Poskvrněné početí

Poskvrněné početí.

         Poskvrněné početí, na rozdíl od neposkvrněného, je početím spojeným vždy se samcem, tedy konkrétním otcem. A tady bývá někdy problém. Samec není známý, otec se hledá. Takové životní situace přežívá člověk se zatajeným dechem. Nemusí se jednat o nic výjimečného, nejčastější příčinou však bývá strach. Strach z následku, z možnosti újmy, nespravedlivého obvinění. Člověk má problém s dechem. Nejhorší je, když se nelze úplně z hloubky nadechnout. Úzkost rozvíjí stres, psychické vypětí, nervozitu. Strnulost provází zpocené ruce, někdy i záda. Do toho srdce tluče jak na poplach. Kde jsem to zažil? V Liberci. Mohlo to být i jinde, ale tady to mělo jistou atmosféru.

          Liberecká Kasárna Jana Žižky, tak zvaná „horní kasárna“, zažila ve své historii jistě mnoho zvláštních, mimořádných situací a prapodivných akcí. Vzhledem k tomu, že byla postavena z důvodů vzrůstajících počtů vojsk rakouskouherské armády již v roce 1911, bylo těch událostí opravdu dost. V objektech kasáren postavených ve stylu pozdně secesní architektury byly převážně umisťovány dělostřelecké oddíly a jejich rozmístění vytvářelo velké obdélníkové nádvoří. To tvoří vlastní kulisu příběhu.

          Léta spojená s historií měnila i názvy. Původní pojmenování Erzherzog Franz Ferdinand a Infanterie Kaserne se změnilo po záboru českého pohraničí, kdy kasárna obsadily 8. 10. 1938 útvary německého Wehrmachtu.

          Po druhé světové válce byl objekt přejmenován na Kasárna Jana Žižky. Trocnovský vojevůdce byl tehdy oslavnou postavou vojenské školy, jakéhosi gymnázia, spojeného s přísným režimem výcviku vojenské základní služby.

          Život na vojně výjimečné události nenabízí jen tak často, ale o některých si pamětníci vyprávějí při předávání zkušeností svým mladším následníkům po celá léta. Událost, kterou jsem zažil, považuji za natolik mimořádnou proto, že něco podobného se tam určitě nikdy nikomu nestalo od jejich postavení v roce 1911. 

          K získání maturity tehdy školu absolvovalo 120 frekventantů. Na určení jedince z tohoto počtu vychází statistická pravděpodobnost jedné sto dvacetiny, což je možnost dopadení velmi nízká.

          Přiblížil se konec školního roku. Denní režim byl o poznání volnější, ubylo různých šaškáren, trenýrovek, nácviků a poplachů. Vyskytly se však i napínavé situace. Několik dní před rozchodem na prázdniny byl odpoledne vyhlášen nástup celé školy na dvůr. Jak jsem již uvedl, nádvoří bylo tvořeno velkým obdélníkovým prostorem mezi budovami. Na tom by nebylo nic divného. Divné bylo seřazení všech frekventantů do jedné řady uprostřed.

          Řada zabírala prakticky celou délku nástupiště. Dvě sta čtyřicet špiček bot srovnaných do jedné linie. Brilantní přehlídka. Čekalo se, co nastane. Podobný nástup jsme nikdy necvičili.

          Od brány se přibližoval velitel školy podplukovník Dvořák v doprovodu svého zástupce kapitána Vávry a tří civilistů. Byly to rodiče s dívkou asi tak šestnáctiletou, silnější postavy, blonďatých vlasů s copánky. Měla kratší skládanou sukénku, světlou blůzičku s dost vyklenutým poprsím a bříškem. Začínal jsem tušit, že jde o určení otcovství, což se nakonec ukázalo jako trapná skutečnost. Dosti dlouhou chvíli stáli u vchodu do hlavní budovy a debatovali. Rodiče živě gestikulovali, přičemž se dívka stále otáčela. Bylo znát, že je jí ta situace nepříjemná a snažila se bránit divadlu, které mělo nastat. Řada špiček bot již nebyla tak vyrovnaná a po povelu pohov se zprohýbala.

