Zlomenina

V jednu hodinu v noci Gábinu probudila velká bolest. Do ložnice, kde spala, pronikalo oknem světlo pouliční lampy, všude se rozléhalo hrobové ticho, které svým pravidelným dýcháním narušoval Alex. Gábina ležela na zádech, pomalu se snažila převrátit na bok, ale z podbřišku jí prudce vystřelila obrovská bolest, která v okamžiku zasáhla celé tělo.
„Au!“ vykřikla tiše, aby Alexe neprobudila. Nechtěla, aby ji litoval, aby ji pomohl vstát, aby kvůli ní nespal. Nechtěla od něj teď nic. Tolikrát ho prosila o empatii, ale on nedbal na její slova, dělal si vše po svém a nyní má určitě výčitky svědomí, že zde Gábina leží jak lazar a nemůže se skoro hýbat.
Podařilo se jí s velkou námahou sednout a ve tmě nahmatat francouzské hole, které ji již třetí den dělají společníka. Třesoucíma rukama uchopila hole za madla a snažila se pomalu vstát. Její ruce však byly zesláblé, takže než si opřela předloktí o vrchní část holí, uběhlo pár minut, ve kterých se bolest znovu ozvala. Ve tmě na její zkroucený obličej nebylo vidět. Nikdo nemohl spatřit několik slz, které jí vypadly z oka a stékaly po tváři. Vleklým krokem se přesunula do obýváku a pomalu, opět za účasti silné bolesti usedla na kraj sedačky a rozplakala se.
Na skleněném stolku stál červený hrníček s bílým srdíčkem, dárek od Alexe, vrchovatě naplněný ovocným čajem. Vedle něj se lesklo plato tramalu, léku proti bolesti. Gábina prsty vytlačila z plata jednu pilulku, vložila si ji do úst a zapila přichystaným čajem s nadějí, že bolest na chvíli ustoupí. Zavřela své unavené oči a najednou se jí před očima začal odvíjet film, v němž hrála hlavní roli.
Gábina se s Alexem znala tři čtvrtě roku a zrovna nedávno si říkala, že není možné, aby jim vztah tak dobře fungoval. Vůbec se nehádali, milovali se dvakrát i třikrát týdně, pokaždé s vrcholným prožitkem a poslední dva měsíce prožívali orgasmus společně, což je ještě více sblížilo a těšili se na chvíli, až se zase vznesou do nebes. Rouhala se a přišlo to!
Na sjezdovce spadla nešťastně na lyžích a přivodila si těžký úraz. Stokrát si promítala situaci, kde se stala chyba a stokrát si odpověděla, že přecenila své síly, nechala se ovlivnit okolím, chtěla dokázat, že ve svých padesáti letech ještě na rychlé lyžování má. Následky jejího nerozvážného chování jsou tragické.
Už před měsícem v Rakousku si měla uvědomit, že hemoroidy nevznikají jen tak. Objeví se často po psychické a fyzické zátěži. Sice si stěžovala, že tempo je pro ni příliš rychlé, že ji takové lyžování nebaví, když musí stále své přátele-lyžaře dojíždět, že je to občas deprimující. Alex jen krčil rameny a na její nářky reagoval jen úsměvem. Tenkrát se nic nestalo. Hemoroidy odezněly a Gábina byla na čas v pořádku. Ale stejná situace se opakovala na Červenohorském sedle. Opět se nechala strhnout přáteli a Alexem a lyžovala rychle jak blázen. Opakovaně sama sebe upozorňovala: „Tohle rychlé lyžování nemůže dopadnout dobře.“
