemohla si vzpomenout. Soustředila se a přemýšlela. Nic. Fotografie nepromluvila a její bratr stále čekal na znamení z temnot.
Vzpomínáš si na ty dny? Zavíral jsem oči před jejich žárem. Všechno bylo jiné. Život ubíhal v dlouhých vláknech času. Vyčkávali jsme na úsvit. Ty jsi bloudila v květech vlčích máků, a pak ses smála, podobna tomu duchovi, o kterém jsem ti vyprávěl, když jsi vypátrala cestu domů. Stejně jako ty jsem objevil svět podobný zrcadlovému bludišti, ve kterém jsem poznal tolik tváří a ztratil se. Nahlédl jsem do kalných hladin mnohých duší a teď mám jizvy, které se nezhojí. Odpusť mi mojí nerozhodnost. Mám strach, že se ty dny nevrátí. Máma s tátou jsou šťastní. Někdy si přehrávají staromódní ploužáky. Víš, jak tyhle věci nesnáším. Plouží se z místa na místo, já se směji a je mi líto, že u toho nikdy nejsi. Svět se rychle mění. Snažím se držet krok. Občas mám pocit, jako bych zkameněl, všechno rychle mizí, přátelé odcházejí a já marně volám: Počkejte na mne! Stůjte! Kdo mě zachrání? Nevím. Možná mě vše příliš udivuje. Kdo ví. Naposledy jsem tě viděl v listopadu. Pouštěla jsi draka. Držela jsi provázek. Vítr ti ho chtěl vytrhnout, ale ty ses nedala. Já letím, křičela jsi a zvedalas ruce nad hlavu. Sledoval jsem draka, jak stoupá výš, kmitá ve vzduchu a zase stoupá. Šňůra se přetrhla. Drak zmizel. Cítil jsem chlad. Od úst nám šla pára. Na nos ti přistála první sněhová vločka. Dlouho jsi hleděla tam nahoru do oblak a byla jsi smutná. Chtěla jsi vědět, jestli se vrátí, a já taky. Já to chtěl vědět taky.
Světlo. Probleskující vlny oranžového soumraku. Jana se vrtěla neklidným spánkem, až se jí vkradly pod víčka. Procitla do tichého večera. Tichého? Už neslyšela táhlé melodie, vrtkavé tóny a ani smutné vytí matky. Jana vyklonila hlavu z bělostného ostrova, kterým byla její postel v moři šera. Jemně odsunula fotoalbum. Vyskočila. Ztratila rovnováhu a upadla. Cítila chladnou podlahu, která ji tlačila do kolen. Vymrštila se ke dveřím. Prudce do nich narazila, zuby jí zapraštěly a na chvíli ztratila dech. Už držela kliku. Pevně ji stiskla a dveře rozrazila. Do tváře jí pohlédly prapodivné stíny. Jakoby ji před něčím varovaly. Ale před čím? A pak ta vtíravá vůně. Zápach levné kolínské, jakou používal její otec. Copak už je doma? Teprve se smrákalo, lidé postávali na chodnících a kolem oken se míhala ptačí křídla. Ten zápach v ní probouzel nevolnost. Ze všech sil potlačila dávení. Odevzdaně hleděla do chodby a zvažovala, zda má udělat první krok. Měla chuť zabouchnout dveře a nechat všechno za nimi. Ale to ticho ji přesvědčilo. Vkročila do prvního stínu, pak do druhého, až se pomalu rozkmitala kupředu. Jemná vlákna koberce ji šimrala na chodidlech. Vybavil se jí podzim. Koberec listí a mlha. Kráčela parkem. Nasávala vůni deště smíšenou s něčím zvláštním. Přísahala by, že cítí elektřinu. Tehdy také procházela stíny. Vždy se zastavila pod žhnoucí lampou a zadívala se za sebe. Čekala, že někdo bude stát v mlžném oparu. Pomalu se k ní přibližovat a natahovat ruce. Ale chodníky zely prázdnotou a listí se topila v kalužích vody. Jana dorazila ke schodišti. Ani jednou se neohlédla.
