Dokud nás smrt nerozdělí

Měl by sis najít nějaké kamarády, začínáš svým kňouráním být nepříjemný. Jsem vcelku rozumný člověk, tak jsem musel uznat, že kolegyně má pravdu. Jenže kde si mám najít kamarády? Do Prahy jsem se přistěhoval před půl rokem a kromě kolegů jsem se opravdu s příliš mnoha lidmi nesetkal.
Začala se mi opět vtírat myšlenka založit si účet na Facebooku. Po několik let jsem jí úspěšně zavrhoval, nechtěl jsem, aby mi cizí lidé koukali do soukromí, ale teď se situace obrátila. Právě jsem si přál, abych měl své soukromí s někým sdílet. Založil jsem si tedy stránku, přidal fešnou fotografii, pár základních osobních informací a pustil se do hledání potenciálních obětí mého budoucího přátelství. Hned jsem našel bývalé spolužáky a počítačově gramotné členy rodiny. Jenže tyhle lidi znám, chtělo by to někoho nového, takový nový začátek, jenže koho. To se těžko vybírá. Anebo, že by někoho, koho už trošku znám a kdo trošku zná mě? S kým mi bylo dobře? Vzpoměl jsem si na svoji první lásku. Bylo mi tenkrát dvanáct, byl jsem první den na táboře a holky pro mě do té doby neexistovaly. Najednou jsem však den po dni jsem začal zjišťovat, že se velmi dobře dokáži bavit i s dívkami a obzvláště s tou hnědookou vlasatou štíhlou. Hanka. Tři týdny uběhly jako voda padající z vodopádu, najednou tu byl konec tábora a první pusa při posledním táborovém ohni. To bylo před třiceti lety. Jak asi teď vypadá? Je vdaná? Má děti? Je šťastná. Jeden nikdy neví. Informací k pátrání jsem měl dostatek, tak se mi po chvíli podařilo najít její účet. Trošinku se změnila, už to nebyla samá ruka samá noha, ale sympaticky vyhlížející žena. Změnila příjmení, to asi bude vdaná. Uvidíme, kdo se nezeptá, nic se nedozví.
Ahoj Hanko, pamatuješ si tábor na Stálkově 1984? Byli tam s tebou v oddílu takoví dva puberťáci. No, tak já jsem jeden z nich.
Taká hloupá zpráva! Nic lepšího mě v ten moment nenapadlo. Začal jsem uvažovat, absolvoval jsem tolik školení o správné komunikaci a já plácnu takovou blbost. To si přečte a ani se nebude obtěžovat odpovědět. Zpátky se to vzít nedá, nechám to osudu. Začal jsem se bavit s kamarádem a poslaní zprávy se mi vykouřilo z hlavy.
Ahoj Tome, jasně, že si tě pamatuju. Co teď děláš?
Druhý den jsem zíral na odpověď. Okamžitě se mi zlepšila nálada.
Jé Hanko, ty si pamatuješ! Posledních deset let jsem pracoval v zahraničí, teď jsem se vrátil, ale jsem v Praze. Mohli bychom se potkat? Strašně rád bych tě viděl.
To jsem ráda, že se ti daří dobře, také bych se s tebou ráda sešla, ale nejde to, odpověděla.
Byl jsem v rozverné náladě, tak jsem zkusil být vtipný. Proč, máš žárlivého manžela nebo ses odstěhovala do Kanady?
Tome, neboj se, slibuji, že jednou se potkáme, jen musíš být trpělivý.
Tak to já budu milerád. A jak se teda vlastně máš ty?
Všechno mám uspořádané a je mi dobře. Jsem ráda, že sis na mě vpomněl.
Skvěle jsme si povykládali, zavzpomínali a každý večer jsme si napsali alespoň pár řádek. Život pro mě začal být veselejší, i kolegové si všimly změny.
Asi za čtrnáct dnů jsem odjel na víkend navštívit rodiče a bratra. Během nákupu jsem potkal Hančinu nejlepší kamarádku.
Jé, ahoj Nikolo, tak tebe už jsem neviděl asi tak čtvrt století. Vypadáš skvěle!
Nazdar Tome, ty vypadáš pořád stejně. Co teď děláš a jak se máš?
Jsem tu na návštěvě u rodičů, jinak mám práci v Praze. Před pár dny jsem si vytvořil účet na Facebooku a snažím se spojit s dávnými přáteli, pochlubil jsem se. A tebe už hledat nemusím, protože tě tu mám osobně.
Když mluvíš o dávných přátelech, pamatuješ na Hanku?
Jasně, usmál jsem se a už už jsem se chtěl pochlubit, že si s Hankou pravidelně píšeme, ale všimnul jsem si, že Nikola se náhle začala tvářit velmi vážně.
Hanka se před dvěma lety zabila při autonehodě. Zůstala po ní dcerka.
Sevřelo se mi hrdlo, asi jsem hodně zblednul, protože Nikola mě chytla za ruku a ptala se, jsi v pořádku? Vypadáš strašně.
Říkáš, že umřela před dvěma lety, zasípal jsem.
Ano, stalo se to před vánocemi. To je ale náhoda, támhle zrovna nakupuje její manžel s dcerou. Představím vás.
Stála tam hubená dívenka s tmavě hnědými kukadly a dlouhými hnědými vlasy. ¨
Po třiceti letech tu přede mnou stála.
Ahoj Hanko, vypravil jsem ze sebe.
Dobrý den pane, ale já se jmenuji Pavla, Hanka se jmenovala maminka.