Měla pravdu. Otázky typu, co jsem zanedbala nebo proč se to stalo právě mně, se jí honily hlavou a snažila se na ně odpovědět. Týden před úrazem byl pracovně velmi náročný. Gábina se vracela domů pozdě odpoledne, v noci špatně spala a těšila se na víkend, že si konečně odpočine nicneděláním. Docela ji překvapilo Alexovo pozvání na sobotní lyžování. Vzhledem k tomu, že předpověď počasí byla příznivá, azurové nebe a slunečno, pozvání přijala a těšila se na hory plné sněhu a slunce. Jen ji rmoutil brzký ranní odjezd. Vstávat v sobotu po tak náročném týdnu v půl šesté, bylo pro ni likvidační. Její zoufalé přání pozdějšího odjezdu nebylo vyslyšeno se slovy: „To ale přijdeme o manšestr.“
V jedenáct spal Alex jak zabitý, zatímco Gábina se převracela z jednoho boku na druhý a nemohla usnout. Spánek ovládl až kolem jedné hodiny její tělo, a to si ještě pomohla lexaurinem. Ranní vstávání se stalo utrpením. Necítila se dobře, nálada se ocitla na bodu nula. Poznal to i Alex a tak jí doporučil, aby se cestou prospala, což akceptovala a na hodinu usnula. Probudilo ji slunce, které se vznášelo na Jeseníky a hned se jí vrátila dobrá nálada. Před červenou sjezdovkou se setkali s přáteli, se kterými posléze lyžovali. Hned od začátku bylo tempo vražedně rychlé a Gábina cítila, že jí ubývají síly, k sedačce dojížděla poslední a z lyžování, které milovala, neměla potěšení. Jen nechápala, že si Alex ničeho nevšiml.
„Po obědě jdu lyžovat na modrou.“ prohlásila, když zrovna vcházeli do hospody.
„Ale budeš tam sama, nevadí?“ opáčil Alex.
„Nikoho nebudu nutit, aby se mnou lyžoval. Chci si jezdit svým tempem. Jsem unavená.“ odpověděla, ale v koutku duše doufala, že se Alex rozhodne lyžovat s ní. Jenže to už nebylo potřeba.
Když po obědě sjížděli k sedačce, Gábina se rozjela po rovince, vykouzlila pár obloučku a najednou cítila, že ji převážně umělý kašovitý sníh zbrzdil a už se viděla, jak letí dopředu vzduchem. Vzhledem ke svým lyžařským zkušenostem postavení ustála, zaklonila se dozadu, pravou rukou zbrzdila pád a tvrdě dopadla na zadek. Zděšením zůstala ležet na sněhu, zatímco Alex jí odepnul lyže a pomohl vstát. Její zrak spočinul na jeho tváři a najednou v jeho očích spatřila obavu a strach.
„Stalo se ti něco? Jsi v pořádku?“ zněl jí v uších jeho roztřesený hlas.
„Asi ne, nemohu došlápnout na pravou nohu. Možná je to jen naražená kostrč.“ slyšela, jak klidně sděluje informaci, ale už cítila, že to bude vážnější.
„Zavoláme horskou službu, ať tě sveze dolů.“ navrhl kamarád Radek.
„Ne, já sjedu sama.“ odvětila Gábina, mezitímco jí Alex znovu připjal lyže a pomalu s ní sjížděl posledních dvě stě metrů. Gábina se na chvíli zaradovala, neboť svah bezbolestně sjela, ale radost neměla dlouhého trvání. Sedla si na lavičku u bufetu, Alex ji koupil kolu a odešel na parkoviště pro auto. Po jeho návratu se snažila vstát, ale velká bolest jí to nedovolila. Alex s Radkem si propletly prsty na rukou, vytvořili živé sedátko a odnesli ji do auta.
Cesta domů trvala dvě hodiny. Za celou dobu Gábinu nic nebolelo, takže se radovala, že to bude jen kostrč, v Hradišti vystoupí, večer si oddechne, pár dní přečká bolest a pak se vydá lyžovat do Francie. Všechno se ale seběhlo jinak. V Hradišti nevystoupila. Skončila na pohotovosti traumatologie.
„Gábi, spíš?“ uslyšela Alexův hlas. Zprvu nevěděla, kde se nachází, ale hned jí vše došlo. Usnula v sedačce a konečně si v noci trochu odpočinula.
„Musím jet do práce. Zvládneš to tady sama?“ pokračoval Alex.
