Ztracená Krása

                         "Prosím, nedělej to" říkám jí stále ale ona neposlouchá, tváří se že ano, ale neposlouchá. Její usměv zakrývající trýzeň v její duši a snažící se mne přesvědčit o tom, že je vše v naprostém pořádku je tak nepřirozený, snaha ukonejšit můj strach falešnými sliby o kterých ví že je nedokáže dodržet je opravdu velká. Její touha po kráse a dokonalosti, která je ve skutečnosti sebedestrukcí převlečenou za její mysl, křiví její odraz v zrcadle a ukazuje jí jen jednu velkou lež. Co na tom že přátelé jí říkají, "jsi krásná". Každé ráno stoupá na váhu a těší se z každého kila co jí ubyde, její tělo volá a volá, křeče v břiše, slabost, malátnost, porucha mestruace, nic z toho ji nedokáže odradit, neposlouchá, slyší jen svou touhu po dokonalosti. Stále jí to nestačí, chce víc a víc, s každým kilem, které ji opustí se zvyšuje touha po ještě dokonalejším těle. Těší ji pohled na vlastní tělo, ze kterého už vystupují žebra a její klíční kosti... "pořád to není dokonalé". Den co den kontroluje jídelníček, vyhazuje svačiny, vyhýbá se obědům, izoluje se od rodiny a přátel, kteří jí přece nemají co mluvit do jejího života, co na tom že o ni mají strach, ona přece ví co dělá!!! Oči přátel slzí, když sledují její chřadnoucí tělo ale neví jak jí pomoci. Návštěvu lékaře odmítá "přece nejsu blázen" a nebo "nic mi není, jsem v pohodě" jsou její odpovědi ale její tělo pomalu umírá na nedostatek živin. bolesti se stupňují ale ona stále neposlouchá.
                              Kdepak jsou ty hranice? Kdypak to skončí? zoufalství, bolest, pocit selhání zračí se v očích jejího přítele, co se den co den snaží ji přesvědčit o tom, že je krásná ale ona mu nevěří, předstírá že poslouchá a že je vše v pořádku a přitom má v hlavě stále to jediné "jsem hnusná a tlustá, on mi jen lže aby mne ukonejšil". Pomalu ji přestává bavit, jak ji pořád přesvědčuje a začíná se vzpírat. Její mysl se stále více izoluje a její vlastní představa dokonalosti ji pomalu obrací proti němu. Ona sama přece ví, kdy má dost, ona sama přeci ví, kdy bude krásná, všichni jen lžou. Snahy jejího okolí ji jen utvrzují v jejím přesvědčení a o to víc ji to motivuje k tomu, aby co nejrychleji dosáhla svého cíle aby měla už konečně pokoj od všech pochybovačů " však já vám všem ukážu že to dokážu, že budu krásná" Sníží příjem jídla ještě víc, začne více běhat a sportovat, své okolí se snaží uklidňovat "vždyť jím" odpoví přátelům po tom, co spořádá malou misku zeleninového salátu a chystá se k pětikilometrovému běhu.
                            Netrvá to dlouho a její tělo ji začíná zrazovat, přichází silné křeče v břiše, ozve se i mestruace, která je extrémně silná a nadmíru bolestivá, protože byla na dlouho potlačována nedostatkem živin v těle. To ji ještě více oslabí ale ani po tom nemá dost. Začne tedy bojovat i s vlastním tělem. "Až dosáhnu cíle, bude vše dobré a vše ustane" říká si při pravidelném cvičení. Stoupne na váhu, ukazuje 45 kilo. její oči se rozzáří blahem, její tělo se ozve krutou bolestí, kdy žaludek začíná pomalu z nedostatku jídla trávit sám sebe. Navzdory tomu ale neustává.. stále to ještě půjde, může být přece ještě více krásná. Její přátele už nemohou sledovat jak se ničí, a jak se z ní stává chodící kostra a tak raději odcházejí do ústraní a ona? ... Ona si to vyloží že je hnusná a všichni se jí vyhýbají, musí ještě více zhubnout !! Bolí ji jícen z neustálého zvracení, začínají se jí kazit zuby díky působení žaludečních šťáv, pomalu jí začínají padat vlasy. Její tělo se hroutí, rozvrácený trávící systém, zničený žaludek, ve kterém se pomalu začínají tvořit kameny, co na tom že jí je teprve 17 let, její organismus je zničený ale ona si je jistá že to má pod kontrolou, nikdo ji nepřesvědčí o tom že její vlastní představa svého těla ji pomalu a bolestivě zabíjí a že je to vlastně zbytečné, protože si nikdy nebude připadat krásná.
                               Okolí ji lituje, konečně má tu vytouženou pozornost, po které tak toužila, je na sebe hrdá, avšak každý kolem ní prochází, jako by to byl kus papíru a každý raději sklopí oči, než aby se musel dívat na zničené mladé tělo, které bývalo kdysi tak krásné a plné života a nadějí a ona se ptá "proč?" a zároveň si sama odpoví a vše pokračuje dál. Opět normy, opět cvičení, které už ani nezvládá, protože její svalstvo nemá z čeho pracovat, opět to zvracení.
                    Uběhne další rok trýzně a bolesti, spokojenost nepříchází, naopak přijde si stále ošklivá, ba ošklivější než kdy dřív, přítele odehnala, protože ji už nebavilo poslouchat jeho rady, proč si jen nedal říct, proč musel pořád strkat nos do jejich věcí, proč se pořád stavěl mezi ni a to na čem ji záleží? proč to nepochopil? Proč pořád tvrdil ty lži, že jsem krásná ?! Podívá se na sebe do zrcadla, tělo jen potažené kůží, přejede prsty po kostech a slastně zavrní ahh....
                      V uších slyší zvuk houkaček, kdesi daleko v temnotě vidí blikající silné, modré světlo, které se změní v pronikavé bílé. Chce se jí tak moc spát, ale ještě měla přece cvičit!! ale to je jedno, teď půjde spát a dožene to jindy. Zavírá oči a vše se halí do uklidňující temnoty. Sanitka jede rychle a ona bezmocně leží, a její kostnaté tělo se pohne při každé nerovnosti na vozovce. Ona však nic nevnímá, tvrdě spí. Po 4 letech utrpení její orgány selhaly, 4 roky proseb a naléhání aby přestala ale ona tak moc chtěla být krásná. Teď leží v sanitce a mladý život utopený v beznaději, sebeklamech a lžích pomalu vyprchává. Touha po kráse ji stála život a přesto nikdy nebyla spokojená.                                                 Klečící postava nad hrobem tiše pláče. Vlažné slzy dopadají na čerstvý hrob a kropí položené květiny. " Proč si mi to udělala? proč si mi to udělala!!?" šeptá si tiše a z rukou mu vypadne stará fotografie krásné mladé dívky s nápisem "jsem jen tvá má lásko"