V létě

Stoupali zvolna po stezce vzhůru, zrnka písku a drobné kamínky jim s každým krokem křupaly pod podrážkami a před nejostřejším slunečním žárem je chránily listy zkroucených kermesových dubů. Rozeklaná vápencová skála, posetá jalovcovými keři a divokými bylinami, šplhala po jejich pravici prudce vzhůru, zatímco na straně opačné se stejnou rázností padala až k průzračné soutěskové říčce. Na protější straně kaňonu, aniž by si ho všimli, zakroužil popelavý moták a namířil si to k úpatí skal.

Přišli na místo, kde už byla stezka holá a na slunci se rozpalovala. Vzduch těžknul, i poslední list na stromě znehybněl a až na vzdálený klokot říčky se kolem nich rozprostíralo znepokojivé ticho. Což jim však nevadilo, protože si povídali. Konečně po dlouhé době.

U skalního převisu sešli ze stezky a začali šplhat do příkrého svahu. Po chvíli přišli na jim dobře známou pěšinu a po ní pokračovali dál vzhůru. Neušli ani moc kroků, když na špičku Sophiina nosu dopadla první ledová krůpěj deště. Skalní útočiště leželo kus pod nimi a tady na otevřené skále se nebylo kam schovat. Strhl se prudký liják. Seběhli kousek po skále dolů, k nejbližšímu většímu balvanu, ležícímu v obklíčení keři. Přitiskli se co nejvíc pod jeho spodní hranu, stáhli kolena k bradě a navzájem se přidržovali, aby z křehkého úkrytu nevyklouzli.

Do pěti minut bylo po všem. Mrak překřížil soutěsku a za stálého pršení pokračoval dál do vnitrozemí. Vzduch se prosytil vodou, skalní stráně opět ožily a nad krajinou se rozprostřelo příjemné vlahé teplo.

Vrátili se na pěšinu a v botách jim s každým krokem čvachtalo. Což jim však nevadilo, protože si povídali. Konečně po dlouhé době.

Náhle učinil Christian krok napřed, podal ruku Sophie a vyhoupli se na poslední skalní stupeň. Nikdy by nespočítali, kolikrát už tu spolu byli. Ale vraceli se sem pokaždé s pocity neopakovatelné výjimečnosti a krásného překvapení, jež je kolébaly do těžko slovy popsatelného stavu. Nebyl to ani tak pocit, jako spíš velice složitá emoce; říkali jí smíření. Slovo vlastně zbytečné, pouhá skořápka skrývající onen kouzelný obsah, který si spolu do posledního drobku vychutnávali vždy tady, na své skále nad vesnicí.

Přestože zde tehdy seděli po velmi dlouhé době poprvé, ani teď je překvapení neminulo. Smíření nenastalo.

***

Rozhlíželi se po krajině a sami pro sebe se radovali z výhledu, který je ani pro tentokrát neomrzel. Povídali si a řeč jim plynula jako odpoledne, v jehož rané části do skal vyšli. Slunce urazilo po obloze další kus cesty a změnilo odstín z pálivě žluté na hřejivou pomerančovou. Ovzduší protknula vůně rozmarýny a tymiánu a podvečer ohlásil svůj příchod.

V okamžiku náhle zmlkli a další nejméně půlhodinu se obešli beze slov. Do smíření to mělo daleko, v jistém smyslu to byl jeho pravý opak. Stalo se to snad poprvé, že se jejich mlčení na vrcholku skály přelilo v krajně nepříjemné. V jejich tvářích se zrcadlilo zoufalství i strach, úzkostně se očima vyhýbali jeden druhému, hlavami jim vířily roztěkané myšlenky a oba se marně snažili přijít na to, odkud začít.

„Všechno teď bude jinak,“ začal dosti neurčitě Christian, jenž už krustu mlčení dále nesnesl. V jeho hlase jako by se mihl smutek i radostné očekávání.

„Myslíš, že až teď?“ opáčila klidně, ale trochu vyčítavě Sophie a podívala se na Chrise. Nečitelný výraz v jeho tváři odrážel zaskočení.

„Jak to myslíš?“ obrátil se na ni tázavě. Ta si povzdechla.

„Dobře víš, jak to myslím. Poslední dobou se spolu skoro nebavíme. Každý lítáme někde jinde a s někým jiným a už si ani neumíme udělat čas a chuť, abychom se spolu šli třeba projít. Nebo ty si snad pamatuješ, kdy jsme tu byli naposledy?“

„Už je to hodně dávno,“ přiznal s trochou hanby Chris.

„Já vlastně nevím, co jsem čekala. Asi jsem na to ani nemyslela, že jednou zkrátka půjdeme každý svou cestou a že…“ nedokončila a chvíli bylo zase ticho.

Christian, jenž si nepřál na nepohodlnou ukousnutou větu navazovat, radši zase vrátil rozhovor na začátek. „Jen jsem chtěl říct, že je čas, abychom každý začali svůj život, odvázali se, vypadli odsud a prorazili si svou cestu. Všechno bude jinak, protože to tak prostě chodí.“

Sophie z něj byla zmatená, vůbec jej nepoznávala. Ani se nesnažil naznačit, že jejich přátelství to nemůže ohrozit… Jako by pro něj zůstávalo výhradně součástí kapitoly dětství, která se právě uzavírala.

Když spatřil znepokojený výraz v jejím obličeji, přiklonil se k ní, mírně do ní bokem strčil a zvesela, arogantně prohodil: „Ale no tak, vždyť už přece nejsme děti, ne?“

Jestliže se předtím Sophie cítila zmatená, teď byla v šoku. Prudce se otočila na Christiana a vrhla na něj zděšený pohled.

„A co to rozhoduje?!“ štěkla na něj, až mu slezl z tváře onen pro ni nechutně samolibý, neupřímný úsměv. Na chvíli sklopil zrak a pak řekl něco, co Sophie nenapadlo ani ve snu.

„Nathalie se mnou čeká dítě,“ pronesl klidně. Těch pár slov ho ale strašlivě vyčerpalo.

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Plechovka zpoceného masa se svistem hnala do stanice pod náměstím, která už se až po strop plnila čekáním. Zvěstování blížícího se příjezdu přicházelo postupně.

Nejdřív si začal mírný vánek vycházející z temnoty tunelu pohrávat s těmi nejjemnějšími vlásky cestujících na nástupišti a shazoval jim je do čela. Pak pozvolna sílil, až se zakrátko z černé díry vyřítil prudký vzdušný proud, jenž v okamžiku zmařil mnoho účesů svých nositelů. Jedni slastně přivírali oči a oddávali se pocitům svěžesti a vteřinové svobody, jiným byla instantní volnost zcela ukradena a jen tiše, vážně a trochu nedočkavě vyhlíželi příjezd oné kovové spásy.

Vůbec nejlegračněji se ale chovali všichni ti důstojní lidé v nažehlených a naškrobených oblecích, s pečlivě utaženými vázankami a k dokonale vzhlížejícími vlasy, s přísnými a tajemnými atašé kufříky a nejnověji také s vymožeností moderní techniky, mobilními telefony, v rukou a na uších. Ať už v tu chvíli dělali cokoli, nejčastěji stáli jako solné sloupy a toužili vypadat co nejdůležitěji. A k poctě jim, skutečně se jim to dařilo; do chvíle, než jim prudký podzemní vítr srazil vlasy do půli obličeje, kravaty některým přehodil přes rameno a jiným způsobil nedorozumění při telefonickém hovoru. Člověka by se až zželelo, vidět je takto ponížené.

Stanicí se rozlehlo pištění brzd. Muž, který už netrpělivě přešlapoval u dveří, slušně počkal, až vystoupí stará bělovlasá dáma v květovaných šatech před ním. Pozoroval ji jen zezadu, a to ani ne ze zvědavosti, jako z neskrývaného přání, aby mu co nejdříve uvolnila cestu. Přesto ho ale překvapilo, jak se přes svou napřímenou postavu, pestré šaty odhalující paže od ramen až dolů a elegantně sepnuté vlasy pomalu a obtížně pohybuje.

Vlak! vzpomněl si zase.

Stařenka konečně vystoupila a muž z vagonu vyskočil přímo mezi dva žluté železné sloupy, které po obou stranách lemovaly kolejiště a podpíraly nádherný, mnohočetně klenutý strop z bílých cihel. Jindy by se tu rád zastavil a zvědavýma očima obdivoval přehlíženou krásu tohoto všedního místa. Teď ale hbitě vyběhl první schody a spěšně se ztratil v systému nekonečných chodeb, prodchnutých kyselým zápachem moči a přepáleného oleje z rychlého občerstvení, hledaje v nich východ na perón.

