Na sklonku

„Ach, když jsem tam vedle ní stál, srdce mě bušilo. Nějak jsem cítil, že i ona je nervózní, přesto jsem nemohl dlouho sebrat odvahu a dotknout se její ruky. Kolik mi bylo? Dvacet? Dvacet jedna? Předtím jsem nikoho neměl. Pamatuji, že jsem si v hlavě odpočítal deset vteřin a i když poslední sekundy jsem značně prodlužoval, nakonec jsem se na ‚deset‘ konečně odhodlal. Lehce jsem ji pohladil po ruce. Moje srdce jsem v ten okamžik měl snad až v krku a ve chvíli, kdy jsem ucítil, že i ona mě svými konečky prstů něžně přejela po hřbetu mé ruky, po celém těle se mi rozlila vlna opravdu zvláštního nepopsatelného pocitu, který jsem nikdy předtím ani potom nezažil, byl to krásný pocit. Ach, kde to jen je?“
„To já ti nepovím kamaráde, no jenom vzpomeň, jak jsme vymýšleli pořád nějaké lumpárny na základní škole a jaký bezstarostný život jsme si žili. Přijde mi to jako teď. V poslední době na to pořád myslím, kam se všechen ten čas poděl?“
„Prostě jen tak uplynul. Ach, co já bych dal za to, abych vše mohl znovu prožít, to vzrušení a očekávání. Člověk si pozdě uvědomí, že toho času příliš mnoho nemá, teď vím, že bych hodně věcí udělal jinak. Nechci říct, že to byl špatný život,“ stařík si lehce posunul své křeslo blíže k praskajícímu dřevu v krbu a nastavil ruce tak, aby mu je oheň zahřál, „jen člověka některé promarněné věci mrzí, přemýšlím nad tím, zda jsem opravdu musel tolik pracovat, vždyť člověk potom z toho života moc neměl. Dlouho jsem držel tu myšlenku, že všeho nechám a budu jen cestovat, a opravdu jsem to chtěl udělat, vždyť někteří lidé tak svůj život prožijí, jenomže tě všechno okolo drží a doslova spoutává a ten stereotyp mě tak sevřel, že jsem se z něj nikdy nevysmykl. A to mě teď opravdu mrzí… ta místa, která jsem chtěl vidět, pro která se mi rozbušilo srdce, při představě, že tam stojím, sedím… ležím. Teď už jen… jen sním…“ staříkovi stékala slza po obličeji zatímco hleděl na malý obrázek Grand Canyonu pověšený na zdi. Utřel si slzu do rukávu svého svetru a zhluboka povzdechl, „Měl jsem to štěstí, že jsem potkal Lenušku, díky ní stálo za to žít… Teď už nemám ani ji… od té doby, co odešla, v sobě mám prázdno, které už nic nevyplní…“
„Já vím, kamaráde, byla to výjimečná ženská, musím říct, že než jsem potkal Alenku, tak jsem ti ji hodně záviděl… Co už teď naděláme? Život jsme prožili, tak jak jsme prožili. To už nezměníme, druhou šanci nedostaneme… Otázka je zda někdo skutečně umírá šťastný a s tím, že by nic nezměnil a ničeho nelitoval… Nevěřím tomu… myslím, že i když se tak někdo navenek tváří, uvnitř vždy něčeho lituje... Kamaráde, nesmutni pro ty místa, která jsi neviděl. V životě nejde mít vše, ten kdo prožil život cestováním teď sedí někde v křesle a přemýšlí nad tím, jaké je to bylo prožít život s rodinou, s dětmi a taky už to nezmění.“
„Proč nemůžeme mít ještě jednu možnost, chtěl bych to zkusit a vědět, co bylo lepší.“
„Stejně bys chtěl na konci toho druhého života třetí šanci, věř mi.“
„Asi máš pravdu, ale nemůžu si pomoct, celé to na mě dopadá… prostě ještě nechci končit… chci být zase v tom okamžiku, kdy v hlavě odpočítávám těch deset vteřin a mít to všechno před sebou… proč… proč to nejde? Ach, Lenuško, tak moc mi chybíš…“ staříkovi ze zarudlých očí proudily slzy a s hlavou v dlani vzdychal.
„Teď je mi do breku taky… pojďme si užít ten čas, který nám ještě zbývá, namísto truchlení.“
„Já už nevím, jak si život užívat.“
„Pojeďme do Ameriky, podívat se na Grand Canyon. Co říkáš? Na co teď potřebujeme šetřit?“
„Prosím tě, vždyť sotva dojdu na záchod, jak můžu nějak cestovat?“
„Necháme se tam dopravit, když zaplatíš, dostaneš se všude, aniž bys pomalu musel udělat krok.“
„Ty to myslíš vážně?“
„Smrtelně!“
„A jak to uděláme?“
„Koupím letenky a vyrazíme. Nic nebudeme balit, jen tak.“
Za dva dny se dva staříci s hůlkami pomalu sunuli k letadlu. Lidé na ně s podivem hleděli, „takoví dědci a letí do Ameriky, že jim to stojí za to,“ šuškali si někteří mezi sebou.
Po dlouhé cestě a hromadě dlouhých pauz vystupovali z auta. Byli tam.
„Nemůžu tomu uvěřit, my jsme opravdu tady…“ stařík se smál na celé kolo a přitom mu z očí tryskaly slzy. Hopsal jakoby zapomněl, že téměř nemůže chodit a objímal svého kamaráda. Sedli si na okraj útesu a pozorovali úchvatnou krajinu.
„Na fotografiích mě to fascinovalo, ale teď nemám slov… je to nádhera…“
Seděli tam, dva shrbení mužíci, mlčeli a kochali se.
„Taková krása a teď mě přichází na mysl zase jen jediné. Tohle všechno tady bylo a bude a kolik lidí ještě nad touto nádherou bude žasnout a my už budeme dávno pryč, nebudeme existovat, nedokážu se s tím smířit. Vím, řekneš, že se mi nedá zavděčit, ale já to tak prostě cítím, nemohu za to. A teď bych byl raději doma, nevím, co to se mnou je.“
„To je ono, je to jako kdybys chtěl mít ten třetí život. Člověk nikdy nebude naprosto spokojený.“
Druhý den oba zase nasedli na letadlo a letěli domů.
Uběhly dva týdny, stařík seděl sám v křesle u rozpáleného krbu a civěl na prázdné křeslo naproti sobě, na kterém se odráželo teplé blikající světlo ohně. Hořící polena praskala.
„Ach, už i ty víš jaké to je… nebýt... Už nemám nikoho a přesto nechci ještě jít, pořád se bojím… Děkuji za to, co jsi pro mě udělal,“ podíval se na obrázek na zdi a rozplakal se.
Dnes je v té místnosti ticho a tma. Obě křesla prázdná…