          Po chvíli matka vzala  dívku za ruku a spolu se zástupcem velitele školy procházeli volným krokem kolem celé řady a zkoumavým pohledem pozorovali reakci dívky. Šlo o to, jestli pozná svého nápadníka, budoucího tatínka. Pozorovaní jedinci střídavě bledli, tvářili se polekaně i nasupeně až výhružně. Chrastivé kroky po písčitém povrchu nádvoří se přibližovaly, chvílemi se zastavovaly.  Ticho přerušovalo jen nervózní pokašlávání. Když se kroky zastavily, vždy jsem se zatřásl. Má ho. Poznala ho. Prasklo to. Měl bych mít pocit úlevy, že je to někdo jiný než já, kdo byl označen, poznán. Klid byl jen zdánlivý, šouravé kroky pokračovaly. Blíž a blíž.

          Měl jsem hrozný pocit a přiznám se i strach, ačkoliv jsem tu dívku nikdy neviděl a nesetkal se s ní. Když procházeli kolem mě, zatajil jsem dech. Viděl jsem její oči. V těch očích bylo vidět vše. Stud, nejistota, naděje, zoufalost, hanba a slzy. Co asi za tím čelem probíhá. Koho hledá? Kdo má být tím, kdo jí chybí po početí. Po poskvrněném početí. Vydržel jsem ten její pohled, ale byl jsem rád, když se odvrátila a poodešla k sousedovi. Ulevilo se mi. Mohlo se totiž stát, že na mě ukáže. Co by se stalo? Jak bych se mohl bránit. Když jsem na to vše pomyslel, bylo mi špatně. Nebyl jsem asi sám, kdo prožil chvíli strachu a obav z označení za viníka těhotenství této baculky. Když došli až na konec řady, odešli zpět k bráně, kde se zastavili u čekajícího velitele a otce dívenky.

          Od skupinky se oddělil velitel školy a přešel před nastoupený útvar. Mluvil krátce, popřál nám příjemné prožití prázdnin a poděkoval za vzorné plnění úkolů. Prakticky se s námi loučil. Nakonec nás jednotlivě vyzval k podání ruky. Dodal, aby mu ruku nepodal ten, který dívenku zná a je si vědom své povinnosti. Na to šel na začátek řady a začal jednotlivcům podávat ruku.

          V řadě nastal šum a bylo vidět, jak se všichni doslova sápou po ruce velitele na znak toho, že jsou nevinni. Bylo to vlastně něco ponižujícího, slabošského, snadného. Podat ruku jako důkaz neviny, se mi zdálo být nedůstojné. Podplukovník Dvořák předstoupil i přede mě. Jeho přímý, tvrdý, chlapský pohled mnou prosákl veskrz. Měl jsem sucho v krku již od předchozí prohlídky dívkou, ale teď jsem cítil, že mi ztuhl i jazyk. Spěšně jsem mu podal ruku s pevným stiskem. Dal jsem do toho stisku všechnu jistotu, že já nejsem původcem nesnází toho nešťastného děvčete, které bylo k tomuto divadlu jistě donuceno rodiči. To, že se se mnou vlastně loučí při této příležitosti na konci školního roku, jsem ani nevnímal. Ponižující, vynucený akt, posílený strachem z možných následků, převážil nad pocitem rozloučení se školou a jejím velitelem. Na pokořujícím způsobu hledání potenciálního otce zůstalo početí poskvrněné.

          Jak jsem předpokládal, ruku podali Dvořákovi všichni. Rodiče s dívkou odešli a po povelu k rozchodu nastalo velké uvolnění. Dost kluků na tu trapnou situaci reagovalo vtipy, ale většina měla pocit trapného a riskantního jednání ze strany velení školy.

          Čerstvý svobodník Vojta prohlásil, že to početí muselo bejt potmě, a že se nediví, že ho ve dne nepoznala. Když si představí, že bysme nastoupili v noci, dopadlo by to asi hůře. Byl označen za blbce, protože na takové tragédie se nemají dělat vtipy. Jenže, pomyslel jsem si, co když to byl on. Vojenská čest mu starosti nedělala.