Cesta bolesti

Klid noci naruší bolestný křik čtyř lidí - jedné ženy a tří dětí. Jediné, co je vidět, je oslepující záře ohně a nesnesitelné horko, které z něj sálá do všech stran. Trámy a zdi praskají, než se pod náporem zlomí a zhroutí, zavalujíc nehybná těla, která se svíjejí bolestí a stále křičí o pomoc. Nemůžu nic dělat, což je na tom všem nejhorší. Ani nevím, kdo to udělal. "Udělal jsem to já? Byla to nehoda? Byl to úmysl? Kdo to udělal?!" říkám si v hlavě. Křik obětí náhle ustane a stále si nedokážu přiznat, že moje rodina uhořela a já je nezachránil. "To jsem takovej zbabělec? Nebo jsem je skutečně zabil já?" kleknu si na kolena a sleduju, jak se dům pomalu bortí k zemi. Ani slza mi neukápne při pohledu na mou ženu, jenž ke mě natahuje v bolestné agónii a z posledních sil ruku. Dokonce ani tehdy, když ji spustí na zem a trám jí rozdrtí celý trup. Nezmůžu se na nic, jen to sleduju a nic nedělám.
"Né!" zničehonic vykřiknu a zjistím, že to byl jen sen, zatímco sedím na posteli spocený a první věc, co mě zajímá je, zda má manželka spí vedle mě. "Spí v klidu, to jsem rád." oddechne si, postaví se a otře si spocenou tvář. "Ten sen mě děsí čím dál víc od doby, co se můj bratr nevrátil z války..." odmlčí se a bouchne do stolu, "Já měl být na jeho místě! Proč jsem takovej srab?!" několikrát se zhluboka nadechnu a poté si opět lehnu. "Opět jsi měl ten špatný sen?" řekne rozespale má žena a otočí se ke mě. "Ano, měl." koukám do stropu a nevím, co říct, "Klidně spi dál." usměju se a zavřu oči. "Dobře teda." s úsměvem zavře oči a po chvíli klidně spí a pravidelně tiše oddechuje, zatímco já opět otevřu oči a přemýšlím nad snem a mým bratrem. "Vždy mi kryl záda a pomáhal, ve všem mě chránil. Proč jsem do té války nešel sám?! Kvůli rodině? Nebo kvůli tomu, jaký jsem srab?" opět se zhluboka nadechnu a s výdechem zavřu oči, abych na to zapomněl a usnul. Po několika týdnech přijde dopis s oznámením, že se koná nábor na vojnu. "To je moje šance dokázat, že nejsem srab a pokud budu mít štěstí, tak i odčiním svůj dluh bratrovi a uachráním ho." bleskne mi hlavou, ale hned si vzpomenu na svou rodinu. "Opravdu je tu můžu nechat? Nestane se jim nic? Co ten sen?" mám plnou hlavu otázek, když v tom mě má žena obejme ze zadu, "Jdi, každá pomoc se hodí.". I když má mou hlavu opřenou do mých zad, slyším v jejím hlase smutek a cítím, jak drží slzy. "Nechci vás tu nechat, když hrozí válka." chytnu její ruce, které má zkřížené na mém břiše a stále koukám před sebe, "A hlavně ten sen...". Zhluboka se nadechne a při výdechu slyším, jak tiše brečí. "Nebreč, vrátím se zdraví a živý." uklidním ji, i když o tom sám pochybuju. "Vrať se klidně bez nohou nebo rukou, ale hlavně živý." obejme mě silněji a neudrží slzy. Když se rozbrečí, uslyší to i děti a dojdou se zeptat, "Proč maminka pláče? A kam se chystáš, tati?" ptají se nevinně a já nevím, co jim mám říct. "Pojedu na výlet." zalžu jim s úsměvem. "Jedeš za strejdou? A můžeme taky? Kdy se vrátíš?" zavalí mě hromadou otázek a já nevím, co jim mám odpovídat. "Pojedu pro strejdu a nemůžete se mnou." na otázku, kdy se vrátím, nemůžu odpovědět, protože není jisté, zda se vůbec vrátím. "Tati?" dojde ke mě nejmladší