Procitnutí

Procitnutí

Pomalu otevíral oči, které ho pořád pálily. Okolo sebe měl vysokou trávu, skrz kterou prosvítalo zapadající slunce a nedaleko slyšel krákání krkavců. Když se pokusil vstát, už neomdlel, jako když se pokoušel vstát naposledy – kdesi ve tmě. Promnul si rukama oči. Stále si ale nemohl vzpomenout, co se stalo. Protože byl tentokrát den, mohl se rozhlédnout, kde je, ale to místo neznal. Stál pod strmým svahem, na kterém se klikatila kamenitá cesta. Rozhodl se pomalu jít.
Když vystoupal nahoru, dostal se k úzké a rozbité silnici, po které se procházelo pár lidí, ale auto neprojelo žádné. Nebylo se čemu divit, silnice byla samý výmol. Lidé okolo něj procházeli, jako by byl vzduch. Všichni měli prázdné a lhostejné výrazy ve tvářích. Když se jich ptal, kde je, tak se na něj nikdo ani nepodíval, natož aby mu odpověděl.
Okolo ženy s kočárkem pobíhal malý chlapeček a hrál si s míčem, který se po chvilce odkutálel k probuzenému muži. Ten jen stál a čekal, až si chlapec pro míč přijde. Když pro něj doběhl a zvedl ho, zvláštně se podíval. Chvíli se rozhlížel a pak rychle utekl.
U silnice seděl starý muž. Probuzený k němu odhodlaně kráčel. Posadil se k němu a zeptal se, kde jsou.
„Na cestě,” odpověděl muž.
Tvářil se jako by na té odpovědi nebylo nic zvláštního. Bylo tomu ovšem tak. Byla to natolik obyčejná silnice, že se jí bezpochyby mohlo říkat cesta.
„Smím se zeptat, kdo jste?“ ptal se dál.
„Jmenuji se Nikdo. A vy jste také Nikdo,“ odvětil.
Ano, měl pravdu. Jestli je kdokoliv na světě Nikdo, tak pak musí být Nikdo každý, protože jsme všichni stejní. Žádný člověk na zemi není víc, než kterýkoliv jiný. Jenže při pohledu na kolemjdoucí začal být rozpačitý, protože ti se za stejné rozhodně považovat nedali. Ničím mu nepřipomínali ani jeho, ani toho starého muže. Oba již dlouho mlčeli a pouze pozorovali skupinky lidí, které je míjely.
„A co tady děláte?“ prolomil probuzený dlouhé ticho.
„Čekám.“
Nechápal jeho odpovědi, nevěděl, co mu tím vším chce říci nebo neznačit.
„A já tu také čekám? Na co?“ vyptával se pořád dál.
„Ano, i vy. Také čekáte.“
Probuzený vstal a rozhlédl se po okolí. Už neprocházeli žádní lidé, všude bylo prázdno. Když shlédl ze svahu dolů, uviděl roztříštěné auto. Bylo natolik poničené, že se muselo zřítit dolů a několikrát se přetočit. Mrtvého po chvíli odnesli. Při pohledu dolů se vyděsil. Byl to on a jeho auto. V tu chvíli se mu všechno vybavilo.
Služební cesta. Starý muž na procházce, kterého nezbystřil včas. Smyk. Náraz. Rozbité okénko, které mu rozdrásalo celé tělo. Pád. Ta chvíle, která se zdála nekonečná.
Krajinou se rozhostilo zklamané ticho. Ve vzduchu poletovali štěbetající ptáci. Ve svahu byl stín a černé siluety stromů.