Bezejmenný výhybkář
Bezejmenný výhybkář
Anotace: O stereotypu...
Brzkým ránem pomalu vycházelo slunce. Odpařující se rosa, v kombinaci s ostrými paprsky - vycházející ze vzdálené hvězdy - vytvořily na železniční trati zajímavou scénu. Z půdy a z betonových pražců se líně vznášela drobná oblaka páry, stejně tak z pevně přimontovaných masivních železných kolejí, které postupně osychaly. Ve slabém vánku se mírně pohupovaly větévky lísek a jiných listnatých stromků, náhodně rostoucích kolem trati, či vysázených v pravidelných rozestupech u pěšinek lemující koleje. Okolí železnice začínalo postupně ožívat. Zanedlouho se přidal slabý ptačí zpěv. Někde mezi stromky proběhla liška a srnky hleděly bezcílně z lesa na elektrické troleje. Najednou zbystřily a všechny současně změnily směr pohledu. Něco je upoutalo.
Po trati, vedené přes rozsáhlé pastviny, a protínající hustý les, projížděl malý elektrický vagonek. Přibližoval se pomalu a poněkud nemotorně. Byl to první ranní spoj na lince dvou vzdálených měst. Obsahoval plný počet cestujících. Jedni dojížděli vždy ráno za prací z města prvního do města druhého, jiní zase naopak. K večeru se opačným směrem dostávali opět do místa svého bydliště. A tak pořád dokola. Vagonek s cestujícími projížděl velkým, otevřeným prostranstvím, kde kdysi fungovala pískovna a o kus dál se zase těžilo dřevo. Dnes již pískovna ani pila nejsou v provozu - příroda si opět bere postupně zpět své posvátné území - neudržované drážní budovy smutně chátrají a zvolna zarůstají přirozenou zelení. Dokonce i zvěř se zde opět začíná cítit o něco bezpečněji a nebojí se opatrně prozkoumávat komplexy budov, kterých se vždy - když byly v provozu - neskutečně bála. Zvuky industrializace přírody v době technologického rozmachu plašily vše živé kolem. Ale teď, když tyto rušivé elementy zmizely, byla zvěř zpátky. Srnky stále ještě sledovaly stále více se zvětšující hranatou krabici sunoucí se v dálce po kolejích. Za čas se naučily něco nového. Pochopily, že pokud se budou držet od kolejí dál, nehrozí jim žádné nebezpečí.
Vagonek se neustále přibližoval neměnnou rychlostí. Lidé jedoucí za svými povinnostmi - za prací, hleděli z malých okýnek do přírody. Pokud zrovna nebyli jejich pohledy přilepeny na displeje moderních mobilních přístrojů, sledovali, jak se srnky probíhají svým zeleným, přirozeným domovem. Nejspíš se nejednomu z cestujících honily hlavou myšlenky na osvobození se od konzumního systému, při pohledu na svobodnou, a jak se zdálo, na spokojenou faunu. Mezitím si zvědavé srnky našly další zarostlý objekt. Byla to jedna menší, velmi nízká budova, na pohled útulná. Opatrně prozkoumávaly její rohy a očichávaly v blátě šlápoty od bot s hlubokým vzorkem. Budova totiž nebyla opuštěná - žil v ní jeden člověk.
Dveře budovy se najednou pomalu otevřely, srnky zbystřily a poodběhly kousek stranou, aby byly v bezpečné vzdálenosti, ale ne tak daleko, aby zároveň mohly pozorovat situaci. Některé z nich se schovaly za malé keře nebo stromky. Ve dveřích stanul rozespalý člověk, držící v jedné ruce hrnek s černou oslazenou kávou, druhá ruka pak třímala včerejší noviny stočené do ruličky, jako každé ráno. Toho muže čekala pracovní rutina. Musel vyčkat, až přejede první ranní spoj, aby mohl přehodit výhybku. Měl ještě trochu času, a tak, místo rozložení novin a usednutí k malému stolku, se zadíval směrem do lesa. Na ty ohromně vysoké jehličnaté stromy a na daleko menší - listnaté. Jen tak pendloval očima po pohybujících se větvích v touze patřit alespoň datla nebo jakéhokoliv jiného ptáka.
Stál u výhybky a vagonek byl téměř u něj. Zpomalil svou jízdu a strojvůdce nohou prudce sešlápl měch, který svým mocným dechem zatroubil do soustavy píšťal. Navázal s výhybkářem přímý oční kontakt a zasalutovali si. Takto se každé ráno v pracovní dny zdravili. Poté mu strojvůdce vždy podal z malého okénka dnešní noviny. Zvědavé srnky zřejmě nepočítaly s takovou zvukovou kulisou a okamžitě po zatroubení zmizely kvapem hluboko do lesa.