z dětí a zatahá za ruku, "Proč maminka stále pláče?" v očích se mu zalesknou slzy, "Nechci, aby brečela." volnou rukou si otře vlastní slzy. Nevím, co na to mám odpovědět, tak se jen usměju a kouknu se na ruce mé ženy, která se narovná a odpoví, "Brečím, protože tatínek musí jet sám a nemůžeme všichni s ním." neřekne celou pravdu, aby jim neublížila. "Tatínek se vrátí i se strejdou, takže nemusíme brečet." usměje se a s dětským smíchem dojde k ní. "Máš pravdu." usměje se, pustí ruce a utře si slzy. "Tak... já jdu..." řeknu, když mě pustí a naposledy se otočím ke své ženě, kterou obejmu a políbím. "Vrátím se co nejdřív to půjde." řeknu potichu, aby to děti neslyšely, vezmu si batoh na záda jdu pomalu ke dveřím. "Budeme tu na tebe čekat." řeknu děti sborově a mě to vžene slzy do očí, stejně tak mé ženě, která opět propukne v pláč. "Hlavně se vrať." řekne potichu a levou ruku, sevřenou v pěst, si přiloží k srdci. "Vrátím." ve dveřích se na ně usměju a poté vyjdu ven. Kdybych věděl, že to je naposledy, co je vidím, vřele bych je objal všechny a nezraňoval je sladkou lží o mém návratu...
Hned poté, co jsem dorazil do tábora, tak mi dali bajonet a vyslali mě hned na bojiště. Zvukem svištěli kulky a já slyšel bolestný křik lidí, který mi připomínal ten sen. Díky tomu jsem měl stále před očima svou rodinu, ale ne tak, jak bych si to přál. Viděl jsem je umírat ve smrtelné agónii v plamenech, místo toho, abych viděl jejich úsměvy a slyšel smích, když se baví. "Musím co nejdřív najít svého bratra a vrátit se zpátky." opakuju si stále dokola. "Kdybych se pořád neschovával, tak bych i něco dokázal." řeknu si a musím se zasmát sám sobě a své zbabělosti. Už dva dny jsem na bojišti a stále jsem nevylezl z úkrytu, zatímco se tu všichni ostatní už prostřídali, já stále čekám. Ještě jsem ani nevystřelil! "Musím se sebou něco udělat!" bouchnu pěstím do zdi, až si z toho sedřu kůži a uvidím krev. "Přísahám, že se vrátím domů. I s mým bratrem." sotva to dořeknu, seberu veškerou svojí odvahu a vyjdu ven z úkrytu, kde se vydám cestou, jakou šli i ostatní přede mnou. Cestou se vyhýbám kulkám a snažím se opětovat palbu, přičemž se snažím, aby alespoň dvě rány ze tří zasáhli, jelikož mám málo nábojů a na souboj zblízka si netroufnu. Člověk by se divil, jak válka dokáže sblížit lidi. Díky tomu jsem se do večera seznámil s pár lidmi, kteří mi budou krýt záda a já jim. Bohužel hned druhý den polovinu z nás zabili, ale nebyl čas na smutek, takže jsme si pouze vzali jejich munici a zbraně, které jsme si na večer spravedlivě rozebrali. Sice jsme se znali jen krátce, ale i tak nás jejich ztráta silně zasáhla. Ne jen kvůli tomu, že nás bylo méně a tak jsme byli v horší situaci, ale i citově, neboť to byli další lidi, na které jsme mysleli, kdykoliv jsme zaslechli křik umírajících. Navíc se díky tomu z našich myslí vytrácí pomalu i vzpomínky na rodiny, ale v hloubi duše se vždy vynoří vzpomínka jak na padlé spolubojovníky, tak i na rodinu. U mě tedy spíše na hořící dům a trpící rodinu v agónii bolesti. Po několika dnech nám dojdou náboje a tak jsme museli jít bojovat zblízka. Navíc z původního počtu nás byl pouhý zlomek, takže jsme si nemohli už žádné další ztráty. Z