Kamarádky

Všechny internetové předpoědi se dušovaly, že déšť ani v nejmenším nehrozí, ale Evelynne měla jiný pocit. Nebe bylo plné mraků, které hrály různými odstíny šedé a ještě šedivější. Jakoby se dívala do své vlastní duše. Tam déšť už dávno začal. Evelynne seděla na louce, pletla věnec z odkvetlých pampelišek a po tvářích jí stékaly slzy. Cítila se strašně sama.

Kam oko dohlédlo, byla jen nekonečná pole a louky. Obzor jako by se dělil na dvě poloviny; spodní svěže zelenou a horní temně šedou. Alegorické zobrazení života a jeho síly pod tíživou klenbou deprese a utrpení.

Navzdroy tomu, že se rozhodla trávit svůj čas v plenéru, bylo jí jako by seděla v kleci zamčené na na jeden zámek, ale nejméně tisíc zámků, přes něž skoro ani neviděla ven. Cesta z tohoto vězení byla na heslo, které si netroufala vyslovit. Tajný kód složený z mnohých slov, která ovšem nikdy nemohla obsáhnout, jak bolí ztráta milovaného člověka. Zlomené srdce se jen těžko vtěsná mezi slabiky a hlásky. Nebo písmena.

Nezáleží dokonce ani na tom, zda dotyčný odejde bez zpáteční jízdenky nebo jen váhá s jejím zakoupením. Byly to už měsíce a Evelynne pořád nebyla s to určit, zda ji více zasáhla smrt jejího milovaného dědečka, kterou vzhledem k jeho věku všichni svým způsobem očekávali, a navzdory vší bolesti a smutku dávala smysl; nebo fakt, že ji v tomu samou dobu (byť ne na kdovíjak dlouho) odřízla kamarádka tak blízká, že ji považovala za součást své rodiny. A proč? Protože podle Joyce byla Evelynne příliš šťastná. S tváří ulepenou od slz se hořce zasmála. Joyce tehdy přestala mluvit i s Kaitlyn. Ze stejného důvodu.

Jednou, v slabé chvíli, se Evelynne Joyce svěřila. Prostě se vše na ni nějak navalilo a zachvátila ji panika. Joyce se jí vysmála. Samozřejmě bylo hloupé zatěžovat kamarádku se svými fobiemi tak brzy po smrti její matky. Evelynne ani nevěděla, proč se obrátila právě na Joyce. Obvykle takové věci sdílela s Kaitlyn, která ji vždy dokázala vyslechnout, aniž by z ní dělala blázna.

A o několik měsíců později Joyce klidně řekne, že Evelynne a Kaitlyn jsou zkrátka příliš šťastné na to, aby byly jejími kamarádkami. Pravda, Joyce nepoužila přesně tato slova. Ani nemusela. Evelynne to zasáhlo úplně stejnou silou. Mezi ní a Joyce se vytvořila propast.

Další slzy.

Evelynne se ze všech sil snažila být Joyce dobrou kamarádkou, být jí oporou. Ale to přece neznamená, že sama nemůže prožít těžkou chvíli, nebo šlápnout vedle. I kdyby se snažila sebevíc, pořád byla jen člověk. A lidé, ti přece dělají chyby!

Nikdo by neměl pohřbít vlastní matku tak brzo. Těžko pochopit bolest, již taková ztráta představuje. Ale stejně nemožné je porovnávat, čí bolest, utrpení nebo problémy jsou větší či menší. Jsou jen jiné. Nebo ne?

Evelynne seděla uprostřed té zelené záplavy a plakala. Vzlykala docela nahlas, jako malá holka. Nesmírně toužila Joyce všechno říct. Nebo aspoň Kaitlyn. Ale bála se. Nechtěla, aby to znělo jako výčitk. Naopak, celé to jen vypovídalo o tom, jako moc jí na přátelství s Joyce záleží.

Lehla si na záda, roztáhla ruce a zavřela oči. Přála si, aby celý svět kolem ní přestal existovat a vše zmizelo.

Dědečkova smrt
Propast mezi ní a Joyce
Pocit viny za to, co se stalo mezi Kaitlyn a Evelynniným bratem
To, jak se jí stále nedaří s manželem počít vytoužené dítě
Příšerná atmosféra a nejistota v práci
A další věci jako nemocná zápěstí, deprese

Přála si takhle zůstat ležet navždy. Už nikdy nic necítit. Nemuset už víckrát otevřít oči.

Jenže takhle to nefunguje...