Poté, to se vagonek začal opět vzdalovat, vzal výhybkář zkušeně za páku u výhybky, v kolejích to cvaklo a on měl prozatím vlno. Mohl si tak sednout na lavičku před malou nádražní budovu a pročíst si v novinách, co se děje ve městech, kde ožívá ekonomická příšera systému. Fakt, že každé ráno četl včerejší noviny, mu vůbec nevadil, protože on v těch městech nežije a ani s nikým z měst neudržuje kontakt. Dlouhou dobu žil ve svém vlastním časovém režimu. Zapálil si jednu z posledních cigaret, která mu ještě zbyla z minulého večera a lokl si teplého nápoje. Zadíval se do novin a pročítal titulky nejrůznějších zpráv. Kolem projel další vlak. A pak další. A další. Těm nevěnoval přílišnou pozornost. Znovu přehodit výhybku je potřeba až za několik hodin. Kontakt udržoval pouze se strojvůdcem prvního ranního spoje. Do styku s jinými lidmi moc nepřišel. Z dálky, zpoza keře, na něj zírala liška a mlsně zaostřovala na prázdnou misku, která ležela vedle dveří. Čtenář nevěřil svým očím, když narazil v novinách na článek o jakémsi výprodeji elektrospotřebičů. Prý se před jedním obchodem shromáždilo tolik lidí, že zablokovali dopravu na třech ulicích najednou. A podle článku, při otevření obchodu došlo k nesčetným zraněním. Dav dokonce několik lidí tak pochroumal, že je museli převézt do nemocnice s otřesem mozku. To vše kvůli hodinkám a varným konvicím za pětinu původní ceny. Výhybkář jen mírně zakroutil hlavou a raději noviny odložil, vstal a zašel pro cosi dovnitř domečku. Chtěl udělat něco, co má alespoň nějaký smysl. Liška se ostražitě přibližovala. Kroužila kolem domečku ve stále se zmenšující vzdálenosti. Zřejmě pro to měla nějaký důvod. Člověk vyšel z budovy a v ruce držel mrtvou kukačku, kterou předtím našel poblíž kolejí a poté jí spařil v horké vodě, aby z ní mohl odstranit ztvrdlé, přischlé peří. Vzal misku, položil do ní mrtvého ptáka a odnesl jí o kousek dál. Vrátil se a zavřel dveře. Potom za záclonou v okně sledoval, jak liška, o které věděl, postupuje.
Výhybkář sám kdysi pracoval v centru velkého města v kanceláři. Každé ráno jezdil na stejné místo, potkával ty stejné lidi, chodil s mini stále do stejné firemní kantýny. To vše jen proto, aby vydělané peníze mohl opět poslat zpět do systému. Díky oněm penězům ovšem mohl bydlet ve městě a využívat výstřelků moderní doby. Od hodinek, po tak úžasné mobilní telefony s dotekovým displejem, které jsou přeci tak neodolatelně úžasné - to byla pointa jedné, neuvěřitelně vlezlé reklamy určitého výrobce elektroniky. On sám dobře věděl, o kterého výrobce se jedná, neboť tento slogan vymyslel tým jeho kolegů... Ale po delším čase se pro něj tento způsob života stal velice stereotypním. A navíc ho kolegové ani nebyli schopni pochopit, když vždy při pauze na kávu vedl sáhodlouhé úvahy o konzumním stylu života. Vše se neustále dokola opakovalo a život utíkal. Celou dobu, co v této kanceláři pracoval, nebyl šťastný ani spokojený. Vždy tíhl k přírodě.
Jednoho dne mu pochopitelně došla trpělivost. Sebral všechnu odvahu a vymyslel si svůj soukromý plán. Chtěl se pokusit přetrhat tak pevná pouta konzumního stylu života a tak zbytečných technologií. Dal v práci výpověď, postupně rozprodal svůj majetek a vzal místo pomocných sil u dráhy. Dobře si spočítal, na jak dlouhou dobu mu vystačí výnos ze všech prodejů. Pokud povede svůj život o něco skromněji a bude platit pouze za věci, které opravdu potřebuje, nemusí se bát osobního krachu spoustu let. Stávalo se, že s ním občas někdo z kolegů v jeho myšlenkách na osvobození sympatizoval. Ukázalo se ovšem, že dotyčný se tak choval jen proto, aby ho ukolébal falešnou nadějí, že se skutečně tímto způsobem - útěkem z města - osvobodit lze... On to chtěl dokázat hlavně sám sobě, a až poté lidem kolem. Chtěl inspirovat další. Jeho snem se stalo žít naprosto nezávisle na moderní civilizaci. Nastěhoval se do nepoužívaného drážního domečku a pomalu, svépomocí z něj udělal obývatelný prostor. Měl na starosti jednu výhybku u budovy, několik dalších opodál chodil přehodit jen ve zcela vyjímečných případech. Jedno se ale muselo dodržovat u všech výhybek - musely se pravidelně promazávat.