„Ano, jen mi prosím přines ještě čaj.“
„Jak se ti spalo na sedačce? A co bolest?“ ptal se starostlivě Alex, jakoby si byl vědom, že na zlomenině nese podíl i on. Jednou mu o tom Gábina řekne, ale teď ne, ještě nemá tolik síly a odvahy.
„V noci jsem nemohla usnout, ale nad ránem jsem byla už tak zmožená, že ani nevím, kdy mě ovládl spánek.“ prohlásila.
„Já už musím. Tak se tady měj.“ zaslechla z chodby Alexe, zatímco si oblékal sportovní černou bundu a kolem krku si uvazoval šedobílý šál, jenž dostal od Gábiny na Vánoce.
„Alexi, přines mi prosím ten proutěný košíček, který je uložený na chodbě na polici.“
Alex splnil její přání a košík přinesl. Gábina si košík položila na klín a vyndala z něj dvoje klíče na modré šňůrce.
„Ten zelený je od vchodu a ten červený je od bytu a od mého srdce.“ Zaculila se.
„Díky.“ vyslovil až uctivě Alex, sklonil se ke Gábině, políbil ji na tvář a pomalým krokem odešel z bytu.
Gábina zavřela oči a najednou jí do klína skočil Peri, černý kocourek s bílou náprsenkou pod krkem. Vůbec nechápala, kde se tu vzal. V noci někam zalezl, spal a teď má hlad, a aby ukázal, že s Gábinou soucítí, začal jí olizovat ruku.
„Peri, nech toho. Tady máš granule. To ti zatím musí stačit, než přijde Helena. Ta ti dá kapsičku s masem. Víš, jsem teď nemocná, moc mě poranění bolí a nemohu chodit. Vydrž!“ mluvila k němé tváři. Peri se na ni díval svýma zelenýma kočičíma očima, nechápal, co mu paní domu říká a lízal jí ruku dál, zatímco ho Gábina hladila po jemném kožíšku. Zřejmě se mu to líbilo. Začal se protahovat, obrátil se na záda a čekal, až ho Gábina pohladí po bříšku. Stále k ní obracel zrak, jakoby tušil, že ji něco bolí. Gábina se na Periho znovu podívala a řekla: „ Mám bolesti, nechodím, marodím a letos si už ani nezalyžuji, a to jsem se tak moc těšila do Francie. Zbyly mi oči pro pláč, ale kašlu na Francii, třeba se tam jednou podívám a budu sjíždět rozlehlé sjezdovky, kde budu jen já a Alex.“ vzdychla a pokračovala: „Snad se uzdravím a budu opět lyžovat, jezdit na kole, chodit do práce, na procházky, ale momentálně jsem na tom bídně.“
„Crrrrrrr! Crrrrrr!“ vyrušil ji v monologu zvonek a za chvíli zaslechla, že se otevírají dveře a přichází Helena.
„Co potřebuješ, marode?“ slyšela už z chodby příjemný hlas.
„Ahoj, jen dej prosím Perimu kapsičku. Čaj mi přinesl Alex, takže prozatím nepotřebuji nic.“ odvětila a usmála se na Helenu, která jí oznámila, že se nemůže zdržovat, protože je na deset objednaná k zubařce, neboť celou noc pro bolest nespala.
„To já má podobně, jen mě bolí něco jiného, ale noc stála za hovno, promiň za houby.“
Helena ještě pomohla Gábině dostat se v pořádku do koupelny, a než zavřela vchodové dveře, zvolala: „Kdyby něco, jsem na telefonu!“
Gábina osaměla. Pomocí francouzských holí se dobelhala zpět do obyváku a usadila se do sedačky. Na stole ležela rozečtená knížka Pýcha a předsudek, ale momentálně se nemohla na čtení soustředit. Hlavou se jí honily myšlenky spojené s pokračováním filmu jejího života
Na traumatologii dorazili kolem páté hodiny. Z auta se Gábina přesunula na předpotopní lehátko na kolečkách a Alex ji převezl do čekárny traumatologie. Asi po hodině je vybídla zdravotní sestra, aby se dostavili do ambulance. Gábina ležela na lehátku v plné polní. Lyžařské kalhoty a spodky se neodvážila sundat. Zato sestra se sundáváním neměla žádné zábrany. Kalhoty stáhla tak rychle, že Gábina nestačila ani zareagovat. Najednou se nad Gábinou objevil mladý lékař a zeptal se jí: „Čo sa vám prihodilo? Čo vas bolí?“
„ Aha, Slovák,“ pomyslela si a vše mu povyprávěla s nadějí, že jí sdělí, že to nic není, že za pár dnů bude v pořádku. Neřekl jí nic, jen ji poslal na rentgen, kde se musela přesunout na lůžko, které se nacházelo přímo pod rentgenem. Jakýkoliv pohyb jí způsoboval nesmírnou bolest. Tuto proceduru musela opakovat dvakrát, protože poprvé starý rentgenový přístroj stávkoval.