***

Tlačil se přelidněným vlakem směrem kupředu. Všude kolem něj to řvalo, jásalo, těšilo se na léto a na prázdniny. Dospělí i děti. Připadal si jako ve včelím úlu a myslel, že mu z toho snad praskne hlava. Klopýtal přes zavazadla ledabyle svými majiteli pohozená na prvním možném místě a vzápětí se jim omlouval. Ne tedy zavazadlům, jejich majitelům. Ti však byli v takovém rozmaru, že jeho polohlasné „promiňte“ vyšumělo bez odezvy do ztracena. Možná se spíš měl omlouvat těm taškám a kufrům; to přece ony obdržely kopanec botou, aniž by si to sebeméně zasloužily.

Záhy narazil na štítek B74 a ze své zavazadlové filozofie se vytrhl. Posadil se na měkkou sedačku u okna a s úlevou zhluboka vydechl. Doufal, že když mu za ramenem poběží prosluněná krajina, dokáže se aspoň trochu odpoutat od nepříčetného hluku zbytku vagonu. Vedle sebe, na prázdnou sedačku napravo, si odložil přehnuté světlé sako a k prasknutí narvanou látkovou brašnu přes rameno, a v duchu se modlil, aby někoho nenapadlo si přisednout. Vzpomněl si na Suzanne, svou dceru, která tu teď měla sedět s ním. Nezlobil se na ni, ani v nejmenším, že dala protentokrát přednost svým kamarádům před babičkou Émilie a dědou Henrim. Však sama od sebe slíbila, že příště určitě pojede, a Christian neměl sebemenší důvod jí to nevěřit. Uvědomil si, že se při myšlence na ni bezděčně usmál.

Přitáhl si brašnu a začal se v ní přehrabovat s cílem najít svůj novinářský moleskin. Měl v něm rozepsanou recenzi na románový debut jedné mladé francouzské spisovatelky a díky přestávce v podobě cesty na vlak jej teď napadaly nové úhly pohledu. Jak ale notes poslepu soukal ven, povytáhl z brašny nechtíc i kousek rukávu své barevné košile. Teprve tu, když už seděl šťastně v nacpaném, leč správném vlaku, si vzpomněl na elegantní dámu v pestrých šatech, jež se před ním v metru tak obtížně pohybovala a jen ho zdržovala. Strašlivě se zastyděl. V ten moment v podzemní dráze ho ani nenapadlo jí pomoct. A uvědomil si, že jí pomoc – alespoň co viděl – nenabídl nikdo. Co kdyby jí místo označení za pouhou překážku nabídl oporu? Co kdyby ji pozval na kávu a Tiramisu do nádražní kavárny? Měla v sobě něco mocně inspirativního, uvědomoval si. Jistě, proč by s ním jako s naprostým cizincem, navíc o tolik mladším, vůbec chtěla někam chodit. Ale… co kdyby? Co kdyby jí alespoň poté, co jí tak sobecky nepomohl, pohlédl do očí?

***

Krajina za oknem se měnila. Vlak už neprotínal jedno městečko za druhým jako na začátku, vzdálenosti mezi zastávkami se postupně prodlužovaly a okolí tratě přecházelo do kopců, lesů a širých pestrobarevných polí, jež se vyhřívala v paprscích pozdně odpoledního slunce. I vlak se s časem vyprázdnil a jediní cestující v Christianově voze nyní seděli o pěkných pár řad před ním.

Udělal perem letmou tečku, zaklapl notes a nechal jej sklouznout do klína. Sundal si brýle s oblými skly a útlými zlatými obroučkami, které mu – nutno říct – velmi slušely, a podíval se z okna. Prudce přikrčil oči, jak ho v nich zabolel venkovní jas, ale pak už se v sedačce pohodlně uvelebil a pozoroval ubíhající krajinu kolem. Z přední části vozu k němu doléhal tlumený, klidný rozhovor dvou náhodných cestujících, vlak s občasným poskočením klouzal po kolejích… a Christian myslel na vše a na nic a nechával se odevzdaně a šťastně unášet směrem do kraje svého dětství. Uvědomil si, jak sentimentálně to zní. Ale na rodiče se těšil, těšil se na venkov, na pár dní volna. Víc, než si doteď připouštěl.

Vlak zastavil na jednom z malých vesnických nádraží, které zpravidla tvořil malý otevřený domek jako čekárna a jedno krátké nástupiště. Stejně jako tady, takže Christian nevěděl, kde zrovna přesně je. Na lavičce před nádražním domkem si všiml skupinky mladých lidí, kterým, jak odhadl, nemohlo být více než sedmnáct. Vlastně nevypadali o mnoho starší než Suzanne. Poměrně vysoký brunet s jemnými rysy ve tváři se na jednom konci lavičky laskal a líbal s plavovlasou dívkou, jež mu hověla na klíně. O kus vedle nich, aby je nerušili, seděli na zemi o zeď nádražního domku opření zbylí tři přátelé – jeden snědý chlapec spočívající po pravici dvou kaštanovlasých slečen – a zřejmě se skvěle a upřímně bavili. Někde vepředu muselo být ve vagonu pootevřené okno, protože Christian slyšel, jak se smějí. Ztělesněné štěstí. A třeba byla právě teď takhle šťastná Suzanne se svými přáteli.

Vlak už stál nějakou dobu, přestože nikoho neviděl nastoupit ani vystoupit. Na nástupišti se krom party kamarádů nehnula ani noha.

Už před časem se v sedačce napřímil a pozoroval je se strnulým, zadumaným výrazem ve tváři. Připomínali mu… Ne, okřikl se v duchu. Byli to přece jen tuctoví puberťáci, kterých se na světě smály a líbaly statisíce, miliony.

Vlak pořád nehybně stál. Možná čekal na nic netušícího Christiana, až se vybrodí ze svých myšlenek ---

Čím déle je pozoroval, tím více těžknul jeho pohled. Domníval se, cítil, že se dívá na to, co pro něj znamená léto. Viděl sporé barevné oblečení a sluneční brýle, cítil teplý a sluncem voňavý vzduch, slyšel smích a letní hudbu, jež se k němu linula odkudsi zdáli, prožíval lásku těch dvou, kteří se teď mazlili a líbali ještě vroucněji než předtím, vnímal radost a štěstí všech pěti přátel, těch tuctových puberťáků. A přesto, jak nádherné pocity a okamžiky to byly, ho přiváděly do nešťastně roztříštěného duševního stavu. Jeho někdejší úsměv se propadl do zoufalého a úzkostného obrazu jeho nitra, do břicha se mu zahryzly zběsilé křeče a sžíraly ho celého zevnitř. Propadal se do sebe, do mezery ve světě, mizel sám ve svém nitru.

Strhl svůj pohled z nástupiště a vlak se znovu rozjel.

***

Než dorazili do města na pobřeží, kam v dětství chodil do školy, slunce se převléklo do cudné večerní róby. Čas plynul pomalu a něžně, skupinky lidí se toulaly po vyhřátých dlážděných ulicích, nikdo nikam toho večera nespěchal a všichni se zdáli být sentimentem přicházejícího léta úplně pohlcení. Přál si, aby tohle všechno nebylo, aby to aspoň nemusel vidět. Do jeho břicha se zarývaly roje krvelačných špičáků. Sám nevěděl, jestli je naštvaný, nebo na pokraji slz. Jestli chce tolik utéct pryč, nebo se ke všem těm lidem přidat. Litoval toho, jak se ve vlaku oddal tomu, že se sem těší. Jak rád by teď celé dny, celé léto proseděl zavřený v opuštěné, klimatizované redakci, psal by do úmoru těla a ve zbytku času se litoval, jen aby tohle všechno nemusel vidět, cítit, prožívat. Léto jej svádělo a on by se byl tak rád nechal svést… Ale zkrátka nemohl a nevěděl, co s tím.

Nastoupil do skoro prázdného autobusu, posledního, který ten den jel až do vsi. V přední části vozu napravo seděla babička v šátku, s holí opřenou o okno a se dvěma objemnými taškami položenými na levé sedačce. Posadil se dozadu, brašnu i sako si položil na klín a křečovitě si je přitiskl k břichu.

Autobus opisoval serpentýny silnic vedoucích po úbočích skal a soustavně stoupal. U odbočky kousek před cílem řidič zastavil a pomohl babičce vystoupit.

Babička. Zase ta stařenka v metru, vzpomněl si.

Položil si hlavu na okno a netečně pozoroval nehybnou krajinu vně skel. Řidič se nevracel. Šel zřejmě babičku vyprovodit a pomoct jí s taškami, napadlo ho v duchu. Trochu se zklidnil, srdce mu přestalo tak zběsile bít a on povolil stisk v rukou, kterými škrtil sako a brašnu. Cítil se neuvěřitelně zesláblý a odevzdaný, jako by ho léto přece jen ulovilo.