toho důvodu každý z nás bojoval, jak jen nejlíp mohl a ještě víc, aby překonal sám sebe. Bajonety dobře posloužili jako kopí, takže než se k nám přiblížili, probodli jsme je. Bohužel nepřátelé měli stejné možnosti, jako my, takže se to několikrát podařilo i jim. Když se má čepel skřížila s protivníkovo, ozval se můj strach a na chvíli jsem ztratil pozornost. Nepřítel toho využil a tak mě bodl do ramene. Bolest, která mnou projela, mě probrala a do žil mi vlila vlnu adrenalinu, který zahnal strach a tak jsem rychle probodl svého protivníka a pomohl příteli po boku, který byl na kraji sil. I když jsem ho stihl zachránit, smrt už po něm natáhla své ruce a pevně ho držela. "Neumírej, potřebujeme každou ruku!" třesu s ním, aby nezavíral oči. "Promiň, chlape." vykašle krev, "Ale už jí cítím přicházet... ne, už je tady." usměje se a zavře oči. "Neříkej to a vstávej!" začnu mu nadávat, jeho ruku si přehodím přes krk a vyzvednu ho, "Nenechám umřít mého dalšího přítele!". "Přítele, povídáš." řekne s ztěžka, "Pokud jsem tvůj přítel, tak mě nech odejít. Nenech mě trpět a dopřej mi klid.". "Co tvá žena?" kouknu na něho, "To jí už nechceš vidět?". "Tak to není..." z posledních sil si dá ruku ke krku a ukáže přívěšek, který strhne, "Dej jí to." vtiskne mi ho do ruky, "A teď mě polož, nechci být zátěží a má duše... už udělala vše, co na tomto světě udělat měla..." jeho hlas pomalu utichá, tělo slábne a já cítím, jak je čím dál těžší, takže ho opatrně položím na zem. "Dobře tedy." kouknu na přívěšek. "Chceš vědět, jak vypadá smrt?" zasměje se, když leží na zemi a zavře oči. "Nemluv, nepřidělávej si další bolest." řeknu mu, protože mi to nepřijde vtipný. "Bolest už necítím." usměje se, "A ta smrt... není zas tak hrozná, jak si lidi myslí. Ve skutečnosti je to přesný opak. Vypadá jako mladá žena, která má havraní vlasy a temné... opravdu temné vlasy oči a bílou pleť, držící v ruce knihu a ve druhé černé pero z vrány. A navíc, je to... osvobozující..." řekne s posledním výdechem a úsměvem na tváři. Naposledy ho poplácám po rameni a jdu za zbytkem naší, teď už sedmičlenné, skupiny. Sotva k nim dojdu, tak se musíme skrčit a plížit se, neboť se blížíme na hranice našeho území a je zde tak vyšší šance, že nás odstřelí, když v tom uvidím známou postavu.
"To není..." odmlčím se, protože nevěřím vlastním očím, "To je můj bratr?! Na nepřátelské straně?!" postavím se a rozeběhnu se proti němu i přes protesty skupiny. "Jak jsi to mohl udělat?!" zakřičím za běhu a než k němu doběhnu, tak zaútočím. "Udělat co?" řekne chladně a útok vykryje svou zbraní. "Přidat se k nepřátelům, co asi?" "K nepřátelům?" zasměje se, "To bych měl říkat já tobě." odrazí mou čepel a zaútočí z druhé strany. "O co ti jde?" vykryju jeho výpad a dál neútočím, protože nechci bojovat s vlastním bratrem, zatímco ostatní ze skupiny začali bojovat a tak nás rozhovoru ruší řinčení mečů a bojový křik. "Vyhrát válku, o to mi jde." bez váhání zaútočí přímo na břicho a jen tak tak se stihnu vyhnout, takže mě škrábne na boku. "Chceš vyhrát válku a tak jsi zradil vlastní zem?" připravím si zbraň a přejdu do lepší pozice, aby mě nezasáhl ani přímý útok. "To nechápeš, bratře? Chci vyhrát svou vlastní