Perla ztrácí lesk

Muž střední výšky, hubené, ale zdatné postavy, v obličeji obohacen o nějakou tu vrásku, jedna podruhé jako kdyby popisovaly jeho život od plenek až do současnosti. Rozhlíží se po okolí, očima přejíždí od paty až do koruny jehličnanu a sleduje pohupující se zelenou špici smrku. V pravé, mozoly zdobené dlani pevně svírá topůrko, na jejímž druhém okraji hrozivě číhá broušené ostří. Stromy jako kdyby se daly do smutečních písní, započaly své šumivé žalozpěvy, táhnoucí se až do vzdálených končin Vysočiny. 

Horká pára zrychleného dechu vystupující z úst muže v nejlepších letech, která proráží mrazivým vzduchem prosincového odpoledne. Poletující vločky v jeho blízkosti roztávají jako zahřívaná čokoláda v malém hrnečku na plotně. V očích se mu leskne síla a dobráctví, které ho provázejí životem. 

„Přišel čas, kdy není vyhnutí. Tak krásní jste, léta letoucí zdobíte naši krajinu. Také jste byly dětmi, ale dospěly jste. Nemá cenu si namlouvat uzdravení, když škůdce je silnější než moje ruce, má dobrota srdce nedovede zabránit této zkáze. Tak jako  perla ukrytá v zálivu, vy jste perlou tohoto lesa, naší země, ať už na Vysočině nebo v jakékoliv jiné krajině naší vlasti. Epidemie, která vás zasáhla a může nakazit vaše bratříčky, kteří právě na vaši počest zpívají tiché žalozpěvy. Slyšíte? Do chvíle, než padnete ke studené, mrazem popálené zemi, hezky měkkého jehličí, chci se vám omluvit za svoji neschopnost zabránit vašemu konci."

Dřevorubec pevně uchopil sekyru oběma rukama a zavřel oči. Rozmáchl se v předklonu do výšky ramen a první ránou udeřil do těla nemocného stromu. Z oka stéká po krajíčku slza lítosti, ačkoliv stromů tento chlapík pokácel ve svém životě mnoho. Nad nutným kácením a zhoubnou katastrofou je těžké udržet oko suché. Rozmáchl se a dalším úderem sekl svým ostřím do kmene stromu. Tempa postupně zvyšoval, a než aby použil pilky, raději svůj vztek prolínající se s lítostí ukryl do série ran. Trvalo věčnost než kmen ztrácel na stabilitě a postupně se nakláněl k zemi. Nakonec se ozvalo hlasité zapraskání, rána do měkké podestýlky, dílo bylo dokonáno.

Vyčerpaný muž se sklonil, pohladil jedno z mnoha poraněných míst na kmenu poraženého stromu a pokračoval ve svém činu, kterému nebylo vyhnutí.