Autobus stál na kraji cesty s dveřmi otevřenými a jediným pasažérem uvnitř. Řidič už se neobjevil. Christian usoudil, že už nemá smysl déle čekat, vystoupil po schůdcích z vozu a dál pokračoval do vsi po svých.

***

Dům Christianových rodičů nebyla nijak rozlehlá usedlost, stísněností však také netrpěl. Bylo to běžné farmářské stavení s neomítnutými zdmi z krémově béžového vápence, blankytnými okenicemi a hliněnými falcovkami na střeše. Zadní stěna domu porůstala vistárií a zátiší k venkovnímu posezení tvořilo tiché jezero. Před domem se rozkládalo širé levandulové pole, ohraničené obzorem na jedné a více jak dvoukilometrovou platanovou alejí, jež spojovala samotu se vsí, na druhé straně.

Na krajinu padl soumrak. Potem zbrocený Christian odhodlaně kráčel po prašné cestě mezi platany, s brašnou přes rameno, následuje směr udávající šedočerné stíny. Podél cesty zpívaly cikády, nehybnou a horkou atmosféru rozvířil o něco svěžejší proud vzduchu a pálivě zářící měsíc sliboval jasnou, hvězdnou noc.

Přivítat se s rodiči, vmžiku se osprchovat a padnout do zajetí postele. To byl jeho velký plán, který si po cestě spředl v hlavě, a necítil sebemenší ochotu se jej vzdát.

Dům, v němž prospal téměř všechny své dětské noci, se mu náhle postavil do cesty a svým stále stejným, uklidňujícím vzezřením rodinného sídla jako by mu řekl: „Vítej doma“. Christian již byl toho dne ze všeho tak vyčerpaný, že raději myšlenku, jak ho vlastní dům vítá doma, hned zahnal. Vztáhl pravou ruku, položil ji na mosaznou kliku a bez námahy s cvaknutím pootočil.

Ozvalo se zaštěkání a hned vzápětí ucítil, kterak se mu o nohy otírá jakési chlupaté stvoření. „Socrate!“ pozdravil ho nadšeně a počal jej vítat zuřivým hlazením, jemuž se onen přátelský vořech oddal jako hadrový panák. Po pár okamžicích se však Christian zarazil a ze svého podřepu znovu vstal, což se psu ani za mák nelíbilo.

V domě byla tma. Tma a ticho. Podle svého velkého plánu se teď, v tento okamžik, měl přece přivítat s rodiči. Že by na něj nepočkali a odebrali se už spát? Vyběhl po schodech do podkroví, kde byla odjakživa ložnice rodičů a naproti ní taky jeho pokoj. Stále potmě, která mu ani příliš nepřekážela, opatrně nakoukl do ložnice. Prázdná. I v měsíčním světle, jež dovnitř protékalo skromným okýnkem, spatřil pečlivě ustlané lůžkoviny na manželské posteli.

Radil sám sobě, hlavně nepanikařit.

Sešel po schodech pomalu a zadumaně znovu do obývacího pokoje a rozsvítil. Vedle pohovky seděl Socrate a vyčítavým pohledem si měřil Chrise, kterému jako by spílal, že jej přestal drbat a hladit. Za rohem v kuchyni stála na zemi miska plná psího žrádla, doprovázená vedle stojící stříbrnou miskou s vodou. V pokoji bylo uklizeno a všechno na svém místě; Christian si ani nepamatoval, že by někdy nebylo. Teprve když se otočil čelem k jídelnímu stolu, který minul po cestě ze schodů, objevil stopu. Byla to stopa tak uklidňující, až ho znejistěla. Na kusu papíru se krásným, bezpochyby máminým písmem skvělo následující:

Naši nejmilejší Suzy a Christiane,

moc nás mrzí, že jsme museli odjet, zrovna když jsme vás sem pozvali a tolik se na vás těšili. Během pár dní bychom se měli vrátit, a tak věříme, že vás ještě zastihneme. Užívejte si to tu zatím bez nás a dělejte příjemnou společnost Socratovi.

Máme vás moc rádi

É. + H.

Christian si vzkaz přečetl hned dvakrát po sobě a moc nevěděl, co si o něm myslet. Věty působily důvěryhodně a ani žádné sdělení mezi řádky – třeba prosbu o pomoc v případě únosu – nenacházel. Přesto vzal do ruky mobil s tím, že by se rád ujistil. Na volání už se mu zdálo pozdě, tak napsal alespoň esemesku: „Ahoj mami, jsem u vás doma. Vzkaz jsem četl, ale je všechno v pořádku?“ Vzápětí uslyšel ze skříňky s gramofonem jemné brnění. V zásuvce našel vedle sebe mobil tátův i nově příchozí zprávou rozsvícený mobil mámin. Vlastně ho to nepřekvapilo; jeho rodiče podobné vymoženosti odmítali a neustále mu dokazovali, že se stejně dobře obejdou i bez nich, což často ústilo v až směšné situace. Teď mu ale nezbývalo než plně důvěřovat kusu popsaného papíru, čekat a dělat společníka Socratovi.

V obytné místnosti zhasnul, popřál psu dobrou noc a odebral se unavený a potem ulepený nahoru do pokoje s tím, že se umyje hned ráno. Pouze v tílku a pruhovaných trenýrkách pak padl do peřin tak odevzdaně, až se z nich vzedmula clona nejjemnějšího prachu.

Kamenný dům se opět ponořil do jiskrně temné noci, zatímco provázky stříbrného světla ukolébaly veškerý život do slastného oddychování. Takové noci nebyly běžné, aby usnuly i sovy a aby se kočky za celou noc nevydaly na průzkum; nastávaly jen pár dní v létě, aby nechala příroda svět zapomenout, čeho byl za posledního západu slunce svědkem. Toho dne totiž znovu hořeli motýli.

***

Myšlenky, které Christianovi nedopřávaly klidu, ho alespoň v noci opustily, a on tak spal jako zabitý. Těsně nad ránem jej probral podivný zvuk, který však nebyl natolik silný ani děsivý, aby jej donutil vstát. A tak až za skutečného ranního světla, když se s ospalky v očích posadil na posteli, zjistil, že neodpočívá na lůžku sám. Pohladil ležícího Socrata a ten se okamžitě probral; nejspíš už jen dřímal. Cítil se jako vyměněný. Zbývala už jen sprcha.

S potěšením otočil starým stříbrným kohoutkem. Kapky klouzaly klikatými cestami po jeho těle, hladily ho v zátylku i na šíji, propadávaly mezi prsty. Přišlo mu, jako by jeho kůže zmohutněla a ztuhla; ne právě teď, ale spíš časem.

Někdy si ho přál zastavit. Připomínal mu právě vodu, která zrovna odplavovala z jeho těla sůl a prach; čas z něj taky neustále něco odplavoval a nejvíc to, co si chtěl nechat.

Když zastavil vodu, stanul, vystoupiv ze sprchy, nahý před zrcadlem. Do tváře se mu vlil pocit zhnusení, lítost i zlost z toho, nač hleděl. Na beztvarou hroudu masa a kostí, tolik vzdálenou antickým ideálům krásy, obrůstající na všech možných místech ohavně nechutnými chlupy a stojící tak zpustle a opuštěně v prostoru, před osobním soudem, který jeho hmotnou podstatu bez milosti proklel.

Po cestě do kuchyně ho přepadl neuvěřitelný hlad. Zatímco Socrate už dychtivě snídal zbytky včerejších granulí, Christian nenašel v kuchyni nic pořádného, co by do hladem skuhrajícího žaludku vložil. Nalil si do sklenice aspoň zbytek pomerančového džusu a rozhodl se, že se po rodičích poptá ve vsi.

Nahoře v pokoji si po půlhodině marného rozhodování oblékl obyčejné tričko a plátěné šortky, v něž si uložil peněženku s penězi na snídani, kterou si hodlal ve vesnici opatřit, a seběhnuv po schodech dolů, spatřil Socrata nedočkavě očekávajícího vycházku. Nazul si lehké letní boty, do rozcuchaných a ještě mokrých vlasů si jako čelenku vsadil sluneční brýle a popadnul klíče. Chlupatý ocas se jen kmitl dveřmi a Christian ho následoval.

Ono ráno ho překvapilo svou mystičností a nezvyklým chladem. Zdálo se mu, jako by počasí, barvy a vzdechy, které přinášelo, působily až kouzelným dojmem. Kapky rosy se dotykem slunečních paprsků měnily v páru přímo před očima, všechny druhy nejrůznějšího polétavého droboští jako včel, čmeláků, slunéček a motýlů se potulovaly vzduchem a obklopovaly vlahé květy levandule i mnoha jiných, planých květin, platanovou cestu křižovala vůně divokých bylin a skála nad vesnicí zakrývala svou ranní ospalost vrcholem ponořeným do melancholického, šedavého mraku. A právě v obklopení tímto magickým divadlem a při pohledu na šťastného, neposedného psa mu začaly vyvstávat vzpomínky staré i třicet let. Bezděčně se do nich potopil, a jako by se přidržoval lanek mezi nimi, plaval od jedné k druhé v takřka nekonečném řetězci.

