Noční můra

Svět se zdál naprosto v pořádku. Až na pár hádek byl jejich vztah v absolutní rovnováze a ona cítila, že konečně je to on. Ten pravý. Konečně poznala opravdovou lásku. Milovala vůni jeho dechu, každý jeho dotek i slovo, které vyřknul. Byly to zatím nejlepší dva roky jejího života a přitom jí přišlo, že ta euforie trvá už mnohem déle.

Co se stalo? Jak je možné, že udělal to, co se zařekl, že by v životě neprovedl?

Nešlo jen o to fyzické násilí, které trvalo snad celou dlouhou noc, ale o ten neskutečný psychický nátlak, kterým udeřil. Ale proč? Pro věci, které se stali dávno před jejich seznámením a dávno před začátkem jejich vztahu.

Jak je možné, že zvědavost dovede člověka do takové situace, kdy je schopen použít proti někomu, koho miluje, takové násilí?! Co jiného než zvědavost by to měla být, když se jedná o činy dávno minulé, které celou svojí podstatou tvoří přesný opak činů současnosti…nevěděla.

Jediné, co chtěla, bylo dostat se pryč z jeho sevření. V domě, který byl na víkend pronajatý, spalo dvanáct dalších lidí, se kterými si oba ještě před pár hodinami zpívali u krbu, smáli se a užívali si. I přes to, co se stalo, cítila potřebu celý noční incident zamaskovat, aby nikdo nejlépe nic nepoznal. Proto nemohla jít spát do jiné místnosti, nemohla jít domů, nemohla – nechtěla – dělat nic.

Čekala, až ten, kdo pro ni byl posledních několik měsíců středobodem vesmíru, usne. S bušícím srdcem se dokázala dostat z jeho sevření a vyplížila do koupelny. Podařilo se jí zavřít za sebou všechny dveře a se strachem zmáčkla vypínač. Světlo odhalilo, čeho se momentálně bála víc než jeho…monokl u levého oka, modřiny po čele a velký nateklý spodní ret. Sesunula se po zdi a několik minut jen silně brečela na studených dlaždicích.
Poté se vrátila do pokoje a okamžitě zamířila do druhé postele. Pokud se on v noci vzbudí a zjistí, že u něj není, už se jí stejně nic horšího stát nemůže. Slzy pořád tiše padaly na polštář. Usínala s myšlenkami na ostudu, která ji ráno čeká a se strachem, co se bude dít dál.