Dívka s rouškou

Tiché krůčky se rozléhaly po celé místnosti. Byla obrovská. Vysoký strop, dřevěná podlaha a všude po stěnách zrcadla. Uprostřed místnosti stálo krásné bílé křídlo (klavír). U dveří byly druhé, kam jsem neviděl. Vedle nich byla postel. V místnosti přes celou jednu stěnu bylo velké okno. Místnost byla celkem vysoko, takže bylo vidět na krásnou vesnici. Byl večer a zapadalo slunce. Dívka stála u okna a sledovala venek. Sledoval jsem ji kamerou zabudovanou ve zdi. Nevěděla o mě. Měl jsem pro ni slabost. Miloval jsem pozorování toho, jak tančí, jak hraje na onen úžasný nástroj. Jak se dívá z okna. Jak spí. Miloval jsem veškerý její pohyb. Miloval jsem ji.
Na sobě měla bílé šaty nad kolena a holé nohy. Na šlapkách neměla boty. Měla nádhernou postavu. Sice byla víc než hubená a mohla by trochu přibrat, ale pořád byla úžasná. Její blonďaté vlasy byly vlnité a splývaly kolem obličeje k ramenům. Její oči, oči, které jsem často přibližoval, byly tak zvláštní. Nelidské. Magické. Zářily fialovou barvou, ale zároveň byly neskutečně ostražité…smutné. Na puse měla bílou roušku. Poté, co zapadlo slunce, kolem zrcadel se rozsvítila světla. Sedla si ke klavíru a začala hrát. Hrála tak dokonalou písničku…Zpívala u ní. Nemohl jsem rozeznat, co hraje, ale uspávalo mě to. Bohužel jsem nemohl spát, protože vím, že bych ji ztratil z dohledu. A co když se probudím a ona tam prostě nebude? Bál jsem se…tak moc. A tak jsem nespal. Pozoroval jsem, jak se převléká, jak sleduje svou postavu, jak usíná.
Šly dny a já se přestal bát, spával jsem společně s ní, sledoval, jak tančí, jak hraje na klavír a přestával vnímat čas. Zapomínal jsem na své povinnosti. Byl jsem tak zaslepen láskou, že jsem se o sebe nestaral. A s tím, jak jsem si víc a víc zvykal, že ji vidím každý den jsem sledoval, že se více obléká. Z lehkých šatů se stávaly svetry a dlouhé kalhoty. Neviděl jsem skoro její kůži. Ale stále mě sžírala zvědavost, proč nosí roušku.
Jednoho dne, kdy jsem byl znovu uchvácen její hrou na klavír a jejím tancem, jsem společně s ní usínal. Byl jsem šťastný. Tolik šťastný. V noci se mi zdál krásný sen, že jsme se spolu potkali. Že jsme si rozuměli. K ránu jsem se probouzel, vzal si jídlo a podíval se do počítače. Stačil mi jediný pohled. V hlavě jsem měl tolik myšlenek. „Co…co…co se to do háje stalo?“ Vzlykal jsem. Chvíli jsem jen tak koukal a vzlykal, načež jsem zuřivě začal hledat záznamy. Byla chvíle pryč a já viděl, jak se v noci probudila. Zmučeným výrazem se podívala na sebe do zrcadla a pomalu si začala vysvlékat své dlouhé kalhoty. Poté přešla k triku s dlouhými rukávy. Přiblížil jsem záběr. Zůstala ve spodním prádle a v roušce. Viděl jsem jakousi červenou…vyrážku…? Její tělo se třepalo pod náporem vzlyků. Pomalu sundala roušku a já viděl, jak její slzy stékají do masa rozežraného až do kostí. Otřásala se a brečela. Trvalo to hodiny. Seděla před zrcadlem a koukala na sebe. Z jejího výrazu nic nešlo vyčíst. Přešla ke skříni a vytáhla cosi černého. Slyšel jsem výstřel, při kterém jsem zavřel oči. Všechno bylo tak rychlé. Poslední škuby tělem. Přiblížil si její oči. Z jejích úžasných fialových očí se staly prázdné. Fádní.
Den, co den jsem si víc a víc uvědomoval, že je vlastně mrtvá. Ze začátku jsem si to nedokázal připustit, ale postupně můj život ztrácel smysl. Byl jsem si toho vědom. Nic jsem nedělal. Jen přemýšlel. Přemýšlel a pomalu umíral.