Z hlubin minulosti jej vytáhly až první domy lemující nyní už asfaltovou cestu. Žebrované okenice většiny domů ještě zůstávaly zavřené a vesnice působila vskutku spícím dojmem. Doprovázen svým němým společníkem vystoupal uličkou dlážděnou kočičími hlavami až na náves, jejíž západní okraj tvořil tepaným zábradlím opatřený skalní sráz, a kde už přece jen pár lidí vstalo.

Žaludek mu znovu napověděl, kam se vydat jako první, a tak zamířil jistým krokem do podloubí radnice, na jejímž rohu stála vynikající pekárna, vábící nezaměnitelnou vůní svého pečiva. Christian do toho lahodného království s chutí vstoupil a omámen hladem málem zapomněl na své důležitější poslání. Sáček s teplými bagetami přivinul levou rukou ke své hrudi a obrátil se na pekaře-prodavače s naléhavým dotazem, zda neví něco o Émilie a Henrim Gauthierových, jeho rodičích.

„Bohužel, mladý pane, nevím,“ odpověděl soucitně sympatický postarší muž s knírem. „Ale napadá mne, kdo by něco vědět mohl,“ navázal po krátkém zamyšlení, když už se Christian chystal k odchodu. „Neznáte Sophii Garnierovou?“

Christiana jako by na okamžik opařil. „Sophie Garnierovou?“ zopakoval nejistým hlasem. „Ano, znám. Moc vám děkuji, za oboje,“ vyšplíchl ze sebe a pospíšil si ze dveří.

Už podlomil kolena a chtěl se na schodech mezi sloupy podloubí posadit, nakonec ale svoji úvahu odbyl vestoje. Na rodiče i hlad v tu chvíli úplně zapomněl. Předtucha setkání se Sophie pro něj nebyla důvodem k radosti a těšení se, spíš to pomyšlení pálilo bolestí pramenící z jeho dávných chyb. Na druhou stranu jí to setkání dlužil už sedmnáct let, stála-li ještě vůbec o něj. Po těch letech měl nyní alespoň záminku, kterak zjistit, jak Sophie vypadá. Když už nic jiného.

Rázným písknutím k sobě přivolal Socrata, jenž se vesele ryl v okrasném záhoně při ústí jedné z uliček vedoucích na náměstí, a vydali se na cestu za ženou, jež kdysi bývala Christianovou nejvřelejší a nejdůvěrnější kamarádkou.

Jak vstoupili do stinných bukovo-lipových lesů, nasáklých vlhkým oparem onoho zamyšleného rána, přemýšlel, co Sophie řekne, zeptá-li se ho, jak se za ta léta měl, co dělal a co se mu přihodilo, jestliže budou mít prostor a vůli k delšímu rozhovoru. Výsledkem jeho snažení mu však byla jen trpká, spálená pachuť zklamání a sebelítosti, doprovázená navrátivšími se křečemi v břiše. Nikdy si nemyslel, že žije životem nezadržitelného, odvážného dobrodruha, jenž všechny potíže potkává a pokořuje s nezdolným optimismem a odhodláním a vymačkává život do poslední sladké radosti, ale strohost a prázdnota jeho dosavadní existence, které si až donedávna příliš neuvědomoval, jako by jej nyní těžkými ocelovými hřeby zcela zaskočeného a neschopného sebeobrany přibíjely ke kříži.

Všechna měřítka hmotného a společenského úspěchu se mu ve vteřině sesypala v neživotaschopnou změť, hromádku směšného odpadu bez účelu a významu. Měl jí snad vyprávět, jak vystudoval jednu z nejváženějších škol v zemi, za což ho všichni obklopili svou pýchou? Jak se ve svém svobodném zaměstnání literárního pisálka vyšplhal až na místo zástupce šéfredaktora, které mu otevřelo brány do prestižních porot, komisí a spolků? Nebo že si mohl dovolit pořídit motorku, na které teď jezdí každý čtvrtek hrát squash s kolegou? Při té poslední myšlence mu sebelítost div nesrazila hlavu a každá další věta, kterou se pokusil zřetelně sestavit, zněla ještě ubožeji než ty předchozí.

Věděl o tisíci jiných věcí, jež by mohl vyprávět a nimiž se tak toužil někomu svěřit. Jak se obával, pranic z toho nemuselo Sophie zajímat. Od léta dvaadevadesátého roku z nich byli cizinci, kteří se nezajímali jeden o druhého, cizinci sdílející jen sladké vzpomínky překryté tak trpkým opuštěním. Znovu jej zabolelo, jak zranil životy dvou žen svého života, své nejlepší kamarádky a své manželky, oba podle podobného vzorce, vzorce slabosti. Právě o Nathalie by se Sophie mluvil nejraději, poněvadž si manželé již dávno kladli otázku, byl-li jejich vztah někdy láskou, nebo jen poblouzněním. Odpověď by snad byla zřejmá, nebýt však jejich společné dcery Suzanne, kterou Sophie nikdy neviděla a kterou Christian považoval za to jediné, nač mohl být v životě skutečně hrdý.

K takto důvěrnému rozhovoru ale podle něj stejně nemělo dojít, neboť očekával, že se zhmotní do minuty rozpačitého pozdravu, otázky po rodičích, stručné záporné odpovědi a ještě podivnějšího rozloučení.

Hlad jej mezitím dočista opustil, a než vyšli z lesa, úvahu o své lásce k Nathalie, již tisíckrát zodpovězenou, neopustil. Tentokrát se mu však připomnělo, proč kdysi Sophie tak bezcitně odkopl.

Ocitli se na louce plné voňavé mlhy, linoucí se z moře pestrých kvítků, a prošli písečnými přesypy, nad nimiž se skláněly vážné, sametově chundelaté, vysoké trávy, uhýbající se po směru nevyzpytatelných vzdušných proudů. Po prudce svažitém břehu úzké vinice, sevřené jako do kleští dvěma přiléhajícími remízky, přišli do štíhlého údolí, zaplaveného úžasným vonným kouřem šafránu, které by díky němu Christian poznal i se zavázanýma očima.

Teprve na úpatí kopce si uvědomil, že vlastně neví, kde Sophie najde; mohla se za ty roky přece tolikrát přestěhovat. Nakonec se ale spolehl na pekaře, který Sophie znal, a rozhodl se to zkusit.

Přišli ke starému kamennému stavení s bílými okenicemi, choulícímu se pod ochranou statného, obdivuhodného olivovníku. Všechno tu bylo tak, jak si to pamatoval ještě z časů, když tu paní domu bývala Sophiina babička Florence. Čas jako by tu ustrnul; květinové záhony s orlíčky a vlčími boby, zeleninové s melouny, rajčaty, hrachem i dýněmi, onen čarokrásný strom, rodící stále chutné plody, i staré červené kolo s oprýskaným lakem opřené o zeď a věčně otevřené okno nad dveřmi, v podkroví… to všechno, co nacházel ve svých vzpomínkách, teď leželo skutečné před jeho očima a na dosah konečků jeho prstů.

Srdce mu skákalo až do krku, přesto vkročil pootevřenou brankou v plotě prorostlém divokým kvítím na přední zahrádku, Socratem následován, a dřív, než by to náhodný pozorovatel stihl posoudit jako podezřelé, stiskl knoflík zvonku.

Ve dveřích, jež se co do dvou vteřin otevřely, stanul sympatický, statný a elegantně oděný muž nejlepšího věku, oproti němuž se Christian cítil jako vrbový proutek.

„Dobré ráno, přejete si?“ otázal se s úsměvem.

„Dobrý den, promiňte, hledám totiž Sophie Garnierovou, ale asi jsem se spletl, tak promiňte, nevíte, kde bych ji našel? Promiňte, že jsem obtěžov…“

„Počkejte, pane,“ zarazil Christiana zjevně pobavený muž. „Náhodou vím, já jsem její přítel. David Petit, těší mne.“

Christiana v duchu potěšilo směšné jméno onoho vysokého, silného chlapa, který ho ale ani nenechal se představit a okamžitě pokračoval:

„Sophie je v kuchyni, půjdete dál?“

„Děkuji, ale nerad bych zdržoval…“ odvětil rozpačitý Christian. „Jen bych se rád vaší přítelkyně na něco zeptal, když dovolíte, jestli byste mi ji prosím zavolal ke dveřím…“

Davidovi přišlo Christianovo zdrženlivé, tajuplné chování trochu zvláštní, ale nedal na sobě nic znát. Zavolal do útrob domu na Sophie a bez dalšího slova, jen s letmým, ušklebačným pohledem, který ulpěl na nesvém Christianovi, zmizel ze dveří.