Zpravidla kolem večerních hodin, když se lidé opět vraceli z měst z práce, stoupla vytíženost trati na maximální možnou úroveň. Vlaky teď jezdily jeden za druhým oběma směry a výhybkář opět seděl na lavičce a odklepával popel do víčka od okurek, které si položil na stolek k ruce. Okurky si sám pěstoval za svým domečkem a někdy si je i zavařoval. V tuto chvíli opět čekal na poslední večerní spoj, aby mohl přehodit výhybku a připravit tak koleje na ráno, aby opět potkal malý vagonek, ve kterém opět uvidí usmívajícího se strojvedoucího, který ho opět pozdraví zatroubením do soustavy píšťal a který mu opět přiveze noviny. Ačkoli se výhybkář té myšlence bránil seč mohl, do jeho nového, svobodného života se opět začal vlekle vkrádat nový stereotyp. I přes nespočet zájmů. Chtěl se oprostit od té městské džungle a žít v souladu s přírodou. Pěstoval si svou vlastní zeleninu, poznával a vysazoval podle trati nejrůznější stromky, rád chodil do lesa a pokoušel se navázat hlubší kontakt se zvířaty. Poslední dobou se dokonce pokoušel ochočit si lišku. Bohužel z toho začal být lehce mrzutý.
Přejel poslední spoj. Přehodil výhybku a loudavým, pomalým krokem se opět vrátil do svého skromného obydlí pro potřebné vybavení. Za několik dlouhých desítek minut opět vyšel ze dveří - tentokrát jako mazač výhybek. Na nohou měl velké, vysoké boty s hlubokým vzorkem, na sobě černý plášť s několika reflexními pásky na ramenou a na zádech, v jedné ruce držel malý kbelík s mazivem a nástroji pro údržbu výhybek. Ve druhé měl rozsvícenou elektrickou svítilnu. Byl trochu unavený, přesto odhodlaně vykročil, protože věděl, že pokud by údržbu opomenul, mohlo by to mít fatální následky. Výhybek musel na své trase obejít dobrý tucet. Opět. Jako každý týden.
Žlutobílý, nejasný kužel svítilny dopadal na pražce a koleje. Občas s ním výhybkář posvítil do lesa či mezi stromky, aby cíleně vyplašil případné predátory - teď v noci byl v jiné pozici oproti dni, kdy se snažil zvířata ochočovat. Kráčel kupředu. Stále kupředu. Věděl, že nemusí pospíchat, neboť první spoj tudy má projet až za několik dalších hodin. Po cestě horlivě přemýšlel, co má udělat, aby následující den byl jiný než ty dny, které zažil doposud...
Minula noc a začalo se opět rozednívat. Soustava píšťal kvílela jako o život, brzdy prvního ranního spoje skřípěly nesnesitelným lomozem a lidé cestující na své pracovní místo, jakožto součástky ekonomické příšery, jež na ně čekala ve městě, začali panikařit. Strojvůdce se strachem v očích šlapal na měch píšťal s takovou razancí, že to materiál měchu nevydržel a doslova mu vybouchl pod nohama. Vagonek se konečně zastavil. A bylo ticho. Nesnesitelné ticho. Lidé se začali rozlézat po celém vagonku a po chvíli se dostali i ven. Strojvůdce, s novinami v ruce přesně věděl, co se stalo. Seskočil z dveří kabinky a se smutkem v očích se ohlédl na koleje. Ležel na nich přejetý výhybkář. Přesněji řečeno - několik kusů výhybkářova těla, co se člověku podobají jen stěží. Strojvůdce této tragédii bohužel nemohl nijak zabránit. Stalo se to hluboko v lese v nepřehledné zatáčce. Přesto si spoustu let poté dával smrt sympatického člověka, který se chtěl za každou cenu osvobodit od systému, za vinu. A spoustu let si také kladl otázku, zda výhybkář chtěl dobrovolně odejít z tohoto světa, nebo pouze neplánovaně usnul na velmi nepřehledném místě.
V té zatáčce vzrostl o kousek dál malý pomník s několika oslavnými slovy. Právě proto, že tohoto výhybkáře nikdo neznal jménem a on sám ho nikomu nikdy neprozradil, stálo nad oněmi slovy ve zlatě - BEZEJMENNÝ VÝHYBKÁŘ.
Autor JohnTanner, 07.01.2021
Přečteno 384x
Tipy 1
Poslední tipující: mkinka
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.