Na úpatí schodů byla krev. Potůček stékal na dlaždice a tvořil jezírko. Potah byl zbarvený do hněda. Jana se zastavila. Stála na čtvrtém schodu a nevěřícně hleděla pod sebe. V prvním okamžiku ji napadlo, že matka musela upadnout a teď někde leží, na čele studený pot a čeká na pomoc. Už se chtěla rozběhnout, hledat ji a doufat, že není příliš pozdě. Pak strnula. Z dálky zaslechla tlumený hlas. Takové dunění, připomínající údery do gongu v protáhlých intervalech. Poznala svého otce. Z toho zvuku šel strach. Tvrdý a drsný pazvuk ohlodávající všechno, co mu přišlo do cesty. Na zemi ležel pramínek vlasů. Její matka měla vždy vyhraněný vkus, který ji všechny sousedky záviděly. Její šaty připomínaly vánek se všemi stupni odstínů, jaké byste našli venku v odpoledním slunci, dokonce i na sklonku dne, v každé roční době. Vždy chodila tak lehce, téměř se vznášela nad zemí. Pyšnila se překrásným účesem. Janě se sevřelo srdce bolestí. Dívala se na vytrhané kadeře pohozené na chladných dlaždicích s otevřenou pusou. Chtěla vykřiknout. Jazyk jí ztuhl a přilepil se na patro. Jenom zachrčela. Zatoužila po klavírních melodiích. Jindy by ji to pobavilo, ale ne v této situaci. Měla by se pohnout a zjistit, co se stalo. Do uší ji bodaly přerývané útržky monologu. Dáli se nazvat monologem to, co k ní přišlo jako chladný příliv. Lépe to popsat jako hmyz, hejno komárů, anebo jako roj vos, který pokaždé nechá žihadlo. „Už to nem….posl….at.t..zatrac….svi…ně.“ Jana zatoužila po Tomovi. Připadalo jí, že je obklopená hustou hmotou napětí, topí se v ní. Těžce se jí dýchalo a s vypětím sil pohnula nohou. Vykročila podél krvavé stopy. Třásla se jí kolena. Jana zaslechla matku. To jí dodalo odvahy. Zrychlila. Téměř běžela. Vpadla do velké haly a zůstala stát, jak přimrazená.
Každý ví o činech páchaných z čisté nenávisti. Konejšivý hlas redaktorů vystupuje z rádií řidičů řítících se temnotou. Kužele světla protínají tmu a ospalé očí sledují středovou čáru silnice. Ruce se chabě drží volantu. Ten hlas mluví. Vypráví. Dožaduje se pozornosti. Jindy zase vystupuje jako hloupá tvář pěkné zpravodajky. Culí se z televizních přijímačů. Rodinám přitisknutým k sobě neunikne jediný kmit z obrazovky. Lokty si vráží do žeber a vrtí se na gauči. Také se plíží po informačních stěnách, anebo se ukryje ve vybledlých listech novinových plátků. Ale vždy mluví o tom samém. Vražda, násilí. Není to nic, co by vás nutilo pozvednout oči. Díváte se na fotografie rozbitých lebek mrtvých dětí v ranním tisku a necítíte nic. Možná naději, že se doma dočkáte lepší podívané v televizi. A když přeci jenom ne, a to by nebylo milé, vždycky je tu možnost celé řady senzačních filmových trháků, které vás nezklamou Ale nejprve přečkat práci, do které se vám nechce. Život je k vám nespravedlivý. Nemyslíte? Jana Majerová pociťovala stejnou lhostejnost, jako každý druhý. První rána, která ji narušila, přišla s odchodem Toma a ta druhá ve vstupní hale domova. A asi by vás nepřekvapilo, že o ni tehdy přišla úplně. To co spatřila, bylo děsivé. Připomnělo jí to scénu z hororu. Násilník tluče do bezbranné oběti. Ta už nemyslí. Jenom leží. Sténá. Chrčí. Natahuje ruce a všeho se dotýká. Hledá opěrné body v prázdnotě. Snaží se nadechnout ve vakuu. Až na to, že tou obětí byla její matka. Obličej měla rozbitý. Ležela v kaluži krve. Třásla se. Jana si s hrůzou uvědomila, že má zlomené prsty. V hlavě viděla mrzáky sedící na vozíčku. Dívají se do prázdna a celé dny dumají o smyslu života, občas jim z koutku úst ukápne slina. Okamžitě tu představu zavrhla. Věděla, jak jsou pro matku koncerty důležité. Udržují ji při životě. Pak zachytila pohled otce. Stál nad tělem jako mohyla, ostrá jehla protínající nebe. Z úst mu vycházel obláček kouře. Pod rty vystupovaly zuby potřísněné nikotinem v zasmušilém úsměvu. Ruce měl zaťaté v pěst. Vlasy rozcuchané, jako by postával u drátů vysokého napětí. „ Co jsi to udělal!“ Vykřikla. Vrhla se k matce. „To co bylo potřeba, ty huso pitomá. Už se ten kravál nedá poslouchat.“ Odpověděl důrazně a pak trochu mírněji. „Nic to není. Za dva dny bude běhat zase po svých.“