Než stačil mrknout, vynořily se proti němu ze stínu letní šaty barvy čistého nebe a její obličej, který se zdál být vůči času netečný právě jako dům se zahradou. Kaštanové vlasy, stále ještě vlhké po ranní sprše, jí rozpuštěné splývaly po ramenou a zádech a přinášely s sebou jemnou vůni jasmínu. Záškodnického úšklebku v její tváři, mizivějšího než mávnutí motýlích křídel, Christian neměl šanci si všimnout.

„Ahoj Christiane!“ přivítala jej vesele, přesně jako by jej čekala a jako by se viděli naposledy včera, „ty krásně voníš!“

Christian, jenž skutečně voněl po čerstvém pečivu a mokrých vlasech sušených sluncem, musel zalapat po dechu, aby se po takovém šokujícím přivítání zmohl alespoň na pozdrav, který pronesl s bezděčně naivním úsměvem.

„Pojď dál, určitě jsi ještě nesnídal,“ pobídla ho, a jelikož se vzápětí ztratila v domě, Christian neměl šanci odmítnout.

Sotva vstoupil dovnitř, vybavilo se mu přesné rozložení domu, a on tak zamířil rovnou do kuchyně, kde jaksi přirozeně vnutil ony dva kusy pečiva do rukou Sophie, jež zrovna připravovala snídani, zatímco její muž byl v koupelně. Christian se na Sophiino pobídnutí otevřeným francouzským oknem vmotal na zahradu, kde již pod olivovníkem spatřil rozkládací dřevěný stoleček se dvěma židlemi stejné, bílé barvy, a Socrata, který se tam venkem protřel již předtím a počínal si, jako by to tam znal. Za Christianem se vzápětí vynořil David s další židlí v ruce a začal prostírat stůl, povídaje při tom stále s úsměvem: „Víte, my se tak střídáme. Když Sophie připravuje snídani, já zase večeři, a naopak.“

Christian předstíral zájem o konverzaci: „A jak řešíte obědy?“ pokusil se o odlehčený tón.

„No,“ řekl pobaveně David, „ty většinou vaříme spolu.“

Christian se pokusil naoko naladit na stejnou pohodovou vlnu jako David, který by se uchichtl snad nad čímkoli, ale v duchu se zachvěl trapností a prosil, aby už přišla Sophie. V mezičase se pokusil udržet slušnou konverzaci.

„Někam se chystáte, i takto o víkendu?“ pronesl se zjevným očním důrazem na oblečení, jež měl David na sobě, a pak si uvědomil, že to zrovna moc slušný dotaz nebyl.

David se však uchechtl a povídal: „Ano, musím ještě po snídani na chvíli do práce, řešíme nějaký problém s vodovodem. Snad to nebude nadlouho.“

Než stihl Christian navázat s dotazem, jaké je vlastně mužovo povolání, objevila se Sophie s obrovským tácem, na němž se skvěla káva, pomerančový džus (od jiného, bližšího farmáře než ten, co pil Christian ráno, poněvadž na jihu vyráběl pomerančový džus snad každý druhý), měkké nadýchané máslové pečivo, bagety i zákusky a ovocná marmeláda s miskou čerstvých fíků.

Po pár okamžicích užívání si chutí, když se cítil v nastalém tichu na obtíž, si Christian vzpomněl na základy etikety, které jemu a Sophie vštěpovaly jeho matka a její babička, a zastyděl se při představě, že by jej takto načapaly. Nabídl proto Davidovi svou pravici se slovy:

„Promiňte, ani jsem se vám nepředstavil. Já jsem Christian Gauthier, pracuju jako…“

„…jako literární kritik časopisu Le Lire,“ doplnili ho bez známek většího zájmu, a aniž by zvedli oči od jídla, oba najednou.

Potupený Christian stáhl ruku a sklopil zrak k rohlíčku ve tvaru půlměsíce, jehož si předtím tak pečlivě potřel marmeládou. Cítil však, že se Sophiině pomstě, kterou tušil v každé vteřině jejího mlčení, nesmí poddat, a tak po chvíli pokračoval svým nevyřčeným dotazem na Davida.

„Čím se vlastně živíte, smím-li být tak smělý, že řešíte problémy s vodovodem?“

Ten se usmál. „Učím děti ve školce.“

To by sedělo, odtušil pobaveně Christian. Ale pak zpozoroval, jak Davidovi, jenž na něj upřel zrak, vadne úsměv a jak zpomaluje kousání sousta. Nyní spatřil i ostatní rysy Davidova předtím tak rozzářeného obličeje a teprve mu došlo, že svou pobavenou poznámku pronesl nahlas.

„Promiňte, jak jste to myslel?“ pronesl David s pevným důrazem a jasným rytmem. Christianovi div nezaskočilo.

V tu chvíli zasáhla Sophie, která se nechtěla té frašky dále účastnit, a uchopila svého manžela za paži. „Myslím, miláčku, že už bys měl jít, ať jsi co nejdřív zpátky.“

David se na ni podíval, usmál se a s přívětivým „na shledanou, pane redaktore“ vstal od stolu.

Sotva odešel, obrátila se Sophie na Christiana a strohým tónem se jej zeptala: „Něco jsi mi chtěl, ne?“

„Máš pravdu, chtěl,“ odpověděl prostě. „Nevíš, kam zmizeli moji rodiče? Pekař ve vsi říkal, že bys něco mohla vědět.“

„Aha, tak pekař,“ pronesla odměřeně a utřela si ubrouskem ústa. „Viděla jsem je včera odpoledne někam odjíždět a byli samá legrace. Brali si dva kufry, určitě budou do pár dnů zpátky,“ vychrstla na něj a vstala od stolu, zatímco Christian seděl jako přilepený a za usilovného přemýšlení tak zůstal ještě půl minuty. Pak přišel za Sophie dovnitř.

„Nechtěla bys k nám dneska přijít na večeři?“ zeptal se s pokusem o smířlivý tón. S odpovědí si dala patřičně načas.

„Doufám, že umíš vařit, večer mívám hlad,“ řekla nepřístupně.

Christian se bez pohnutky v obličeji se odebral ke dveřím a s důrazem na pomlku se doplnil:

„A Sophie – děkuju za snídani.“ V zárubních se div nepřerazil o Socrata, který se mu zamotal pod nohy, a po chvíli chůze spolu zmizeli za hřebenem šafránového údolí.

S vidinou večeře se Sophie, a dílem taky díky jejímu svědectví, přestal Christian myslet na rodiče nadobro. Po cestě se se psem zastavili na trhu nakoupit čerstvou zeleninu, sýry, víno a kopec dalších věcí a Christian velmi docenil, že si s sebou ráno vzal celou peněženku a ne jen pár drobných na snídani. Uložil vše do plátěných tašek, které si musel přikoupit, a teprve, když se levandulovým polem vraceli domů, si uvědomil, že vybral všechny suroviny bez hlubšího rozmyslu a s takovou bezprostředností, jako by pro Sophie vařil večeři každý den celý život.

Sophie pak, aniž by to sama sobě či Davidovi dokázala vysvětlit, celý den neúnavně škytala.

***

K poledni netrvalo dlouho, většina odpoledne se rozplynula jako oblačné kupy na obloze a Christian se v jeho průběhu marně pokoušel zbavit škytavky, která ho přepadla kolem oběda.

Přijela na onom starém kole, nechávajíc za sebou vůni soli a majoránky, asi v sedm. Hned v prvních větách se mu omluvila, jestli nepřijela nevhod brzo, ale že si myslela, že by mohli něco uvařit spolu. Christian jí však přátelsky sdělil, že kuchyň je teď v jeho režii, a tak, nevědouc co s rukama, začala procházet desky vyskládané na skříňce s gramofonem. V jednu chvíli se Christiana, otočeného zády k ní a zaměstnaného vařením večeře, zeptala, jestli si pamatuje na první diskotéku, ke které se ještě jako děti nachomýtli. Christian pobaveně odpověděl, že pamatuje, a tak položila jehlu na desku s hitem, který tehdy ovládl celé pobřeží a záhy i svět. Začala tančit a doufala, že se k ní Christian sám přidá. Ten se ale jen nostalgicky usmíval, což Sophie nemohla vidět. Po chvíli hudbu zastavila a přišla za ním.

„Propána, nechceš dělat i polívku, viď?“ vyhrkla překvapená.

„No a? Vždyť si říkala, že večer míváš hlad,“ bránil se Christian, nesvůj z toho, že mu vběhla do kuchyně.

„To je hezký, ale to jsi zase nemusel… Mně by úplně stačilo tamto…“ povídala, zatímco se Christianovi pokusila pohlédnout přes rameno na tajemné dílo, které připravoval. Ten jí však vmžiku zahradil tělem výhled.