válku. Válku, kterou vedu s mou rodinou... tedy s tebou." řekne chladně a z pušky stáhne čepel, kterou pak drží jako dýku. "Bratře, co se ti stalo?! Co ti udělali?!" pevně svírám bajonet a nechápu, co dělá, "Jsi se musel zbláznit!". "Možná to tak bude." zasměje se, "Válka dokáže změnit lidi a hlavně pak, když tě zajmou nepřátelé a mučí tě, abys jim všechno řekl! To člověka změní! Teda, pokud to přežije." *dodá chladně a obratně zaútočí, ale i tak jeho výpad snadno vykryju a pažbou ho zasáhnu do čelisti. "Dostaň rozum! Přece nebudeš bojovat proti vlastní rodině, vlastnímu bratrovi!" ještě ho skopnu, aby spadl na zem, "Bratr, kterého jsem znal, byl hrdina. Hrdina v očích celé naši rodiny, včetně mé ženy a dětí! Byl jsi pro ně skutečný hrdinský vzor!" pomalu dostávám záchvat vzteku, který do mě pumpuje stále více adrenalinu, takže nemám téměř žádnej strach a smrt je mi téměř lhostejná. "Hrdina? Definuj mi slovo hrdina! Pro někoho je hrdina ten, kdo někoho zachrání. Pro jiné zase ten, který někoho zabije. Kdo je teda pravý hrdina a kdo ne?! Řekni!" otře si krev z úst a škodolibě se ušklíbne, "Nazýváš mě hrdinou a přitom ani nevíš, co takový hrdina vlastně dělá.". Po jeho slovech se zamyslím a poté v klidu odpovím, "Máš pravdu, nevím, co takový hrdina vlastně dělá." pomalu stáhnu čepel ze zbraně a taky ji držím jako dýku, "Ale stále jsi byl mým starším bratrem, který mě chránil! Chránil jsi celou naší rodinu! Proto jsi byl hrdina! Moje děti chtějí být jako TY!" vypěním a prudce zaútočím, čímž odkryju veškeré slabiny a můj bratr to využije, i když sám dostane zásah, "Byl jsi pro mé děti něco jako druhý otec, učil jsi je odvaze, kterou jsem já neměl!" probodnu mu levé rameno a on mě mezitím sekne přes pravou ruku, ve které držím zbraň. "Promiň, bratře, ale už nejsem ten, kterým jsem býval." řekne chladným tónem a obličej se mu zkřiví bolestí, "Ale jeden z nás tu dnes skončí." bleskurychle mě sekne ještě jednou, takže musím chytit čepel levou rukou. "Pokud to tak mus být..." omlčím se a kotoulem se mu rychle dostanu za záda, kde ho bodnu do boku, "Pak mi je líto, že to skončí takhle blbě, ale dal jsem slib své rodině, že se vrátím." čepelí ještě rychle zatočím, abych ho nemusel zabíjet. "Fandíš si, bratříčku." chytne se za bok a skrčí se, "Aspoň už nejsi ten strašpytel, co jsi býval." ušklíbne se a když kroutím čepelí, tak mi chytne ruku, "Co uděláš teď?". Postavím se a kouknu mu do očí, "Válka lidi mění." prudkým pohybem vytáhnu čepel a tím se vyškubnu z jeho ruky, "A vyhraju tuhle válku, abych zachránil svou rodinu!" v návalu vzteku mu vrazím čepel do břicha, aniž bych si uvědomil, že to je můj vlastní bratr. "Zachráníš část rodiny tak, že jinou část zabiješ?" zasměje se a z úst mu vyteče krev, poté chytne čepel a probodne se ještě víc, čímž si mě přitáhne, "Uvidíš svou rodinu, ale na druhé straně. Se mnou!" při těch slovech mi bodne jeho čepel do mého břicha. "Bratře..." řeknu tiše a roztřeseně, přičemž se kouknu na čepel v břiše, ze kterého se řine krev. "Sbohem." řekne můj bratr a poslední, co vidím a slyším, jsou členové z mé skupiny, kteří mě odtrhnou od bratra a snaží se mě zachránit. "Děkuju, přátelé." usměju se a zavřu oči.
