Hynu i vnitřně

Dnes se mi převrátil život vzhůru nohama. Jdu po ulici a nevnímám nic kolem sebe. Cítím jen nárůst beznaděje a strachu. Je to tady. Co jsem si myslel, nebo spíš proč jsem nemyslel. Teď už se to nedá zvrátit. Mysl jede na plné obrátky a pořád se mi v hlavě přehrává nespočet různých scénářů. Komu se s tím svěřím? Co řeknu rodičům? Jak na mě budou ostatní koukat? Kolik mi zbývá let nebo dokonce měsíců? Čím jsem mohl být a třeba již nikdy nebudu? Jak jsem si mohl tak snadno zkurvit celý život? Ale nejvíce mě děsí jedna pro mě nesnesitelná představa, stále se mi v mysli objevuje znovu a znovu, nevím, co mám dělat, jak jí to řeknu? Co udělá? Určitě se na mě vykašle. Kdo by chtěl mít v životě neustálou hrozbu. A co děti? S těmi se můžu rozloučit. To ji nakonec zlomí. To bude hlavní důvod, proč se mnou nemůže být.
Už je to tu zase. Ten pocit, že se zblázním. Všechno kolem mě se točí, věci v okolí jsou rozmazané, a to nebrečím. Cítím celkovou slabost a nevolnost. Že by se to projevovalo takhle rychle? Znamená to, že už nemám ani ty měsíce? Už se do mě neodvratně zakousl a nepustí mě? Stáhne mě dolů. Do temnoty. Jsem tak mladý a mám se připravovat na smrt? S tímhle jsem nikdy nepočítal. Tolik plánů jsem měl. Kolik jsem toho chtěl ještě prožít a teď tohle.
Pomalu se mi začínají hrnout slzy do očí. Je mi úplně jedno, co si ostatní pomyslí. Jsem tu jen já a má diagnóza. Doktor říkal, že v dnešní době je možné nemoc snadno kontrolovat, dokonce se dožít i stejného věku jako zdravý člověk. K čemu mi to ale bude? Vím, že se toho již nezbavím. Stále se mi to bude v myšlenkách vracet. S takovou vytrvalostí, že nevím, jestli to snesu.
Zůstanu sám. Nikdo mě nebude chtít. Kdo by se mnou taky žil. A to jim nemůžu vyčítat. Můžu si za to sám. Netušil jsem, že tu existuje riziko. Říkal jsem si, že mě se nemůže nic stát. Jsem mladý, mám právo si užívat. Tohle se mě netýká a nezajímá mě to. Najednou se mi v hlavě objevil obraz těch směšně snažících se lidí, kteří nás ve škole učili nasazovat kondom a říkali nám o rizikovém chování. Pamatuji si, jak jsem je nebral vůbec vážně. Doslova jsem se jim v duchu vysmíval. Kéž bych mohl vzít vše zpět. Žil bych úplně jinak. Vážil bych si více ostatních lidí. Ale i sám sebe. Radoval bych se z maličkostí.
Teď mi už nic nezbývá. Všechno je to pryč. Nechci žít v neustálém strachu. Nedokážu to. Je to moc silné. Cítím, jak mě to ovládá. Strach z opuštění, odsouzení, odmítnutí a hlavně strach ze smrti. Co by to bylo za život? Stále se jen bát. To už není život, ale jen přežívání. Fajn, někteří lidé, ať si tak žijí, ale já mezi ně rozhodně nepatřím. Život se má žít naplno nebo vůbec. Již mě tu nic dobrého nečeká. Aspoň nebude mít přítelkyně výčitky, že mě opustila. Rodiče na mě budou, vzpomínat v dobrém a přátelé doufám, že taky. Sbohem živote a vítej bezedná hlubino.