„Sophie,“ pravil s ironizujícím úsměvem, „nemohla by ses prosím na chvíli zabavit něčím jiným než kuchyní? Vždyť jsi tu jako doma, já se ti budu za chvíli věnovat. Děkuji ti.“ A nespustil z ní oči, dokud se neztratila v širokém řečišti světla, které otevřeným francouzským oknem pronikalo do obýváku. Když se po nějaké chvíli zajímal, jakou zábavu si našla, zahlédl ji, jak si hraje se Socratem na zahradě; šaty jí vlály a v jejích slunečních brýlích zrcadlil se svět.

Přinesl víno a misky s ratatouille a postavil je na stůl na verandě, ale Sophie si vzala svou porci, posadila se s ní za dlažbu vyhřáté terasy a opřela se o francouzské okno. Christian se jen pousmál, nalil oběma do sklenic víno a usednul vedle ní. Překvapilo ho, že nejásá radostí nad svým oblíbeným jídlem, ale polykala ho se zjevnou chutí a s pohledem namířeným do zahrady. Než dojedli, nepromluvili spolu jediné slovo, oba s očima upřenýma do zeleně, a Christian jen chvílemi nenápadně pokukoval po Sophie, jestli je všechno v pořádku.

Dojedl první, ona chvíli po něm.

„Chutnalo ti?“

„Měl jsi to opravdu výborný, moc,“ odvětila potěšeně.

„A máš dost?“

„Bohatě, děkuju,“ usmála se, a tak se usmál i Christian, sebral misky a se slovy, aby ještě chvilku vydržela, zmizel v domě. Co byl pryč, Sophie se v duchu zaradovala z toho, že ani po takové době nezapomněl, co je jejím nejmilejším pokrmem.

Vynořil se s košíčky z jemného těsta plněnými hruškami a sypanými drcenými pekanovými ořechy a bez meškání jich několik spořádali. Náhle Christian opět zašel dovnitř, ačkoli asi jen metr a půl od ní, a když za svými zády uslyšela zvuk klavíru, vstala z terasy taky. S nakousnutým košíčkem v ruce se posadila na stoličku vedle piana, pozorovala Christiana a naslouchala písni, již hrál, jednu z těch písní, které zná každý člověk na světě, ale nikdo neví, jak se jmenují. Když skončil a ona dojedla, zeptal se jí: „Co na to říkal David, že jsi sem šla na večeři?“

„Musel odjet. To víš, práce,“ odpověděla značně nepřesvědčivě, a tak to Christian raději přešel.

Jakmile dokončil podruhé, navázala Sophie. „Nevěděla jsem, že ještě hraješ,“ řekla se sklenkou vína v ruce a podala mu tu jeho.

„Občas,“ začal uvolněně, „když na chvíli potřebuju vybočit z kolejí, tak posedávám po večerech na nádražích a v poloprázdných barech a hraju si tam.“

„Si?“ chytila ho za slovo, jak doufal.

„Si; protože já vlastně vůbec nehraju pro ty lidi, co jsou kolem a třeba i poslouchají. Já hraju pro sebe. Takový sobec jsem,“ prohodil na závěr odlehčeným tónem. Napil se vína, Sophie se usmála a napila se taky. Po pár mžicích ticha začal jen tak bříšky prstů tiskat klávesy v jakousi melodii, a v tom si Sophie uvědomila, že ji zná. Že zná i slova. Začala zpívat, nejdřív nejistě a tiše, a když to překvapený Christian postřehl, rozvinul píseň v plnou její krásu, stejně jako Sophie svůj zpěv, a vzniklo z toho cosi tak nádherného, že jejich společné tóny vystoupaly po schodech a zakously se do šatů ve skříních jako moli, zčeřily hladinu zamlklého jezera a zapletly se do korun stromů na zahradě.

Když dozněla poslední nota, zůstali chvíli mlčky sedět, jako by sami nechápali, co se to právě stalo. „Sophie,“ pohlédl pak na ni s úžasem, „ty umíš tak krásně zpívat. Pořád.“

„Ále,“ divila se sama svým rozpakům, „na Nathalie jsem nikdy neměla.“

S tou odpovědí týkající se jeho ženy, s níž se kdysi sblížil díky studentskému večírku, na němž byla jako zpěvačka hlavní hvězdou, mu povadl úsměv. „Asi bys měla vědět, že jsme se před pár lety rozešli.“

„Ve zlém?“ ptala se Sophie opatrně.

„Ne, to naštěstí ne,“ řekl. „Tak dlouho jsme se přehlíželi, až jsme si prostě uvědomili, že se nemilujeme… Nejhorší bylo si přiznat, že jsme se nejspíš nikdy neměli doopravdy rádi.“

Tím Sophie zaskočil.

„Ale svatební prstýnek pořád nosíš,“ pohlédla na jeho ruku.

Otočil si se zlatým kroužkem kolem prstu a znovu se pousmál.

„Protože jsme stále manželé. Nathalie má sice přítele, ale ten se za ní před časem nastěhoval do našeho starého bytu, ve kterém jsme se tehdy s Nathalie rozhodli i po rozchodu bydlet spolu, aby měla Suzanne nějaké dětství. Naštěstí máme chytrou, a mimochodem skoro dospělou dceru, která to divadlo samozřejmě dávno a dávno prokoukla, takže je z toho teď pěkná fraška. Kterou už vlastně vůbec nehrajeme kvůli ní, ale kvůli tomu, že se nechceme dotýkat své vlastní bolesti. A tím, že v tom ze zbabělosti nadále účinkujeme, se z toho stává bludný kruh…“ mávl rukou a zakončil s úsměvem, který mu byl v této situaci jedinou obranou, když si uvědomil, že už mluví nějak dlouho.

„Jaké to je, mít dceru?“ zeptala se Sophie, jako by po ní sama toužila, a Christian pochopil, že to jediné ji z jeho monologu opravdu zaujalo.

Na chvíli se zamyslel a povídal:

„Pro mě je Suzanne radost z toho, že jsem pomohl na svět přivést něco tak šlechetného a dobrého, jako je ona.“

„Jednou bych ji ráda poznala.“

„Snad někdy,“ řekl Christian neopatrně, že to vyznělo jako takové to snad někdy, kterým se ve skutečnosti myslí nikdy.

Sophie se to nikterak nedotklo, ale přesto konečně vznesla dotaz, který ji převelice tížil, jakkoli se během těch let snažila Christianovi odpustit.

„Opravdu jsi tehdy odjel kvůli tomu, abys je ve městě zabezpečil lépe než tady?“

„Opravdu,“ snažil se o vážný tón, ale v nitru se škubal lží.

„Jestli je to tak, pak to musím pochopit,“ odpověděla smířlivě a Christian, jakkoli ho jeho lež ničila, už doufal, že mají tuto pasáž odbytou.

„Ale...“ pokračovala hned důrazněji, „promiň, budu znít strašně sobecky… ale já prostě nedokážu pochopit, jak může člověk tak odkopnout svého nejlepšího kamaráda. Pro mě jsi byl to léto jediná rodina ty,“ řekla s patřičnou citlivostí, ale zároveň i s velkou mírou vyrovnanosti, která jí za ta léta dobrodružství prorostla tělem.

Snažil se kličkovat, ač si předem uvědomoval, že marně.

„Myslel jsem, že se pak ještě uvidíme. Poslal jsem ti svatební oznámení, ale nepřijela jsi…“

„Jasně, promiň. Já jsem v tu chvíli řešila jen babiččin pohřeb a to, že jsi mě opustil,“ odvětila ironicky.

„Nejhorší bylo,“ pokračovala pak stále klidně, „že už jsme si o tom nikdy nepromluvili. Ty jsi číslo k nám domů měl, mně jsi ani neřekl, kam přesně jedeš, natož telefon.“

„Promiň,“ řekl ztrápen svým vlastním divadlem bolestných nepravd s nadějí k jejímu soucitu.

„A za co přesně se omlouváš, mohu vědět?“

Mlčel, poněvadž si uvědomil, že řekl pěknou hloupost.

„Neomlouvej se, když nevíš, za co se omlouváš. Já netoužím po tom, abys mě tu utěšoval. Tohle kruci nemělo být o omluvách… Vůbec, nechci už to řešit. Je ta největší ubohost, se v našem věku hašteřit, kdo za to mohl víc. Jestli chceme jít tudy, můžu se rovnou sebrat a ukončíme to jednou provždy,“ dokončila a uvedla se v pohyb, jako by se chystala odejít.

