Po půlnoci

 5 minut po půlnoci, na zem už hodinu dopadá potichounku sníh, tvoří se bělavá opona a město je zahaleno pod pokrývku která září ve světle pouličních lamp. Jako většinu všedních dnů, jsou v tuto hodinu ulice liduprázdné. Z místních lokálů vychází hudba rozhovorů u sklenky ležáku, vína či kořalky. Jeden takový sklepní lokál právě opouští mladý muž. Něco málo přes dvacet, oblečen v dlouhém černém kabátu, s vysokými koženými boty, které už něco zažily. Zahalený obličej ve vlněné šále a s utrápenými oči za skly dioptrických brýlí. Na chvíli ztuhne, nadechne studený vzduch do plic a nechá na sebe dopadat vločky, stojí na místě minutu, dvě, ponořen do atmosféry, kterou dokáže navodit jen zimní slunovrat. Následně se dá do pohybu, míří domů. Půlnoční autobus naneštěstí nestihl a další jede až za hodinu. Proplétá se zákoutími, v hlavě chaos. Vstřebává poslední měsíce, přemýšlí nad každým rozhodnutím, volbou, chybou. Obvykle to nemá zapotřebí, ale po dnešku na něho opět dopadla plíživá samota, která mu vždy připomíná jeho méněcennost, ztracenost a podivnou neexistenci mezi existujícími.  Bydlel na okraji centra v činžovním domě z dob 20. let minulého století. Pokoj si pronajal na začátku studií a už v dané lokalitě setrval přes tři roky. Oblíbil si to místo, majitelé, staří manželé v důchodu mu ve všem vyšli vstříc a na fakultu to měl necelých 10 minut pěšky.

 K vysokým proskleným domovním dveřím dorazil kolem půl 1. Z kapsy vytáhl chladné klíče a vsunul je do zámku, staré rezavé panty zasténaly a on vešel do chodby. Nerozsvítil světlo, nechtěl spatřit svůj znavený odraz v nástěnném zrcadle naproti výtahu. Přistoupil k železné kleci a přivolal kabinu. Ta líně přijela z druhého patra, otevřel dveře a vstoupil dovnitř, zmáčkl tlačítko pro 6. patro a čekal. Měl rád výtahy už od dětství, líbilo se mu stoupat, ale paradoxně měl hrůzu z výšek. Vždy když jel tím starým výtahem vybavil si výstup na Eiffelovu věž, kterou podnikl v septimě na školním výletě do Francie. Poté co dosáhl svého poschodí vystoupil, potichu za sebou zavřel kovové proutěné dveře, aby neprobudil sousedy a opět nahmatal klíče od svého bytu.  Vůbec nechtěl vstoupit dovnitř, děsilo ho pomyšlení na prázdný pokoj, srdce mu silně bušilo a úzkost ho pomalu začínala ovládat. Záhy ten strach překonal a musel se pousmát nad svou patetičností. Shodil ze sebe v předsíni, která byla propojená s malou kuchyňkou, zasněžený kabát, mokré boty položil na noviny pod topením a okamžitě zapadl do svého pokoje který se nacházel po pravé straně. Byt, ve kterém bydlel obývaly další 4 smutní studenti. Jan, medik, společně s Marií, jeho přítelkyní, obývaly prostorný pokoj s balkonem do ulice naproti vstupním dveřím. Marek a Pavel okupovali menší pokoj v levé části. Oba studovali práva a byli to nejlepší přátelé od základní školy. A pak tu byl náš Ivan, žijící v malém kumbálu s oknem do vnitrobloku, studující třetím rokem psychologii, utápějící se v adolescentních strastech, hledajíc podstatu sama sebe.

 Když vešel do pokoje vyplnil aspoň trochu prázdnotu pomocí zpěvu Iana Curtise. Posadil se na postel a sledoval dorůstající měsíc nad střechy protějších domů. Po velmi dlouhé době vytáhl z nízkého nočního stolku vedle postele krabičku cigaret značky marlboro a zapálil si. Sic platil přísný zákaz kouření, dnes mu vše bylo ukradené. Pořád přemýšlel nad dneškem, nad další ztrátou, která mu trhala srdce, přemýšlel nad zklamáním z let minulých, přemýšlel, jak je mladý a jak moc zničený.  Nechtěl brečet, ale cítil slzy v očích. Vstal, otevřel okno a doutnající nedokouřenou cigaretu hodil z okna. Chvíli pozoroval, jak červená tečka postupně mizí v přízemní temnotě. Následně nechal emoce volně plynout, ještě oblečený upadl na zem a tiše vzlykal. Měl na sebe vztek, bylo mu špatně ze své slabosti. Pořád měl před sebou černé kadeře a černé oči, které ovládaly jeho mysl. Nakonec usnul bezesným spánkem, na zemi sám a opuštěný.