Asi po dvou hodinách se opět ocitla v ambulanci, kde po ní chtěl MUDr. Braňo Palfy, aby dala pokrčená kolena k sobě. Několikrát to zkoušela, ale bolest byla silnější. MUDr. Palfy rozťal gordický uzel tak, že svýma rukama přitlačil kolena k sobě, což vyvolalo u Gábiny značnou bolest, a proto začala ječet na celou ordinaci.
„Mátě zlomenú stydkú kosť.“ oznámil suše MUDr. Palfy.
„Stydkou kost?“ opakovala nevěřícně Gábina.
„Ano, stydkou kosť. Zlomenina chce pokoj, pretože pri pohybu dochádza k pomerne veľké bolesti, ale bolesť bude postupne ustupovať a za šest týždnů budete v poriadku. Robítě?“
„Ano, pracuji.“ opáčila s hrůzou v očích.
„Praktická lékařka vám vystaví neschopenku a v pondělí si vyzvedněte francouzské hole, ať se můžete alespoň trochu pohybovat.“ dodala česky zdravotní sestra.
„ Ale já mám jet za tři týdny lyžovat do Francie!“ zvolala nešťastná Gábina.
„S tým sa rozlúčte.“ Stačil nezaujatě oznámit nepříjemnou informaci slovenský doktor a odešel z ambulance, aniž by si všiml, že jeho pacientce po tváři stékají hořké slzy. Sestra otevřela dveře do čekárny a zavolala na Alexe, který si převzal uslzenou Gábinu.
„ Co zjistili?“ zeptal se provinile.
„Zlomená stydká kost!“ vykřikla v záchvatu pláče Gábina.
„To jsem nikdy neslyšel.“ brblal si potichu Alex.
„Teď to slyšíš poprvé! A žádná Francie, šest týdnů klidu doma, kurva.“ vřískala do večerního nemocničního ticha nazlobená a k smrti unavená Gábina, zatímco ji Alex přenesl do auta. V momentě, kdy si sedl za volant, si Gábina uvědomila, že se chová jak hysterka. Nebyla schopna ovládnout své emoce, přestože si uvědomovala, že osudnou chybu udělala ona. Auto se pomalu rozjelo a v kabině nastalo mlčení. Alex sledoval cestu a bylo vidět, že je naštvaný. Než přijeli domů, nepadlo v autě jediné slovo. Gábina přemýšlela, jakým způsobem se přesune do domu, aby jí pohyb nepůsobil další bolest. Alex uťal její myšlenky slovy: „Vlezeš mi na záda a já tě odnesu jako pytel brambor.“
Při vzpomínce, jak ji nese na zádech, jak čert Káču, se zazubila a zároveň ji z jejího vzpomínání vyrušil zvuk mobilu. Pohledem na displej zjistila, že ji volá kamarádka Jitka. V okamžiku si uvědomila, že s Jitkou je už týden domluvena, že přijde na návštěvu. O zlomenině jí zapomněla říct, ale možná by nebylo špatné, když se Jitka zastaví. Aspoň přijde na jiné myšlenky.
„Ahoj Jitko, jasně, přijď. Přivodila jsem si menší úraz, trochu hůř chodím, ale návštěva mě potěší.“ Zlehčila situaci Gábina. Do hodiny se Jitka dostavila, a když viděla pajdající kamarádku o berlích, zhrozila se.