Christian k ní instinktivně vztáhl ruku a vyřkl důrazně:

„Ne. Já to ukončit nechci.“

Posadila se zpátky, se stále nepřístupným výrazem se zadívala na Christiana a řekla:

„Štveš mě. Ale ráda tě vidím, Chrisi.“

Odpověděl jí stejným způsobem, důvěrně, ale bez patosu: „Já tebe taky, Sophie.“

Na chvíli ztichli a nechali letní večer, aby zaujal v pokoji místo prázdné po jejich řeči. Rozsunutým oknem si všimli Socrata, jak spokojeně spí při břehu jezera, ukolébaný šepotem smutečních vrb, a při té náladě sami neodolali a trochu se uvolnili.

„Co bychom asi dnes slečně Laportové odpověděli na její věčnou otázku ‚K čemu jste dospěli, přátelé?‘?“ nadhodila z probudivší se nostalgie Sophie.

„Že život jako takový nemá smysl?“ začal řečnicky Chris.

„…a asi jej nikdy mít nemůže…“ pokračovala Sophie.

„…ať už je jakkoli zajímavý či dlouhý…“

„…a přece nám nezbývá než jej žít…“

„…protože nás svým způsobem fascinuje…“

„…a protože život není sobec a vlastně vůbec není o nás samotných…“

„…poněvadž jediné, na čem záleží, je, jak jím změníme životy druhých lidí…“

„…a stáváme se tak věčnou obětí i obdarovávaným…“

„…proto člověk, který je sám, jako by nebyl…“

„…a tak od svého narození až pod zem toužíme po souputnících, kteří činí náš život vůbec možným; dospěli jsme k tomu, že váhu přátelství nic na světě nepředčí ani nenahradí…“

„…že je mnohdy víc než partnerství a rodina…“

„…ale že přece na konci všeho toužíme po tom, aby nás po návratu večer domů…“

„…někdo čekal.“

„Víš, co za strašnou chybu jsme tehdy udělali?“ zeptal se Christian. „Schovali jsme se před tím deštěm.“

***

Své sklony k tomu, všímat si jinými přehlížených detailů a pamatovat si i zdánlivě bezvýznamné útržky mnoha let vzdálených okolností, nepřisuzovali ani tak daru přírody jako skutečnosti, že vyrostli v obklopení učitelkami.

Slečna Laportová je od prvního ročníku střední školy učila společenským vědám a umění. Byla velmi mladá, jako kantorka nastoupila ve stejný ročník jako Sophie s Christianem coby žáci, a měla tolik nápadů a energie, že unavené chodby školy – k radosti i nelibosti mnohých – úplně rozzářila.

Přestože se snažila být stejně dobrá ke všem svým studentům, se Sophie a Christianem se seznámila hlouběji. Dlouho jim přišlo zvláštní a nemístné si to přiznat, ale nabyli pocitu, jako by se jejich lycejní učitelka stala i jejich kamarádkou. Často spolu trávili víkendy v muzeích a galeriích, po kavárnách a folklórních či hudebních festivalech, po místech, do nichž se obtiskly stopy dějin, i v zapomenutých vískách vprostřed kopců, kde se naučili i to, o čem neustále spěchající civilizace ve městech neměla ani potuchy.

Byl to zvláštní vztah; slečna Laportová neopouštěla svou roli učitelky, ale nikdy se nad Sophie a Christiana nepovyšovala, ani je nepoučovala; pouze se jim snažila předat těch pár let, co oproti nim měla navíc; pár let plných myšlenek a důvtipu, schopnosti vidět i nepatrné a chápat souvislosti. Neustále po nich chtěla, aby se rozhlíželi, aby si všímali, aby vnímali, co je kolem nich, aby o tom přemýšleli a aby to i třeba cítili, bylo-li to důležité; a tak se jich ptala na nejrůzněji podivné otázky, v nichž čím dál více nacházeli smysl, a oni zase kladli podobné otázky jí. Bylo to vskutku zvláštní; Sophie s Christianem si to vykládali i tak, že sama slečna Laportová je z mnohých věcí zmatená jako oni, a snaží se tak s jejich pomocí najít odpovědi na to, co ji samu trápilo.

Poté, co se s úspěšným zakončením studia mile rozloučili, se už na slíbenou kávu nikdy nesešli. Sophie Christianovi pověděla, že slečna Laportová prý stále učí na jejich staré škole, jen že už není slečnou, ale paní Martinovou, a že se z ní stala jedna z nejpřísnějších a nejzatvrzelejších učitelek školy.

S tím lyceem byly spjaty rodiny Gauthierových a Garnierových, kam paměť sahala. Christianova matka Émilie, už tehdy mimochodem profesorka společenských věd a literatury na oné škole, svůj názor na slečnu Laportovou změnila. Prvně ji pokládala za lehkomyslnou a nedůslednou v přístupu k osnovám učiva i stylu výuky, ale postupně musela přiznat, že jestli se někomu z učitelů na škole podařilo ve studentech probudit nevídaný zájem o učení, navíc s krásnými výsledky, byla to právě slečna Laportová. Jednou se pak Christianovi svěřila, že nejen Florence Garnierová, Sophiina babička a profesorka literatury a dějepisu, ale i slečna Laportová jsou jejími nejmilejšími a nejinspirativnějšími spolupracovnicemi.

Přátelství mezi Christianovou matkou a Sophiinou babičkou bylo kapitolou samou pro sebe. Jejich nedělní dýchánky, plněné vzrušenými rozhovory o společných vášních – jazyce, knihách, dějinách a filozofii – i o běžných strastech života a steskem nezabarvených životních zkušenostech, se staly natolik pevnou a oblíbenou součástí života obou kamenných domů, že se k nim v pozdějším věku často připojovali nejen Sophie s Christianem, ale i Henri, Christianův otec a velice laskavý člověk, který celý život pracoval na poli a nikdy ze sebe netoužil dělat intelektuála. Od té doby, aby ostatní neuspávaly, sice Émilie s Florence ubraly na vážných tématech, zato se však dýchánky staly vrcholně příjemným časem, který obě rodiny pravidelně trávily spolu.

Zastesklo se jim po těch dobách. Od smrti Florence, která se Sophie ujala po tragické smrti jejích rodičů, která byla vzorem oné silné a životem zkušené, otrlé ženy, jež si na nepřízeň nestěžuje a překonává ji s pokorou a nadhledem, která vychovala Sophie podle těch nejvyšších mravních hodnot ke slušnosti, odvaze a průbojnosti; oné vysoce inteligentní, svěží, svobodomyslné a laskavé ženy, jež do posledních dní milovala jazz, sama hrála na saxofon a toužila po štěstí své vnučky, mělo příští měsíc uplynout sedmnáct let. Tesklivou vzpomínku rozrušil Socrate, který vešel do obýváku a lehl si Christianovi na klín.

Sophie mu vyprávěla o svém prvním zaměstnání v domově důchodců, kam nastoupila po maturitě místo vysoké školy. Christiana to překvapilo; pamatoval si, že ji na vysokou, kam se hlásila, vzali.

„Vzali,“ potvrdila mu. „Jenže potom, co mi zemřela babička, se to ve mně všechno hnulo. Já vím, že by to po mě nikdy nežádala, protože ještě stihla mít radost z toho, že půjdu na vysokou, ale snad by ji to potěšilo. Asi se budeš smát, jak pošetile to bude znít…“ obrátila se na něj, a když ji svým skálopevně důvěrným výrazem ujistil o své náklonnosti, pokračovala.

„Když už jsem se pak o babičku musela starat, byla mi vděčná, že o ni pečuju, a svěřila se mi, jak je jí líto těch starých lidí, kteří takhle ochotné a milující vnuky a vnučky, syny a dcery nemají a jsou zavření v domovech, kde se o ně sice starají, ale nikdo za nimi nechodí. A umírají tam sami a tiše, s bolestí v duši, zapomenuti vlastní rodinou… Nemohla jsem. Nemohla jsem jít s tímhle pryč. Tak jsem prostě v létě podstoupila výcvik a od září do jednoho domova nastoupila. Nevím, jestli jsem si myslela, že jim to tam nějak zpříjemním; vždyť já pro ně taky nebyla žádná rodina. Pochopila jsem tam, že rodina nemusí být jen biologická. Christiane,“ řekla pak s úžasem v očích, „ti lidé jsou plní zkušeností, vědomostí a citů, jen se s nimi kolikrát nemají komu svěřit. Odnášejí si do hrobu svá tajemství i vzpomínky, křivdy i bolesti, ale s tím si odnášejí i něco, co už tu nikdy znovu nebude, co jsme si nezapsali, čemu jsme nenaslouchali a nesnažili se porozumět; něco, co nám tu navždy může chybět.“

Christian mlčel. Sophie pak ještě dodala, že od doby, co úplnou náhodou potkala Davida, je s ním a jejich dobrodružným životem šťastná.

Vtom si uvědomila, že už zase přemýšlí jako sedmnáctiletá.

