Přítel mlha

Rosa? Probouzím se ve zvlhlých šatech s rozmazaným makeupem. Mé oči jsou stále zarudlé od nočního pláče. Asi bych se měla vrátit domů, ale nechce se mi. Vím, co mě tam čeká, a vím, že se mi to líbit nebude. Navíc ani nemám ponětí, kde jsem. Poprvé od doby, co jsem se probudila, se rozhlédnu po svém okolí. Všude kolem je mlha, tak hustá, že v ní mohu skrýt veškeré své obavy, starosti a nejistoty. Za sebou slyším šumět vodu. Nevím proč, ale táhne mě to k ní. Vydám se tedy tím směrem, zatímco se mi v hlavě přehrávají události předešlého večera.

Rolf přišel domů a začal jako vždy nadávat. Pořád mu něco vadilo. Že byly v chodbě rozházené boty, že v koupelně svítilo světlo, že jsem ho nepřišla přivítat. Dokázal si najít ten nejmenší problém, ze kterého udělal největší světovou katastrofu. V tomto případě to byla poslední možnost. Stála jsem u plotny a vařila večeři. Vím, že když by neměl připravenou večeři při příchodu z práce, jediné, co bych od něj mohla očekávat, by bylo pár ran páskem přes záda. „Vítej doma, bylo mi tu bez tebe smutno.“ Začala jsem s úsměvem. „Jak ses měl…“ nedal mi šanci větu doříct. Uchopil mne za vlasy a přitáhl k obličeji. „Jak to, že mě nevítáš u dveří?“ „P-p-přišel jsi d-dnes brzy. Ne-neočekávala jsem tě tu.“ Odhodil mě a já se udeřila do rohu skříně. „Kde mám večeři?“ Zahřměl znovu. „U-u-už ti ji při-připravuji.“ „Jaktože ji ještě nemám na stole?“ „Omlouvám se drahý.“ Uslyšela jsem cinkání přezky od pásku, ale dělala jsem, že si ničeho nevšímám. Rolf vstal od stolu. Mým tělem projel mrazivý záchvěv. Modlila jsem se, aby mi dal pokoj. Po chvíli jsem ucítila na rameni kovovou sponu pásku. Mé modlitby nebyly vyslyšeny. „Zatracená ženská!“ Ječel. „Kdo si myslíš, že seš, že se mnou můžeš takhle zacházet!?“ „Rolfe přestaň! Prosím! U všech svatých! Nic jsem neprovedla! Dej mi pokoj!“ Prosila jsem a dala se na útěk. On mě ale zachytl, než jsem stačila udělat krok a přitiskl mi obličej ke žhavé plotýnce. Ječela jsem bolestí, a jakmile stisk povolil, vykroutila jsem se mu a spěchala pryč z kuchyně. Jeho pohotové reflexy zareagovaly rychle a najednou mě držel za kotníky a tahal zpátky. Jeho stisk byl pevný a neúprosný. Měla jsem pocit, že mi utrhne nohy. Za značného úsilí a možná i Rolfova zlomeného nosu jsem se z jeho stisku vymanila a plazila se daleko od něj. Znovu mě dostihl a nějakou dobu jsme se prali, ale nakonec se mi povedlo ukořistit jeden pár bot a utéct ven. Chvíli mě pronásledoval, ale po pár minutách to vzdal. „Stejně zase přilezeš s prosíkem!“ Ječel za mnou. Nevěděla jsem, kam jdu, jediné, co jsem věděla, že nechci zpátky. Nechci ho už ani vidět, nenávidím ho. Pryč, pryč, PŘYČ! Tepalo mi spánky. Za chvíli jsem ztratila pojem o čase.

Při té vzpomínce mě začaly všechny rány předešlého večera bolet. Obličej mě pálil a díky modřinám na obou kotnících jsem byla ráda, že dokážu vůbec chodit. Pajdala jsem směrem k tomu, co se zdálo být šuměním vody. Při pohybu za tím omamným vábením skotačících vlnek jsem klopýtla a zjistila, že sedím na železničních kolejích. Vypadaly používaně, ale neměla jsem sílu se zvedat. Neměla jsem sílu žít. Proč toho muže, který mi tolik ubližuje, tak miluji? Pořád doufám, že se změní, že mě neuhodí. Už jenom kvůli našemu dítěti. Ale on o něm ještě ani neví. Nedal mi šanci mu to oznámit. Z dálky syčí vlak. Už vibrují koleje a světelné paprsky rozrážejí hustou mlhu. Mlho, příteli. Děkuji ti. Omlouvám se Rolfe, omlouvám se maličký. Už tohle dál nechci.

Cítím prudký náraz a po něm už nic. Jsem volná.