Matka strávila v nemocnici několik týdnů. Většinu času hleděla nepřítomně ke stropním zářivkám. Občas pohlédla na Janu s náznakem poznání. Jana se překvapeně napřímila. Byla za tyhle chvíle vděčná. V době klavírních koncertů máma nepoznala nikoho. Pouze své publikum. Měla oči upřené do prázdna a nesrozumitelně šeptala. Do světa její mysli neproniklo nic a Janě se stýskalo. Často ji vídala v záplavách slunce. Stála v kuchyni. Bezstarostná. Připravovala snídani. Jana seděla neposedně na lince a ona se k ní občas naklonila, aby ji pohladila po vlasech. A v těch dotycích byla jistota, jako když ponoříte ruce do teplé vody. Pak zavolala na Toma. Domem otřásla ozvěna jeho odpovědi. A už seděl u stolu. Vždy něco upustil nebo převrhl. Jana se smála každé pitomosti, kterou provedl. Jednou zavolala, ale Tom neodpověděl. V kuchyni zůstalo prázdné místo. Neozýval se cinkot příborů ani veselý smích. Záplavy slunce ustoupily a matka objevila klavírní melodie.
Otec se nadobro vytratil a matku pustili po čase z nemocnice. Ruce měla v sádře a celé dny proseděla na židličce. Neřekla ani slovo. Sledovala klavír. Jana se k ní často mluvila. Vždy s neúspěchem. Když se zešeřelo natolik, že neviděla před sebe, vzala matku za rameno a odvedla ji do postele. Vrátila se a stála dlouho v prázdné místnosti opřená o stěnu. Myslela na Toma. „Hej, ty tam!“ Vykřikla. Nic. Místnost se topila ve stínech a nikdo neodpověděl. „Hej, Tome.“ Zašeptala. Přivřela víčka.
Tom se k ní natáhl a jemně do ní strčil. „Tak ty jsi myslela, že jsem na tebe zapomněl,“ řekl a usmál se, „co pak bych to kdy dopustil?“ Byl pobavený jejím pohledem. Podal ji úhledně zabalený dárek ovázaný mašlí. Sledoval, jak se rozzářila. „Ty jsi trouba!“ Rozesmála se na celé kolo. „Jsi věčně věků někde pryč, myslela jsem, že nepřijdeš, ani když mám narozeniny.“ Strhala obal z krabice a podívala se dovnitř. Vykřikla radostí. Našla celou řadu nádherných fotografií. „Jsou moc krásné,“ převracela je v ruce, „bála jsem se, že to nestihneš. Jel jsi dost daleko.“ Tom se ušklíbl. „Copak jsem to někdy nestihl? Jsem ze všech nejrychlejší. Rychlejší než střela.“
Jana otevřela oči, hřbetem ruky otřela slzu, která jí stékala po tváři a pohlédla na stěnu. Všechny obrázky od Toma tu visely. Zarámované a pečlivě vyrovnané v přehledných řadách. Na jednom silniční čára táhnoucí se k vycházejícímu slunci. Okolo pustina připomínající krajinu Marsu. Nebylo poznat, kde začíná zem a končí nebe. A pak další. Hladká hladina jezera lesknoucí se jako zrcadlo. Jiskřičky nad mořem předtím, než soumrak ustoupí pod hladinu. A konečně ona s bratrem stojící v dlouhé aleji v podvečer. Jednou ji vzal sebou. Představila si ho, jak se řítí tmavou pustinou po dlouhé dálniční šňůře. Nad hlavou miliony hvězd. Připomíná kometu letící prostorem. Vlasy mu nadzvedává poryv větru. Před ním jsou malá světýlka. Každé z nich představuje život se svými touhami a sny. Blíží se k městu. Možná je jedno z těch světel její domov. Možná v noci někdo zaklepe a on bude stát ve dveřích. Máma se vzpamatuje. Uzdraví. Zbaví se všech bludů. Možná. Chtěla by tomu věřit. Odpoutala se od vzpomínek a vrátila se za matkou. Seděla na posteli. Ve tváří zmatený výraz a v očích propast.
