Vize smrti

Kolečka transportního vozíku drncají po dlaždičkách nemočniční chodby a dávají tak najevo, že přibyl další pacient. Pro Sabinu, normální šestnáctiletou dívku, která trpěla vrozenou vadou srdce, byl tento zvuk nepříjemný. Sice strávila v nemocnici již druhý týden, nemohla si však na něj zvyknout.
"Další dneska už ne, prosím." řekne polohlasem a zacpe si uši, "Ještě nebyl ani oběd a už to je minimálně pátý pacient." pokračuje rozmrzele. Není se čemu divit, neboť ji takto vzbudili kolem páté ráno.
Starší paní, které může být tak sedmdesát, se na ni usměje: "Neboj se, dívenko. Jsi mladá a brzy se uzdravíš." ošklivně si odkašle a úsměv ji zmizí z tváře, "Za pár dní tě pustí domů, zatímco mě si tu nechají ještě delší dobu na pozorování."
"Jak dlouho zde vlastně ležíte? Vím, že jste tu byla přede mnou." zeptá se zvědavě, ale hned se omluví: "Promiňte, nebyla to vhodná otázka."
"Vy mladí jste tak zbrklý." pokusí se o smích, ale místo toho opět jen zakašle, "Už tu nějaký ten pátek ležím." položí hlavu hluboko do polštáře a zavře oči, "Vlastně už ztrácím naději, že mě pustí domů."
Sabina se posadí, aby na ni lépe viděla a začne jí oponovat: "Co to říkáte? Proč by Vás nepustili domů?"
"Mám svůj věk a život za sebou." odpoví stařenka klidně, smířená se smrtí, "Navíc nemám ke komu se vrátit. Jsem vdova a zbytek rodiny je daleko na to, abych za nimi mohla jet."
"Aha, to mi je líto." svěsí hlavu a koukne na peřinu.
"Tak ty máš ke komu se vrátit, ne?" pootočí hlavu, "Sabina ti říkají, že?"
Ta jen přikývne: "Mám a ano, říkají mi Sabina. Pro přátele jsem Sabča." usměje se a koukne jí do očí.
"Ráda bych si s tebou ještě povídala, ale chce se mi spát." řekne potichu a zavře oči.
"Chápu to." odpoví Sabina a také si lehne, poté se převalí na bok a koukne z okna ven.
Pohled na listy vlající ve větru ji přišel hypnotický, ale zároveň uklidňující. Díky tomu je sledovala téměř pět minut v kuse, dokud si nevšimla divné osoby. Byla to mužská postava, jenž vypadala jako ostatní doktoři, jediný rozdíl byl v roušce, kterou měla přes ústa. Stála poblíž stařenky, se kterou si Sabina ještě před chvílí povídala.
"Dobrý den." slušně pozdraví, ale záhadný doktor jen stojí a mlčí, zatímco sleduje spící stařenku, jak v klidu oddechuje, "Ehm..." zamručí a zamračí se.
Zhruba po minutě zírání beze slova odejde a Sabina jej stále sleduje. Přitom si všimne, že na chodbě ho nikdo nezdraví, neptá a ani nevyhýbá. Skoro by si myslela, že je to duch, ale tomu nevěří, tak to bere jen jako svůj výmysl. Povzdechne si, mávne nad tím rukou a zavře oči, aby se prospala. Spánek však přeruší opět zvuk vozíku.
"Tak ale už..." nedokončí větu, neboť i přes rozostřené oči dobře vidí, co se děje.
Stařenka, se kterou si před obědem povídala, nyní přikryli od hlavy až k patě a odváží ji z pokoje pryč. Sice to trvá pár sekund, pro Sabinu to však přijde jako několik minut. Nemůže uvěřit, že člověk, se kterým si povídala, umřel v ten samý den. Sotva se zavřely dveře, omdlela.
Probrala se po pár hodinách, ale stále tomu nemohla uvěřit. Stále na oné posteli viděla stařenku, která měla oči plné energie a naděje, i když téměř bez života. Následující dny jen tupě zírala z okna nebo si četla knihu.
Když se vrátila z kontroly bez uspokojivých výsledků, všimla si ihned, že má společnost. Ze šesti postelí byly čtyři plné. Tři naproti ní a jedna u okna, tedy vedle ní. Byli to tři muži a jedna žena, nejspíš autonehoda. Neustále měli živou debatu, takže si Sabina jen četla a snažila se je ignorovat.
Vzhledem k tomu, že chodila spát dřív, než ostatní v pokoji, tak se i dříve budila. Jednoho časného rána opět uviděla toho záhadného doktora. Tentokrát k ní stál zády a sledoval muže uprostřed. Zdálo se jí, že si tam něco zapisuje, ale když dal ruce od těla, měl je prázdné.
To svedla na ospalost a opět slušně pozdravila: "Dobré ráno pane doktore."
Ten opět mlčel, ale tentokrát zareagoval chladným pohledem, kterým ji probodl. Sabina si připadala jako paralyzovaná při tom pohledu. Poté sjel očima na hodinky, které měl na levé ruce a zakroutil hlavou, načež v tichosti odešel.
Sotva zavřel dveře, mohla se opět hýbat, ale šok z jeho pohledu ji sebral veškerou energii a jen si lehla, zatímco koukala do stropu. Během dne, stejně jako stařenka, onen muž zemřel a v Sabině sílil pocit, že onen záhadný doktor není člověk, ale Smrt.
Věděla, že to nemůže říct takto přímo, protože by ji měli za blázna, tak se to snažila oznámit nejdříve přátelům zesnulého: "Myslíte si, že chodí Smrt mezi námi v lidské podobě, jako je v legendách a filmech?"
Odpovědí ji však byl jen ponižující věty: "Ty jsi směšná!" "Už na tu televizi nekoukej." "Nejsi ty náhodou retardovaná? Umřel nám přítel a ty řekneš tohle?" "To nemyslíš vážně!" "Malá ustrašená holčička, co věří pohádkám."
Zasáhlo ji to hluboko do srdce a tak už nepromluvila, jen si četla. Přitom se všech sil snažila ignorovat okolí, aby nemusela brečet. Další dny ubíhali ve stejném scénáři. Tedy až do chvíle, kdy během oběda přišel do pokoje doktor, kterého viděla jen ona.
Sotva jej uviděla ve dveřích upustila lžíci a jen ho sledovala. Sice se jí opět začali posmívat, to už však nevnímala, neboť se zastavil přímo před ní a sledoval ji. Konečně ho viděla pořádně a zblízka. Sice vypadal jako člověk, jeho oči byli prázdné, temné a chladné. Doslova cítila, že jeho oči z ní vysávají život. Když postřehla, jak si zapisuje její jméno, jen se usmála. Věděla, že už je mrtvá, takže v klidu odložila talíř na stůl a pomalu si lehla. Po dopsání jména se otočil a každým jeho krokem ke dveřím zavírala Sabina své oči. Sotva vyšel ven, zavřela je úplně. Už jen čekala, kdy to přijde a v duchu se loučila se svou rodinou, přičemž ji zpoza očního víčka vyteče slza. Než však stihla ujít svou trasu po tváři, vydechla Sabina naposled.