Šťastnou cestu

Šťastnou cestu

     Ležím na trávě, ve svahu kousek od mlýna, s bundou pod hlavou. Motorku zaparkovanou opodál, s helmou položenou pod sedadlem, jako vždy. Ležím a dívám se nebe. Slunce už zapadlo a jenom čekám až se objeví první hvězdy. Dneska už nikam nepojedu. Nikam nepospíchám. Není už kam.

     Snažím si představit jak bude ten tvůj den zítra vypadat. Vstaneš, vyvenčíš psa, uděláš si kávu a lehkou snídani. Stejně jako když jsem se vedle tebe tehdy probouzel já? Nebo máš doma už mámu se ségrou, které tě budou připravovat na ten velký den? Namalovat tě, vyčesat ty zrzavé vlasy do drdolu a pak konečně obléct vysněné bílé šaty?

     Nahnu se pro láhev, která se mi válí u kolen. Mohutně si zandám. Vodka silně zavoní, to když mi pár kapek spadne do vousů. Sakra. Takhle zarostlý jsem snad v životě nebyl. Říká se, že alkohol otupuje bolest. Není to lež. Minimálně tu vnitřní. Mizerně je vám pořád stejně ale ten pichlavý, fyzický pocit, už potom není tak zlý. Mluvím tu ze zkušenosti. Opřu se v loktech a podívám se dolů pod sebe. Náměstíčko před mlýnem je prázdné. Na turisty i cyklisty je už trochu pozdě, tak je tu příjemný klid, přestože za kopcem nahoře je slyšet hlavní cesta.

     Přijedou pro tebe zítra vaši společní přátelé. Ti co mě taky moc nemuseli. Ne, že bych se divil. Nikdy jsem dobře nezapadal mezi ostatní lidi. A potom co proběhl ten malý epitaf, našeho příběhu, se to už nezlepší. Ale koho to štve. Nejspíš už si na mě ani nevzpomenou. Oni zítra přijedou. Proběhnou nějaké panáky na uvítání, vzájemné lichotky, pár hloupých vtípků. Holky ti pochválí šaty a make-up. Chlapi připraví auta, budou se futrovat cukrovím a zapíjet to čímkoliv co bude k dispozici.

     Cítím jak mi začínají padat oči. První hvězdy už vyšly. Neměl bych spát. Měl bych se přesunout. Ale možná… možná... ještě chvíli. Ještě si dám z láhve. Posadím se a schovám hlavu do dlaní. Jak jsme se do tohohle bodu dostali? Všechno to začalo V tu noc. V tu jednu noc. Ale to není příběh, který chci dnes vykládat. Vždyť je to věčnost. Věčnost pro jednu malou společnou kapitolu v životě.

     Zítra nasednete do těch bohatě zdobených aut. Jak vás oba znám, nebude to nic levného. On určitě bude chtít půjčit něco drahého. Protože pro tebe přece jenom to nejlepší. A ty to máš ráda. I když to zní zahořkle tak to není, to co cítím. Udělal bych totiž to samé. Přijedete na místo obřadu. On bude stát u brány, nervozně přešlapovat. Brácha, co mu půjde za svědka, mu bude stát za zády a usmívat se. Kolem budou ostatní lidé z vašeho společného okolí a jenom pár členů rodiny. Když k němu budeš přicházet, skloníš zrak a následně se na něj podíváš s širokým úsměvem. Obejme tě, a zašeptá ti jak tě miluje. Ale jenom potichu. Kamarádi by se mu se smáli, kdyby ho slyšeli jak to říká.

     Láhev se kutálí dolů ze svahu. Pomalu se zvedám na nohy. Bylo mi tu hezky. Opravdu jsem tady tehdy cítil ten intenzivní pocit štěstí jako nikdy jindy na světě. Tehdy. Ne dnes. Vyškrábu se k motorce a vložím klíč do zapalovaní ale neotočím ním. Přehodím přes řídítka bundu, jenom doklady z ní si schovám do zadní kapsy kalhot. Podvědomě si sáhnu k pravému boku. Vše je kde má být. Vše je jak má být.

     Scházím zpět z kopce dolů, minu poloprázdnou láhev. Té dneska stačilo. Projdu zadem kolem mlýna po dřevěném chodníčku, který vede podél skály. Zastavím se přesně v tom místě kde jsme se tehdy poprvé políbili. Přijde mi to jako jedna z těch situací o kterých jsem říkal, že osud má zvláštní smysl pro humor. Přesně loni jsem tady nechal modrou růži. Jako memento. Do tohohle místa nemíří jediná kamera. Nikdo kdo by zavolal pomoc. Nikdo kdo by rušil.

     Ještě jednou se rozhlédnu po okolí. Na tvář se mi dere lehký úsměv. Bude to dobré. Už to bude dobré. Všechno jsem zařídil. Dopisy jsem rozeslal dneska odpoledne. Všech 13. Nechal jsem přesné instrukce. Vše jsem vysvětlil. Všechno uzavřel.

     Otočím se ke skále a opřu se o ní čelem. Studí to, přestože je teplý letní večer. Pravou rukou vytáhnu pistoli, kterou nosím na boku. Přiložím hlaveň ke spánku. Ta nestudí.

     Prst na spoušti. 

     Stačí jenom lehce stisknout.

     Jako když práskneš bičem. Ve vteřině všechno skončí. Záblesk a všechno je dobré.

     Než jsem zvládl zmáčknout spoušť ucítil jsem na rameni něčí drobný dotyk. Polekaně jsem se otočil a zbraň mi vypadla z rukou. 

     “Co… co tady děláš?” ptal jsem se.

     Neodpověděla. Stála proti mě. Zrzavé vlasy stažené vzadu do gumičky, na sobě černé šaty s drobnými barevnými kvítky. Dívala se mi do očí. V tom pohledu bylo všechno. Všechno co jsme v těch několika málo měsících prožili. Vášeň, nadšení, radost, láska, nedůvěra, bolest, zrada a pak jenom slza, která ji padala z koutku oka.

     Těm svým už jsem ani nebránil. Padl jsem na kolena a položil ji hlavu k pasu. 

     “Proč? Proč to nemělo šťastný konec?” ptal jsem se mezi vzlyky.

     Prohrábla mi vlasy, vzala mě za ruku a naznačila mi ať jdu za ní.

     Postavil jsem se a nechal se vést.

     Vrátili jsme zpět na náměstíčko před mlýnem. Jediný zdroj světla byly hvězdy nad námi a měsíc. Všude ticho. Objala mě stejně jako když jsme tu spolu před víc jak dvěma lety stáli a pomalu se začala hýbat do rytmu písničky, kterou jsme mohli slyšet jenom my dva.
 

     Minutu. 

     Dvě. 

     Celou věčnost. 

     Stáli jsme tam a tancovali pod hvězdami.

     Spolu.

     A navždy.

******

     Zvedla zvonicí telefon trochu netrpělivě. Auta tu měla být za pár minut, tak proč volají teď z místa obřadu?

     “Dobrý den... 
     Ano, u telefonu... 
     Jak to myslíte, že se to dneska nemůže konat?... 
     Policie je na místě? … 
     Cože? 
     Někdo se tam zabil?”