Janina matka mizela. Každý den jí bylo o něco méně. Odmítala jíst. Její mysl se propadla do nejnižšího patra vědomí, kde nalézala klid. Už netoužila po klavírních melodiích. A už vůbec ne po lidském kontaktu. Stala se přízrakem, který bloudí v naději, že narazí na stín, ve kterém pozná svého syna. Jana dělala všechno, co bylo v jejích silách, aby se o mámu postarala. V noci ji budily výkřiky, vzlykání a pláč. Někdy si máma povídala sama se sebou, anebo stála celou noc u dceřiny postele. Jana se ráno vylekala a odvedla ji z pokoje.
Když si sáhla na život, byla zima. Ulicemi se nesly vánoční koledy. Lidé vyzpěvovali a radovali se z každé maličkosti. Děti stavěly sněhuláky. Svět se zpomalil a obklopil se drapérií sněhu, která se sypala z nebe jako neprostupná mříž. Ze všech oken se linuly hřejivé paprsky světla. Jeden domeček zůstával v trvalém šeru. Lidé se mu vyhýbali. Kolovaly zvěsti o bláznivé ženě a její posedlosti. Okolí bylo pusté. Žádná vánoční výzdoba. Chodníky pokryté závějemi. Místní chlapec jednou zahlédl modrá světýlka. Nejprve ho napadlo, že někdo vyzdobil stromeček. Věděl, že se tomu domu každý vyhýbá a proto ho to udivilo. Zvědavost mu poručila, aby vykročil tím směrem, a když se přibližoval, zjistil, že před vchodem stojí záchranářské auto. Modrá světla se odrážela od zdi a plazila se po sněhu. Záchranáři vynesli bledou a hubenou ženu. Zápěstí měla ovázané. Za ní se vyřítila mladší dívka, zřejmě její dcera. Obě zmizely v sanitce a ztratily se v chladné noci. Chlapec si všiml, že zůstaly pootevřené dveře. Zvědavost ho neopustila, a proto vešel. Ocitl se ve velké tmavé místnosti s klavírním křídlem. Všude byl chlad. Otřásl se odporem. Vyšel do horního patra. Nahlédl do jednoho z pokojů a zbledl v obličeji. Uprostřed stála postel. Prostěradlo bylo zmáčené a prosáklé krví. Zvedl se mu žaludek. Prudce se odvrátil. Točila se mu hlava. Když nalezl ztracenou jistotu, utekl. Už se k tomu domu nikdy neodvážil. Ta krvavá stopa na prostěradle mu připomněla anděla. Vznášel se v bělobě a roztahoval křídla.
Jana seděla v čekárně. Zdálo se jí, že už tu je celou věčnou. Hodiny nad hlavou tikaly. Chodby přinášely tlumené rozhovory z jiných částí nemocnice a všude byla cítit desinfekce. A ona čekala. Byla ztuhlá a ochromená. Představila si doktora v bílém plášti, který k ní přichází, aby jí řekl o mámině smrti. Možná by se jí ulovilo. Časem by zapomněla. Ještě dlouho by se jí zdály těžké sny, ale ty by také pominuly. A ona by byla svobodná. Když uslyšela kroky, které se k ní přibližovaly, s napětím vyčkávala.
