Řekni jim…

Řekni jim…

Poslední den v práci. Poslední dlouhý den v práci. Zítra už budu vstávat někam jinam, ale bude to jiné. Už se neuvidíme. Už tam nebudeš.

A stále mě nikdo nepřesvědčil, že jsem se rozhodl špatně.

Na to, že je konec února a hodiny ještě neodbily šestou večer, tak město už pohltila tma. Z oken kanceláře máme výhled na sídliště. Okna v domech svítí jenom sporadicky. Očividně se obyvatelé vrací domů ze svých prací pozvolna. Mám tenhle pohled rád.

Kancelář na tom není o moc lépe. V naší části jsme zůstali už jenom my dva. Netuším, co tam děláš. Posledních čtrnáct dní jsem s tebou nepromluvil ani slovo. Nebylo co říct. Možná by ses mi opět chtěla s něčím svěřit, možná bys mi chtěla říct, co nového, anebo že sis konečně někoho našla. Já už to nechci vědět. Nepotřebuji to. Od zítra budeš starost někoho jiného.

Ne moje.

Nikdy ne moje. Myslel jsem si, že tyhle situace mám už dávno zmáknuté. Není mi už patnáct. Vlastně mi je skoro dvakrát tolik. To, že dívka neopětuje city, není nic nového. Popral jsem se s tím už několikrát předtím a tentokrát to přece nemělo být jiné. Omezit kontakt, vymazat jakoukoliv zmínku, která by mi tě mohla připomínat. Žádný kontakt v osobní rovině, žádný zbytečný kontakt v práci. Žádné kávičky, ani přestávky spolu. Vlastně jsem ti nechtěl věnovat ani jediný pohled. Což bylo prakticky nemožné, když vezmu v potaz, že sedíš metr od mě. Sedíš tam a jsi krásná.

Vždyť ta otázka je banální. Proč? Proč to nedopadlo? Řekl jsem ti, co cítím. Vždycky jsem řešil tyhle věci naprosto upřímně. Proč jsi mě neposlala do hajzlu v ten okamžik, kdy jsem tě pozval ven? Tvrdila jsi, že tě dobíjím energií, že kvůli mě chodíš do práce ráda. Jenomže to nebyla láska. Proč jsem s tebou tedy nepřerušil kontakt já? Viděl jsem, jak ti ty naše společné chvíle dělají dobře. Nechtěl jsem, aby jsi trpěla zase ty. Ale opravdu bys trpěla?

Co jsem pokazil? Někde jsem musel udělat chybu. Tlačil jsem moc? Vyděsilo tě to, že jsem se ti vyznal? Nebyla tam fyzická přitažlivost? Když jsi poprvé uhnula před polibkem, vzal jsem tvoje vysvětlení, že nás mohl na tom večírku někdo vidět. Když jsme za dvanáct týdnů potom stáli před tvým domem. Nikdo tam nebyl. Byly skoro tři ráno. Ten večer jsme si řekli všechno, a já tam byl, protože jsem chtěl najít důvod, proč vůbec máme v nějaké komunikaci pokračovat. Polibek měl být perfektní tečka. Jenomže ses opět stáhla, usmála se a řekla, že tak dobře se ještě neznáme. Zavrtěl jsem hlavou a šel domů. Prostě to tam nebylo. Co se dá dělat.

Když jsem doma zapnul telefon, čekala tam zpráva. “Tohle by ti možná mohlo pomoct - Mám tě ráda.”

Ani na okamžik jsem nepochyboval o tom, že je to pravda. Vím, že máš. Máš mě ráda jako kamaráda. Jako někoho, kdo tě dobíjí energií, Někdo, kdo ti dává důvod, proč chodit do práce. Jak jsi sama řekla pár měsíců před tím. Máš mě ráda, ale “Ne tak, jak by sis přál.”

Když jsem podepisoval výpověď, měl jsem jasno. Dám do toho všechno a buď se to probudí nebo ne. Ty ses vyjádřila ve smyslu, že se tomu nebráníš. A tak jsem to zkoušel. Spousta lidí mě odrazovala. Prý si se mnou jenom hraješ. Dělá ti dobře moje pozornost. Jsem ti jenom pro legraci. A já pokaždé tohle odmítal a těm, co ty věci pronášeli, sliboval, že jestli nezmlknou, pošlu je pod zem. I když tu teď sedím a dopisuji tenhle poslední email, tak tomu nevěřím. Nevěřím, že bys tohle v sobě měla.

Nechápej mě špatně z těch předchozích řádků. Opravdu se na tebe nezlobím, ani ti nechci nic vyčítat. Nemůžu se zlobit na někoho, že do mě nebyl zamilovaný. Pokud jsem byl naštvaný za všech těch devět měsíců, co jsme se znali, tak vždycky jenom na sebe.

Právě jsi vypnula monitor. Znamení odchodu. Jiný den bych normálně popadl věci a utíkal za tebou. Ne dneska. Oblékáš si kabát a bereš do ruky tašku. Tvoje rty se pohnou, asi se loučíš. Nevím. Jako obvykle mám sluchátka a jsem ve svém světě. Věnuji ti poslední pohled. Naše oči se setkají sotva na setinu. Otáčíš se a jdeš pryč. Vrať se, princezno. Prosím tě, vrať se, říkám si v duchu. Vypínám hudbu a poslouchám, jak zvuk vzdalujících se podpatků končí tuhle naši kapitolu.

Neotočila ses.

Oni se tě jednou zeptají, proč jsem odešel, proč jsem v práci skončil. Víš to ty i já. Nemůžu se tam každý den na tebe dívat. Nechci, aby to bolelo.

Tak jim řekni, to co jsem řekl tehdy tobě.

Řekni jim, že pohádka skončila špatně...