„Proč jsi mi nic neřekla?“
Gábina jen mávla rukou a oznámila: „V lednici je sedmička vína, tak ji prosím vezmi, otevři a nalej si skleničku.“
„A co ty?“
„Já pít nebudu, beru tramal proti bolesti.“ odpověděla smutně Gábina.
Během chvíle jí Jitka, původní profesí zdravotní sestra, uspořádala přednášku o víně jako o výborném analgetiku. Gábině šla z jejího vyprávění hlava kolem, a přestože asi před dvěma hodinami spolkla další tabletu, tak si dala pár doušků vína a opravdu za hodinu se cítila líp. Bolest ustoupila a Gábina se dostala do lepší nálady. S Jitkou i povídaly a ani si nevšimly, že se už venku setmělo. Ještě dlouho po Jitčině odchodu slyšela Gábina její slova: „Měla bys zvolnit, ne se stále za něčím honit a stále si dokazovat, že jsi mladá. Je ti už padesát. Snaž se život užívat podle sebe a stále se nepřizpůsobuj chlapovi. Jednou se ti to moje milá vymstí. A tvůj úraz je první vlaštovka.“
Uběhlo pár dnů, kdy v noci Gábina nespala. V žádném případě si nemohla lehnout na bok, bolest jí to nedovolila. Jedinou polohou byla poloha na zádech, ale i tak se bolest ozývala, dokud nepřijela dcera Daniela, která jí přivezla plavací nafukovací kolo, do něhož složila svůj zadek, a nafoukané kolo ji nadnášelo. Konečně se v noci vyspala. Občas ji probudilo její vlastní chrápání, ale záhy se propadla do hlubokého spánku, který jí dal na bolest zapomenout. Zdál se jí stále stejný sen. Nachází se v sále prozářeném množstvím intenzivního světla, které se line z křišťálových lustrů. V uších jí zní podmanivá hudba a ona tancuje. Při pohledu na nohy, zjistí, že má obuté modré lodičky, které ji nadzvedávají a ona se vznáší. Po chvíli se lodičky už nedotýkají země, ale Gábina tancuje mezi lustry, které vydávají skřípavý zvuk. To není možné, říká si. Kde mám modré francouzské hole? Bez nich neudělám teď ani krok. Skřípavé zvuky zesilují na intenzitě a Gábina padá do dolů volným pádem. Probudí se zcela zpocená a pomyšlení na tanec si nechá jen zdát.
Po dalším týdnu se Gábině daří o něco lépe. Hodně ji pomáhá Alex, i když vztah mezi nimi začíná skřípat. Gábině se zdá, že je mezi nimi jakési vzduchoprázdno. Možná je to i tím, že jejich vztah je založen hodně na sexu a momentálně oba dva jsou nuceni držet celibát. Měla chuť se milovat, ale Alex se na ni podíval a rezolutně prohlásil: „Ne! Ty ses zbláznila. Chodit nemůžeš a chceš mít sex?“
„Ale já mám zlomenou jen stydkou kost.“ naříkala Gábina.
„Právě proto!“
Dál už situaci nerozebíral, i když oba dva na vzájemné sblížení mysleli více, než je zdrávo. Často seděli vedle sebe, drželi se za ruce a Alex jí povídal, jak se těší na jaro, budou spolu chodit na procházky, vyjedou si někam na kole a konečně navštíví Vídeň a budou se kochat památkami.
„Ale lyžovat do Francie nepojedu, že?“ pronesla náhle Gábina a rozeštkala se.
„Gábi, já vím, že tě to moc mrzí, ale všem dnům není konec. Letos už Francii nestihneš, ale příští rok tam pojedeme spolu a moc si lyžování užijeme. Slibuji.“ opáčil Alex.
„Ale já jsem se tak těšila. Proč zrovna mně se stane takový úraz. Přivolávám jen negativní věci. Čekala jsem, že něco přijde, co mi zkříží můj nynější fajn život. Když jsem konečně spokojená, objeví se překážka. V životě jsem si špatného užila dost a konečně jsem uvěřila, že se blýská na lepší časy, že horší etapa mého života skončila. Nyní vím, že tomu tak není, ale snad mé zranění je jen poslední kapkou v moři a už bude líp.“ spílala sobě Gábina.