Tma. Všude je jenom tma a nic víc. Když v tom se objeví světlo a pronikavý zvuk, který mi zní v uších. "Já... žiju...?" řeknu potichu a snažím se postavit, nacož nemám síly. A i kdybych je měl, tak mi to bolest nedovolí. "Co se... stalo...?" ptám se okolo stojících lidí. "Byl jste zraněn v boji, ale naposlední chvíli jste byl zachráněn." řeknou klidným hlasem, "Teď byste měl ležet a nabrat síly, pro rychlejší uzdravení.". Zabořím hlavu do polštáře a zavřu oči, "Co moje rodina? Je v pořádku? Vyhráli jsme válku?" vyhrknu ze sebe rychle. "Válku jsme prohráli, ale vaše rodina by měla být v pořádku.". Nahrne se do mě adrenalin a i přes nedostatek sil se posadím, "Měla by?!" řeknu víc nahlas, ale zkroutím se bolestí a asistenti doktora mě opět položí do postele, "Chci je vidět... kdy budu moct odejít?". Lékař prolistuje několik papírů, "Ideální by bylo, až se uzdravíte. Ale teoreticky byste mohl koncem týdne, tedy na vaše vlastní riziko." říká stále s klidem. Jde na něm vidět, že do války city nepatří a když je někdo přeci jen donese, tak o ně po nějaké době přijde. Celou dobu jsem ležel, aby se mé tělo co nejvíce uzdravilo a když mě konečně pustili, ihned jsem vyrazil domů. Bohužel moje tělo nebylo na tak dlouhou cestu připravené, takže jsem musel každou chvíli odpočívat. Cesta mi trvala skoro dva dny, ale pak jsem konečně z dálky uviděl dům, kde žila má rodina. Vlna štěstí a radosti mi dodala trochu víc síly, takže jsem pár metrů dokonce běžel, ale to si vyžádalo svou daň a padl jsem na zem vyčerpáním. "Nevzdám to... teď už ne!" začal jsem se pomalu pohybovat po čtyřech a každá myšlenka a vzpomínka na rodinu by dodala sílu na další pohyb ruky nebo nohy. "Už jenom necelý kilometr!" řeknu si, když sedím na kopci a hledím na svůj domov a děti, jak pobíhají okolo, zatímco má žena suší na slunci prádlo. Po několika minutách se postavím a vydávám se na svou poslední cestu. Každým krokem, kterým se přiblížím k domovu, se přiblíží i má smrt, která mě celou dobu sleduje a dává o sobě vědět čím dál větší bolestí v břiše, které si musím držet. Když mi zbývá zhruba dvěstě metrů, děti upozorní mou ženu na to, že se vracím a tak mi vyběhnou všichni naproti. Seberu poslední síly a taky se rozeběhnu. "Konečně se vracíš!" slyším svou ženu, jak na mě křičí skrze slzy a vidím, jak natahuje ruce. "Říkal jsem přece, že vás tu nenechám!" také natáhnu ruce, ale v tu chvíli se ozve silná bolest v břiše a zaklopýtám. "Věděla jsem, že to dodržíš." ještě si rychle otře slzy a když je ode mě dva metry, tak mi dojdou síly, bolest se stane nesnesitelnou a začnu padat. Naštěstí mě zachytí před dopadem, takže ji dopadnu do náruče, "Odpusť mi to." zakašlu a ze rtů mi vyteče pár kapek krve, "Ale ještě nejsem plně uzdravenej." ucítím smrt, jak mi dýchá na krk a pomalu slyším, jak mé srdce odbíjí poslední vteřiny mého života. "Proč jsi to udělal?" její hlas je náhle smutný a všechna veselost i radost z něj vymizí. "Maminko, co má tatínek s pusou, že mu teče krev?" zeptá se nejstarší z dětí. "Kousnul jsem se do jazyka." odpovím s úsměvem a snažím se skrýt bolest v břiše. "Chyběl jsi nám, tatínku." usmějou se a začnou radostí brečet. "Děti, nechte tatínka, potřebuje si..." odmlčí se