Marná k životu vůle

      Slyším všechno, co se kolem mě děje. V myšlenkách si dokážu i představit, kdo kde stojí a co dělá. Otevírají se dveře a slyším moji mámu. Už od dveří volá: „Ahoj broučku, nesu ti kopretiny, které máš tak ráda.“ Vidím ji, jako kdybych měla otevřené oči. Usmívá se, ale v očích má hluboký smutek. Nese kytici kopretin, na kterých ulpěly její slzy. Slyším, jak je dává do vázy vedle mé postele. Cítím, jak mě chytá za ruku a vypráví mi o tom, jaký měla den. Chodí za mnou každý den už měsíc. Celý měsíc od té hrozné autonehody, kvůli které jsem teď v kómatu. Doufám, že se brzy probudím a všechno bude jako dřív.

      Nebyla to moje chyba. Jela jsem po zledovatělé silnici dost opatrně, jak to odpovídalo mým možnostem i mé nátuře. Ze zatáčky se ale vyřítil v protisměru kamion a já musela strhnout řízení mimo silnici. Byl to čelní náraz do stromu. Pamatuji si, že mě museli z auta vystříhat a vrtulník mě vzal do nemocnice. A od té doby jsem na přístrojích. Podle doktorů se můj stav vůbec nelepší. Já to posoudit nedokážu, dostávám silné léky na bolest. Probrat se nemůžu. Je to jako dlouhé období potřebné relaxace k obnovení energie do života. Jen mě mrzí, že obírám o energii moje rodiče.

      Máma před chvílí přišla, takže zhruba za dvě hodiny přijde i táta. Jsou úžasný, denně za mnou chodí, vyprávějí mi novinky i úplně nezajímavé věci, ale já jsem za každé jejich slovo vděčná. Čas ubíhá v kómatu úplně jinak, vleče se a všechno se zdá nekonečné. Pojem o čase mám jen díky rodičům, kteří mi říkají vše do naprostého detailu. Cítím, jak mi máma zdvihá ruku a vkládá mi do náruče něco plyšového. „To je tvůj Rexík,“ říká a já před očima vidím mého plyšového psa z dětství. Je to od ní tak hezké. Přichází táta a vzápětí se znovu otevírají dveře. Podle hlasu poznávám doktora. Představuji si ho jako holohlavého, středně vysokého muže s brýlemi. Oznamuje rodičům, že můj stav se zhoršuje a je třeba zvážit odpojení od přístrojů. Cože? Slyším mámu plakat a tátu diplomaticky odpovědět, že se musí poradit. To snad ne! Já nechci umřít! Jen odpočívám! Chci řvát, pohnout se, ale nic se neděje. Řvu jen ve své hlavě. Jsem z toho nešťastná.

      Dny a týdny plynou, až jednoho dne jako obvykle přichází máma. Slyším, že dnes se ani nesnaží o úsměv. Povídá mi příhody z dětství, vzpomíná na mé páté narozeniny, kdy jsem dostala kolo a hned si kvůli němu odřela kolena a bradu. Ty vzpomínky jsou krásné, dojemné, ale já mám zlé tušení. To se mi vzápětí potvrdí. Přichází táta s doktorem, který se ptá mých rodičů: „Jste připraveni?“ Slyším mámu vzlykat. Je mi jasné, že táta stojí za ní a hladí ji, aby ji ukonejšil. Mě drží máma za ruku. A vím, co přijde. „Můžete,“ zašeptá nešťastným hlasem táta a já propadám zoufalství. Nechci umřít! Mami, tati, prosím, já nechci umřít! Nedokážu se pohnout, teď bych tak moc potřebovala dát najevo, že tu jsem, ať mě neodepisují. Ale není mi to nic platné. Marná k životu vůle, když ji člověk nemůže nijak projevit. Já tohle nechci! Snažím se donutit své tělo, aby se alespoň nepatrně pohnulo. Snažím se předsvědčit své hrdlo, aby vydalo alespoň nějaký zvuk. Jenže se nic neděje. Slyším cvaknutí a cítím, jak mi dochází dech. Pláču v sobě, rodiče vedle mě. Toto je můj konec. Můj poslední výdech. Propadám se do temnoty. Mami, tati, miluji vás.