Na to, co je rozbité, lepicí páska nestačí

Přešlapovala jsem na místě, kde bych neměla být. Kapky podzimního deště mi stékaly po tváři, na které se brzy začnou mísit se slzami. Cítila jsem to. Zoufalství někde hluboko uvnitř sebe, které se v doprovodu čím dál silnějšího třasu svalů pomalu dere na povrch. Zacukalo mi ve spodním rtu. Kousla jsem se do něj. Ta nepatrná bolest mi byla téměř příjemná. Víc než před pár momenty. Stále jsem ho cítila. Stejně tak pachuť kouře z cigarety na jazyku. Přejela jsem si prsty po podrážděné kůži na temeni. Nesnáším tahání za vlasy. Ty jsem teď měla zpocené a zvlhlé deštěm. Málem bych se i pousmála nad tím načasováním. Seslali snad na mě svrchu očistnou sprchu? Jenže tuhle špínu bych nesmyla ani s pomocí mýdla a rejžáku.

Město již sundalo zářící masku a poodhalilo svou temnou tvář. Měla bych se konečně sebrat a jít domů. Nechtěla jsem se s tou temnotou blíže seznámit. Zkontrolovala jsem čas na mobilu. Bylo ještě brzo. Potřebovala jsem se vyhnout dotazům ohledně srazu s kamarádkou a poznámkám, že jsme mohly poklábosit déle a popít více. O to delší dobu bych musela skrývat důkaz usvědčující mě ze lži, který se mi zatím vybarvoval na krku. Nejraději bych hned zalezla do své postele a snažila se si hrát na to, že neexistuju. Chtěla jsem být sama. Zároveň jsem se toho bála. Namísto toho, abych se rozvalila doma v pyžamu, cpala se čokoládou, zatímco by mi v uších hrálo All By Myself a brečela do polštáře, aby mě nikdo neslyšel, jsem se bezmyšlenkovitě vydala toulat do ulic.

Byla jsem rozbitá. Občas si říkám, že mě nejspíš už jako malou špatně poskládali. Nikdo mě nedokázal spravit. Ne dlouhodobě. Byla jsem panenkou na hraní, která brzy omrzí. Toužila jsem po tom, aby se o mě někdo zajímal. Staral se. Pronikl až do mé vadné mysli a slepil ji dohromady. Ztrácela jsem čas s lepicí páskou, u které jsem již ze začátku věděla, že nevydrží. Po chvilce se bolestivě strhla nebo jen tiše odpadla. Otevřela staré rány. Po čase příležitostných povrchových úprav vám dříve nebo později dojde, že na to, co je rozbité, potřebujete kvalitní lepidlo.

Se vzlykem jsem se zbavila posledního kousku lepicí pásky, rozsypala se ještě víc a doufala, že se konečně objeví ten kluk s vteřiňákem.