„To víš, že bude líp. Smůla se na tebe přestane lepit. Jsem tu přece já! Nedovolím, aby se ti ještě někdy něco nepříjemného stalo. Ochráním tě od všeho zla a nikdy tě nenechám na holičkách. Nikdy, to si pamatuj! Miluji tě, to přece víš, lásko!“ slyšela zřetelně Alexe.
„Ano, vím. No a ta zlomenina, to je asi zatěžkávací zkouška našeho vztahu. Pokud ji zvládneme, nic už nás nepřekvapí, že lásko?“
Alex pokýval hlavou, objal Gábinu a políbil ji na tvář, zatímco Gábina vykouzlila smutný úsměv na tváři, neboť ještě nepřestala věřit na pohádky.
Během dalšího týdne se stav Gábiny natolik zlepšil, že už mohla stát na levé noze, avšak pravá noha zatím stávkovala. V noci už nespala v koupacím kruhu a tělo jí dovolilo ležet na boku, aniž by cítila bolest. Proto i kvalita spánku se zlepšila. Bez berlí se ještě neobešla a do Francie, do Tignes, neodjela. Snažila se vše špatné vytlačit ze své mysli, ale když jí Alex zavolal, že zrovna odjíždějí, rozbrečela se. Tak se na tuto chvíli těšila a nakonec zůstala doma a padl na ni splín. V průběhu týdne se Alex ozval několikrát, ale většinou Gábinu rozesmutnil. Měla radost, že ho slyší, ale když jí začal líčit, jak se mají skvěle, že celý den lyžují na rozlehlých pláních, kde není živáčka, jak je budí ráno slunce a doprovází je po celý den, začala propadat beznaději a z hlasu byla cítit rozladěnost. Nebyla schopna se smířit, že není s Alexem v Tigních.
„Za rok tam pojedeme spolu.“ Neustále opakoval Alex.
„Ale, co bude za rok? Kdoví. A podívám se tam ještě někdy? Třeba ani ne. Plánovat raději nic nebudu, protože jsem zklamaná, když plán nevyjde. Budoucnost je nejistá.“
Vyměnili si spolu hodně sms. Alex psal, jak se mu daří, vyřídil pozdravy od přátel. Gábina byla osobnější, napsala mu, že musí zvolnit, že se už za ničím nebude honit a něco si dokazovat. Bude dělat jen to, co se jí bude chtít a na co bude mít. Nebude přeceňovat své síly. Bude se chovat tak, aby byla v klidu a pohodě.
Celý týden, co byl Alex na horách, svítilo slunce i v Česku a jaro nabíralo na síle. Gábina hodně odpočívala, četla, dívala se na televizi, v rámci možností si připravilo jídlo. Společnost jí dělal kocourek Peri, který se jí uvelebil na klíně, jakoby cítil, že tam je slabé místo, stočil se do klubíčka a předl si svou kočičí písničku. Gábině se zlepšovala nálada. Stále více si uvědomovala, že Alexe, ač je občas sobecký, má stále ráda, těší se na něj a bez něj už žít nechce.
Alex se vrátil v neděli ráno. Tvář měl zbarvenou do bronzova a usmíval se. Ještě ve dveřích roztáhl ruce a Gábina se ocitla v jeho objetí. Slyšela zrychlený tlukot srdce a v tom okamžiku si uvědomila, že mnoho střípků budou muset dát dohromady, aby se dostali tam, kde před měsícem skončili, poněvadž poslední měsíc jim vůbec nepřál.
Ač měla Gábina připravenou vydatnou snídani, jejich vzájemná touha byla silnější, takže se záhy ocitli v posteli a jejich společný a intenzivní orgasmus vše zpečetil. Oba cítili vzájemnou blízkost. Ledy se prolomily, rozpaky se rozplynuly a oba dva se vrátili tam, kde před měsícem skončili.
Gábina ke své chůzi francouzské hole už nepotřebuje.