Dekadentní mikropovídky z prázdné kapsy
Ještě na začátku roku 2020 se nám dařilo a dlouholeté podnikání v pohostinství již od doby revoluce nám vynášelo. Prosperující malá hospůdka na předměstí maloměsta dokázala uživit mou rodinu, zaplatit pravidelně hypotéku na dům a samozřejmě nájem majiteli nemovitosti. Vše klapalo a byli jsme šťastní a spokojený.
Sice jsem chodil do práce 6 dnů v týdnu a měl zavíračku pouze v pondělí, kdy jezdil nakupovat vše potřebné. Ale má žena mi vyšla mnohdy vstříc a několik dní v měsíci za mě zaskočila.
Tehdy jsem o Jitku ze začátku měl dost velké obavy, protože samotinká žena v plné hospodě opilců, kteří se mnohdy nekontrovali mě uvádělo v pocit nepohody. Ale pravidelní štamgasti se za mou ženu vždy postavili, když se něco semlelo, a i když byli „pod parou“, tak byli soudní a fér…no prostě Moraváci a také muzikanti.
A pak přišla doba, kdy jsme poprvé a dlouhodobě byli nuceni hospodu zavřít. Po 29 letech bezproblémového podnikání a fungování to přišlo, jako neřízená střela, až nás z toho zamrazilo.
Veškeré svatby, pohřby…večírky…cimbálovky…a prostě vše najednou padlo.
Každou chvilku v televizi hrůzostrašné zprávy o pandemii, zákazy, opatření a totální tlak na psychiku - nejistota a vše se měnilo ze dne na den.
Náš rozpočet a úspory se pomalu a jistě tenčil. Najednou oba bez práce, kdy sice stát přispěl na ztrátu příjmu OSVČ, ale my museli dokázat uživit 3 děti, poplatit hypotéku na dům, nájem a veškeré služby, náklady na školy…a hromady dalších závazků.
Náš život a vztah se pomalu a jistě hroutil.
Pandemie a nouze trvala přespříliš dlouho.
Začal jsem hodně pít a tento stav řešit alkoholem.
Zbylé zásoby z hospy – stovky lahví vína, pálenky a všeho možného převezl domů a vypověděl nájemní smlouvu s majitelem.
Ani se tomu nedivil a dlouze mne obejmul. Věděl jsem, že je mu to líto, ale nechtěl přede mnou…chlapi přece nebrečí…
Zbyly mi ale vzpomínky na skvělou hospodu a lidičky, kteří tam chodili
a také i zahráli na hůsličky...a další nástroje.