Mateřská láska

Když Kamila zjistila, že je v jiném stavu, rozhodla se, že si dítě nechá. Bylo jí lehce přes třicet a říkala si, že kdyby měla čekat na toho pravého, nemusela by se dočkat. Vztah byl pro ni uzavřená záležitost, což brala jako plus, protože by ji určitě přemlouval, aby šla na potrat. Byla ráda, že se spolu nebaví a o těhotenství mu napsala suchou, jasnou zprávu obsahující plánovaný termín porodu. Věděla, že to není zrovna dvakrát fér, ale co, on se k ní taky nechoval zrovna podle kodexu rytířů Jedi.
Těhotenství si užívala. Celých devět měsíců měla dobrou náladu a taky kus štěstí, protože netrpěla nevolností, přibrala jen přes břicho a neudělala se jí jediná strie. O porodu si všechno poctivě nastudovala, vybrala si nemocnici a sestavila si i porodní plán. Jak byla bláhová...
Do termínu chyběl ještě víc než týden, když ji vzbudily bolesti. Naštěstí měla všechno připravené a
tak je popadla bagáž a letěla do porodnice. Na příjem se dostala kolem druhé ráno. Uvítala ji sestra, která se ani nepokoušela předstírat dobrou náladu. Možná ji někdo naštval, možná ji bolel zub, nebo byla prostě jen unavená, každopádně Kamila počítala s trochu vlídnějším zacházením.
Sestra si jen vyžádala papíry, připoutala ji na snímač ozvu a prostě si někam odešla. Kamila seděla a sledovala hodiny. Pět minut, deset... nikdo nikde. Začalo se jí dělat špatně. Bolesti zesílily k nevydržení. Patnáct minut. To snad není možný, že mě tu takhle nechají, říkala si a chtěla zmáčknout pípák, aby někoho přivolala. Sestra ji ale připásala tak parádně, že na něj prostě nedosáhla. Cítila, jak se jí motá hlava. Bolesti začaly být nesnesitelné. Odepnula ty pitomé pasy a postavila se, aby mohla stisknou tlačítko. Nevěděla, jestli se jí to nakonec podařilo, nebo ne. Neměla tušení, jak dlouho tam ještě musela ležet na podlaze, protože v ten moment se jí zatmělo před očima.
Když se vzbudila, ležela sama na pokoji. Hned si všimla, že její břicho je skoro pryč. Přivolala sestřičku, aby se zeptala, co se stalo. Přišla jiná, než ta nepříjemná ze včerejška. Byla mladá, hezká a měla smutné oči. Řekla jí, že se nemá namáhat, protože je po operaci a její holčička se zotavuje v inkubátoru. Víc prý poví až lékař. Kamila dostala strach. Tušila, že s její Terezkou nebude všechno v pořádku a modlila se, aby se nejednalo o nic vážného. Jenže skutečnost byla horší, než si vůbec dokázala představit. Její Terezka utrpěla rozsáhlé krvácení do mozku a nikdo jí nedával zrovna nadějnou prognózu. Snad jen to, že miminko s trochou štěstí přežije. Začala tedy věřit v zázraky a jen co trochu mohla, hned šla Terezku aspoň pohladit. Zdála se jí hezká jako panenka, nešlo na ní znát, že by s ní nemělo být něco v pořádku. Kamila si říkala, že snad nebude tak zlé a i když Terezka nebude úplně zdravé dítě, naučí se aspoň něco a bude schopná komunikace. Jenže naděje se s časem pomalu vytrácela a Kamila se slzami na krajíčku sledovala ostatní maminky, které se hrdě chlubily tím, jak jejich ratolesti zvedají hlavičky a pasou koníky. Terezce totiž chyběly i některé základní reflexy. Byla slepá a hluchá. K tomu ji trápily epileptické záchvaty, při kterých se její drobné tělíčko zmítalo jakoby ho zasáhl elektrický proud. Kamila pokaždé trpěla s ní.
Už se smířila s tím, že do práce se nikdy nevrátí a zůstane závislá na libovůli státu a ochotě expřítele platit na Terezku alimenty. Věděla, že její život tím de fakto skončil, ale dát Terezku někam do ústavu by prostě nedokázala. Při představě, že to malé, nebohé stvoření, kromě utrpení v podobě záchvatů, někdo z anonymního personálu ještě zanedbává, se jí dělalo až fyzicky špatně.
Terezka naštěstí ani moc nerostla a tak se dala pořád docela pohodlně nosit, i když jí bylo už dávno přes rok. Kamila zestárla snad o dvacet let. Ven skoro nechodila, protože nesnesla lítostivé pohledy, stejně jako dotazy neinformovaných sousedů, proč je to maličké pořád takové maličké.
Když Terezka oslavil třetí narozenin začalo Kamile docházet, že se stav dcerky nikdy nezlepší ani o trochu. Že bude navěky pokroucenou panenkou bez známek jakékoli vůle. Navíc se zdálo, že její záchvaty zesilují. Někdy při nich modrala a pak půl dne spala z vysílení. Kamila už dávno přestala plakat. Stala se zvláštně otupělou, ale přesto vnímala. Věděla, jak její dcera trpí. Zase přišly Vánoce a Kamila už měla dávno vymyšlené, co svému malému andílkovi letos nadělí. Vzala si Terezku k sobě do postele. Něžně se k ní přitulila a opatrně jí přitlačila polštář k obličeji. Terezka se nebránila. Neuměla to. Kamila jen sledovala, jak se pohyb hrudníčku zastavuje. Pak si k sobě nehybné tělíčko přitiskla a spala klidně až do rána. Teprve potom zavolala záchranku s pocitem, že pro Terezku udělala to nejlepší, co mohla.