a začne brečet. "Potřebuju si odpočinout a vyspat se." odpovím za ní, aby jim nemusela říkat smutnou pravdu hned po mém návratu. "Kde je strejda? On se vrátit nechtěl?" opět spustí své otázky. "Založil si vlastní rodinu, ale pozdravuje vás." bolí mě, že jim musím takto lhát, ale pravdu by neunesli, na to jsou přilíš malé. "Už nemluv a šetři síly." zašeptá mi do ucha a pomůže mi dojít do domu. Děti zůstanou venku a hrajou si, "Konečně je tatínek doma!" řekne nejstarší a nejmladší odpoví, "Jo! Konečně si s námi bude zase hrát!". Když to slyším, tak se mi chce smát, ale zároveň se mi hrnou slzy do očí. Žena mě pomalu uloží do postele a až teď si všimnu, že její tvář je celá ztrápená z čekání a smutku. "Proč jsi nepočkal, až budeš zcela výlečený?" řekne skrze slzy. "Protože bych stejně umřel. Válku o to území jsme nevyhráli a kdybych tam zůstal, již nikdy bych vás neviděl." znovu zakašlu, ale tentokrát i s krví. "Hlupáku!" vynadá mi, aby si ulevila a potom se rozbrečí, přičemž mi položí hlavu na rameno. "Nebreč, slzy nic neřeší." pohladím ji ve vlasech a dám ji je na stranu tak, aby nebyli od krve. V tom přijdou do místnosti děti a než stinou mít nějaké otázky, tak jim řeknu, "Maminka brečí radostí." pokusím se o úsměv, ale slzy mi to nedovolí. "Tatínek... nás opustí?" řekne nejmladší a rozbrečí se tak, že si v slzách lehne na zem, zatímco prostřední konečně promluví, "Tatínek si musí odpočinout a vyspat se." i když je tak malý, tak pochopil, jak je to myšleno a pomalu dojde ke mě, "Že jo tati, potřebuješ se jenom vyspat." robrečí se skoro víc, jak nejmladší a já vím, že již nemá cenu lhát, tak jen kývnu hlavou, "Ano, potřebuju se vyspat.". Nejstarší se snaží uklidnit nejmladší, i když sám brečí. "Až se probudím, tak si budeme hrát." i když jim to chci slíbit, tak nemůžu, protože bych to porušil. "Slibuješ?" řekne nejmladší a já nevím, co odpovědět. "Slibuju..." odpovím nakonec a zavřu oči. Má žena, poslouchající tlukot mého srdce, zvedne hlavu ve chvíli, kdy pomalu přestává bít se slovy, "Otevři oči a podívej se mi do očí.". Poslechnu jí, otevřu oči a kouknu jí do očí, "Neboj, neusnul bych, dokud bych ještě neviděl ty andělské oči." řeknu s úsměvem. "Miluju tě..." řekne mi potichu a pohladí mě po tváři. "Taky tě miluju... Mayell." kouknu na nejmladší a nejstarší dítě, poté na prostřední, "Miluju vás všechny." opět kouknu na nejstaršího a nejmladší, "Teodore, bude z tebe dobrej starší brácha, a proto hlídej svou jedinou sestřičku." usměju se a kouknu na nejmladší dítě, "Jednoho dne z tebe vyroste krásná dáma, jako tvá maminka, Meyllo. Proto máte podobná jména." s úsměvem kouknu na svého druhého syna, "A ty, Tobiáši... hlídej maminku a své sourozence." po tváři mi stečou slzy a naposledy se kouknu do očí Mayell, "Žijte dlouhý život, budu na vás čekat klidně nekonečnou dobu." usměju se a zavřu oči. "Dobrou noc, tati." řekne Tobiáš a políbí mě na tvář. Teodor mezitím uklidní Meyllu a zopakujou to samé i s políbením na tvář. Z posledních sil pohladím Mayell a když mi dá poslední polibek, na vteřinu otevřu oči, "Miluju tě..." řeknu a opět pomalu zavřu oči se slovy: "...dobrou noc..." a s posledním dechem dodám, "...až se probudím, budem si hrát...".