Derniéra

//Když ze svého života vytrhneme někoho, 
kdo pro nás hodně znamenal, 
jsme to my, kdo prohrál…//

Celý náš svět je jeviště a lidé jsou jenom herci. Někteří hold lepší, než ti jiní. A náš život je hra plná tragikomických scén, jejímž scénáristou jsme (bohužel – bohudík) ve velké většině my sami. Jsou to jednotlivé příběhy:

o radosti i smutku, 

o vzestupech a pádech,

o bolesti a síle, 

o láskách - šťastných i těch nešťastných,

o hledání čehosi,

o nacházení smyslu našeho bytí,  

o zklamání a opouštění,

o shledání a odpouštění.

co tvoří mozaiku jménem život.

Vědoma si tohohle všeho, se tenkrát rozhodla, že půjde štěstí naproti. A tak aby v té nejdůležitější hře – ve svém životě – obstála, odhodlala se, že se zapíše na večerní hodiny herectví. Plna očekávání se začala učit hrát (předstírat). 

--Příběhy začínají a často nečekaně. Možná tenhle napsal osud a jim zbyl jenom scénář, a kdo ví, jaká bude jejich závěrečná scéna.--

Učil jí pracovat s hlasem, který se jí z počátku tolik třásl. Učil jí pracovat s tělem, po kterém po nocích tajně toužil. Učil jí pracovat s textem. S prostorem, ve kterém se vzájemně postupně ztráceli. Učil jí monologu i dialogu, učil jí uvolnění i improvizaci a byl jisto jistě tím nejlepším učitelem, kterého si mohla přát. 

Ruku v ruce s tím, jak ji odhaloval krásy herectví, odhaloval přitom i části sebe samého. Začala se ztrácet - pomalu, nenápadně, ale jistě. Ztrácet v jeho očích a v té jejich hře na hraní, na to co je a není. V těch chvílích, kdy ji učil pseudoemocím a předstírání citů, padala pod hladinu, kde se nemohla nadechnout a jí tak zatraceně chyběl kyslík. Věřila mu. Bylo to ale těžké - její srdce, bylo hold její Achillovou patou a on byl přece, tak zatraceně dobrým hercem. 

Čas plynul a během něho jí naučil vše, co potřebovala, aby to sama zvládla. Aby v budoucnu zářila v davu, aby byla pro publikum jednou z nejlepších, a aby se jednou v tom světě přetvářky neztratila a našla cestu zpátky – k němu. Aby až tam bude nahoře na jevišti stát a uslyší nekončící děkovný aplaus, věděla, že právem patří i jí. Zaslouží si ho. 

Teď už to ale bylo jen na ní – bála se, její velká premiéra. A i když se snažila a klopila oči, on ten její strach vycítil (přeci jen, to byla ještě amatérka). Styděla se za svou chvilkovou slabost. A tak jí tam tenkrát slíbil, (snad pro ty její krásný oči) že se bude dívat, i když bude předvádět jen levný drama. Bude tam sedávat (v sedmé řadě – ne moc daleko, ani blízko) a sledovat, jak se pomalu, ale jistě stává herečkou – jednou z těch nejlepších. Věřil v ní i v její slávu. 

Stála tam v záři reflektorů a zatraceně ji to slušelo. Krásná. Malá. Nevinná. Amatérka, co to přesto zvládla na jedničku. Stála tam a srdce jí udýchaně bušilo nervozitou a v hledišti hledala svůj záchranný bod – jeho oči v sedmé řadě. Pyšná sama na sebe mu na dálku věnovala upřímný úsměv, který neskrýval jen pouhé „díky.“ Nepředstírala, v tu chvíli nehrála, nejednalo se tedy o žádné vymyšlené vášně a on to poznal, tenkrát ještě ano. Potlesk neutichal. 

--Opona se zatáhla, a jeviště zhaslo. --

Pochopila, že jejich společné málo se pomalu měnilo v hodně. V mnohem víc, než si kdy dokázali oba představit, ať už společně nebo každý sám. Nelitovala a on snad také ne. Jednou mu, ale v jejím objetí došlo, že už je tak dobrá, že má vlastně sám strach. /Lidé se dají lehko oklamat, tím co milují. / Strach z toho, že už nedokáže poznat, kdy hraje, a kdy je to opravdu jen a jen ONA (byl zatraceně dobrým učitelem - bohužel). Ta, která tenkrát na své první večerní hodině herectví stála nesměle vzadu a měla zprvu chuť utéct (ještě, že to neudělala). Ta, které si při nervozitě roztomile červenaly tváře a chvěl se jí hlas. Ta, do které se kdysi pomalu, ale jistě zamiloval. A ona do něho. 

A jí zase v jeho objetí došlo, že už taková malá, snivá a pošetilá nikdy nebude. Tolik nevyřčeného zůstalo viset ve vzduchu, ale to nevadilo. Někdy  totiž i mlčení stačí k tomu, aby se city projevily v plném rozsahu. A jeho oči tenkrát říkali více, než chtěla slyšet, než dokázala unést. A tak z principu a strachu utekla, aby dál mohla dupat po svém srdci. Anebo hůř – třeba jí v jeho objetí došlo, že by taková dál být dokázala...Kdo ví. 

.

.

-hluboká úklona-

Stojí tam, v záři reflektorů, tak jak jí to vždycky slušelo nejvíc. Krásná. Malá. Dnes, ne už tak nevinná, jako před léty, kdy ji po večerech učil hereckému umění a dnes si to vyčítá. Profesionálka. Chtěl by ji svléknout ze všech těch masek, vidět znovu citem nahou (zranitelnou, ale rozhodně ne zraněnou) jako dřív.

Opona se zatáhla, jeviště zhaslo, a tak tam stojí úplně sama - na prknech co prý znamenají svět. (Někdy se však nacházíme na prknech, co jsou až příliš vratká. Třeba ve chvílích, kdy pro nás znamenají až příliš moc.. .) Stojí tam a snaží se nést následky za svá rozhodnutí. Schovaná za masku, protože tak je to v životě kolikrát mnohem snazší. 

A v hledišti už bohužel (nikdo) nesedí,

dávno už se nedívá, 

nedoufá,

neděkuje,

netleská.