Doma bylo prázdno. Chtěla se podívat za mámou do pokoje, ale uprostřed cesty se zarazila. Byla sama. Už tu nebyl nikdo, o koho by se mohla starat. Několik měsíců ji budily tíživé sny. Probouzela se s křikem. V každém koutě domu nalezla vzpomínku, která se jí zformovala před tváří. A pronásledovaly ji výčitky. Na každém kroku.
Po čase si našla práci. Postavila se na vlastní nohy a už se neohlížela zpět. Nebylo kam. Měla pocit, že za sebou zanechala hromady prachu. Věděla, že se musí dívat před sebe.
Čas utíká jako voda a všechno nechává za sebou. Dny plné slunce, ale také ty, které jste milovali. Když je ohlodá do běla, zůstávají obrysy bez výrazů. To se pak zadíváte na fotografie lidí, na které si chcete vzpomenout, s pocitem něčeho těžkého. Pořád to nosíte v sobě. Přemýšlíte nad poutem, které vás spojovalo. Někdy se vám zdá všechno tak vzdálené, až vás to děsí. Ty fotografie jsou posledním pojítkem. Shromažďujete je. Obklopujete se vším, jen abyste nezapomněli.
Jana si schovala článek, na který se celá léta nepodívala. Jednou z horní poličky skříňky vyletěl vybledlý list papíru. Udělal oblouk, minul její hlavu a dopadl na zaprášenou podlahu. Netečně ho vzala do ruky. Pohlédla na titulek a i po tolika letech ji zaskočil. „Mladý motorkář zemřel při riskantním předjíždění.“ Pod ním byl vyfocený Tom s tím svým věčným úsměvem. To odpoledne čekala, až uslyší zvuk motoru a klepání bod po chodníku. Nikdy se přeci neopozdil. Když zazvonil telefon, přeběhla místnost. Uchopila sluchátko. Naslouchala. Po tvářích jí stékaly slzy. Vyběhla ven. Dívala se tam, do dálky. Čekala, že ho zahlédne. Silnice se ztrácela mezi domy. Listí padalo ze stromů. Ale on tam nebyl. Nechtěla tomu věřit. Nikdy se přeci neopozdil. Vždycky byl nejrychlejší ze všech. Byl rychlejší než střela.
Někdy se vrátí všechny výčitky. Jsou jako rakovina. Prolezou celé tělo a drtí mozek. Připomínají všechno, co jste mohli udělat, ale neudělali. Promlouvají k vám za ospalých večerů. Mluví tisícem hlasů. Bolí vás z toho u srdce. Rádi byste vrátili čas. Na okamžik. Možná by se stačilo usmát, když jste se zrovna mračili. Anebo říct svým blízkým, že je máte rádi. Ty hlasy by zeslábly. Každý den by jich bylo méně a pak by nadobro zmizely.
Jana seděla před klavírním křídlem. Ruce položené na klávesách. Zavřela oči. Do vzduchu se vznesla smutná melodie, která zněla dlouho do noci, prostoupila chodby a zanechala ozvěnu. Nakonec umlkla a vše se ponořilo do ticha. Jana vyčkávala. Měla pocit, že zaslechla podivný šelest. Takové hučení. Tlumený šepot mnoha hlasů. Je to možné? Okamžitě to zavrhla. Takový nesmysl. Seděla v prázdné hale. Nikde nikdo. Ale ten zvuk je pořád hlasitější. Zesiloval. Přeci neblázní. Přála si, aby mezi těmi hlasy byl i ten, co patří její rodině. Představila si je, jak na ni mávají a volají ji k sobě. Chtěla by se za nimi rozběhnout, ale je sama. Snaží se tu představu udržet. Alespoň na chvíli. Nakonec se bude muset podívat a všechno se rozplyne. Přesto je všechno daleko hlasitější. Burácení hromů, výkřiky. Všichni tleskají, jásají a Jana ví, že jsou na ni rodiče pyšní. Otočí hlavu za tím zvukem a pomalu otevře oči.