„Proč nikoho nechceš, Chrisi? Vždyť jsi sám před chvílí tvrdil, že nikdo nechce být sám,“ zeptala se zničehonic.

„Kdo řekl, že nikoho nechci?“ bránil se mírně.

„Kdybys toužil na někoho udělat dojem, neměl bys do krve strhané záděry na prstech,“ řekla, aniž by se na jeho ruce podívala.

Skryl nehty do pěstí a nadechl se.

„Měl jsem od rozchodu s Nathalie několik holek, všechny na jednu noc, ale,“ zdůraznil, „nikdy jsme spolu nespali. Seznámili jsme se zásadně náhodou a většinou večer, prošli spolu městem, zastavili se na jídlo nebo v kině a touž noc se rozešli, abychom se už nikdy neviděli. Bylo to krásný; nebýt spoutaný žádnými závazky, žádnými výhledy do budoucna, prostě jen žít v tom okamžiku, že s nějakou ženou trávím krásný večer plný nenucené, nezávazné konverzace. Roky jsem si namlouval, že po dlouhodobém vztahu už fakt netoužím, protože bych nevěřil sám sobě. Když už jsem v životě svou lásku někomu přísahal, a ona pak zmizela, aniž by mě ta osoba lidsky zklamala, jak bych ji mohl přísahat někomu dalšímu? Jak bych mohl sám sobě věřit, že je to pravda? Že tu osobu skutečně miluji? A pak být znovu zklamán? Něčím, čemu jsem bez pochyb věřil? … Samozřejmě, že nechci být sám, Sophie. Ale je to složitý.“

„Je,“ usmála se, „ale nesmíš řešit lásku jako úlohu s jedním řešením. Možností je vždycky víc.“

Večer stárnul a stíny se prodlužovaly. Hřejivé sluneční světlo prostoupilo krajinou, jako se prsty noří do vlasů, zlatavě třpytivé vlnky na jezeře se mihotaly jako plamen svíček, přelévajíce se jedna v druhou, a květy stále čelily náporu nejrůznějšího hmyzu, jehož třepot křídel a bzučení se skládaly v neopakovatelnou symfonii léta. Po hruškovo-oříškových košíčcích se mezitím slehla zem a po stěnách vinných skleniček zůstal jen načervenalý závoj.

Pouštěli si desky a vzpomínali na své první společné brigády v pomerančových sadech, když si Sophie náhodou všimla, že hodiny v kuchyni ukazují šest hodin deset minut. To byl nesmysl, přijela v sedm.

„Asi vám došla baterka,“ sdělila prostě Christianovi a pohlédla na budík v obýváku, jenž ukazoval čtvrt na jedenáct; to byl opět nerozum, ještě se nesetmělo. Christian zkontroloval své hodinky – podle nich bylo půl druhé – a na mobilu zazářil čas 17:49.

„Proboha, vám jdou každé hodiny jinak a žádné správně,“ pronesla pobaveně, dívajíc se přitom na taktéž se smějícího Christiana.

„Třeba je to znamení; připomínka toho, jak bychom měli měřit čas,“ řekl pak. „Pamatuješ?“

„Pamatuju,“ usmála se. „Ne hodinami, ale tím, kolik si řekneme.“

A tak se zvedli, ochranu domu svěřili Socratovi a odešli se spolu projít.

Zapochybovali, jestli jsou opravdu dospělí. Poprvé vzali zavděk chudým, ale měkkým podrostem trávy a pozorovali mraky, kterak se ztrácejí z modrého plátna nad jejich hlavami jako krystalky soli ve vodě, a především růžové červánky, hynoucí v náruči přicházející noci; za chvíli bosýma nohama překračovali chladivý potok plný ohlazených balvanů a vodních bublin, když na druhém břehu nabrala zkraje trochu mazlavé, červené hlíny a nakreslila mu s ní po tvářích dva proužky; na životaplných loukách, houpajících se v rytmu ukolébavek, trhali květiny a pak si je vzájemně darovali; cítili se, jako by je všechna životní zklamání teprve měla čekat a oni teď v bezmezně důvěřivém nevědomí dožívali svůj dětský sen.

Obloha se prostřela důstojně temným ubrouskem s třpytivým vyšíváním a krajinu pohltila černá mlha. Vkročili spolu do torza opuštěného lesního chrámu a div se nezadusili světluškami, jichž byl plný až po okraj. Střechu dávno neměl a seshora se rozpadal – vypadal jako kosti, co trčí ze zpola snědené ryby. Pískovcové žebroví obrůstalo břečťanem a končilo uprostřed ničeho, nedosahujíc své protější poloviny, s níž by se sepjalo v lomený oblouk nad jejich hlavami. Málem se zamotali do plazivých lián, jež pokrývaly celou podlahu i ztrouchnivělé zbytky lavic, ale pak se do jedné z nich posadili a těma nejčistšíma, nejkrásnějšíma očima hleděli na nebe, jehož okraje se páraly o špičaté žebroví chrámu tak, že po něm ony hvězdné cáry splývaly až k nim dolů.

„Co myslíš, v čem je větší síla?“ zeptala se, nespouštějíc oči z oblohy. „Ve hvězdách, nebo v tom, co v nás vyvolávají?“

Na okamžik se zamyslel.

„Nejvíc síly se skrývá právě v tom, co nevidíme a neuchopíme. Vzpomínky, myšlenky, řeč, hudba, nemoci, pocity, …“

Přijala jeho odpověď s tichým potěšením.

„Musím se ti s něčím svěřit, Christiane,“ rozrušila pak chvilkové ticho.

„Poslouchám, Sophie,“ řekl laskavě.

„Skoro každý den mám radost z toho, že se mi podařilo odstřihnout od minulosti a začít tak nějak znova. Jsem za to na sebe hrdá. Ale někdy se vrátím z nemocnice domů a David tam ještě není; a občas na mě snad z únavy, snad z té krátké samoty všechno, i to, co by mě nemuselo trápit, strašně dolehne… Posadím se v ložnici na postel, přitisknu se do rohu mezi zeď a její čelo, nohy si přitáhnu co nejvíc k tělu, přitisknu k nim bradu, obejmu je sepjatýma rukama… A v tu chvíli si přijdu tak strašně malá, tak nicotná, že bych se vešla do obyčejné kartonové krabice, která shoří v táborovém ohni během minuty a pak se rozletí v popel, který už nikdy nikdo neposbírá. Většinou pak usnu, a když se probudím, David už dole vaří večeři… Je to asi hodně divný, viď?“ zeptala se s obavou, že to nepopsala tak, aby to pochopil.

Chvíli mlčel.

„Stalo se mi to minulý týden, jen trochu obráceně. Byla špička, tramvaj přecpaná lidmi, že se v jich jednotlivci ztráceli a všechno splývalo v jednu masu. Stál jsem tam, umáčknutý ze všech stran, všude, všude kolem byli lidi, a já si uvědomil, jak jsem v tom shluku bezvýznamný a nepopsatelně sám. Ve svých pětatřiceti letech, a já si připadal jak zapomenuté, uplakané mimino.“

Zanedlouho pokračoval, ač opatrně.

„Sophie, nevylož si to prosím špatně, ale já nevím, jak jinak se tě na to zeptat. Máš přátele?“

Přemýšlela, jak mu odpovědět, aby neměl sebemenších pochyb.

„Ani kamarádku na kafe. Jen Davida,“ řekla nakonec. „A snad i tebe, budeš-li znovu chtít.“

Neodpověděl. Neuvědomoval si, že by se dojal, ale koutek pravého oka se mu zničehonic podlil slzou, která mu vzápětí stekla po nakloněné tváři do ucha. Když to ucítil, ze všeho nejvíc doufal, že to Sophie nepostřehla.

„Navzdory tomu, co jsem ti udělal, jsi a vždy jsi byla mým jediným přítelem ty, Sophie,“ řekl, a to tak klidně, že ona slaná kapka nebyla v jeho hlase vůbec znát.

Usnuli v sedě, vedle sebe, a v průběhu celé noci se střídavě probouzeli na rameni toho druhého, přemýšlejíce nad zatrápenými otazníky, však s pocitem, že jednou jim čas nebere, ale také něco dává.

***

Vstala první a protáhla se. Bylo ještě příliš brzo a slunce teprve osvítilo obzor, ale překročila práh chrámu a malou procházkou v husté, zvuky protínané mlze, která se plížila po zemi ne výš než po pas, rozhlížeje se po darech přírody, jež by jim posloužily k snídani, jej obešla.

Když se s ránem probudil Christian, našel ji spát v lavici za sebou a nechal se unést pohledem na to, kterak jí prameny mléčného světla, pronikající dovnitř vysklenými gotickými okny, stékají po tvářích a tam, kam nedosáhnou, polehávají chomáčky černých stínů. Vedle hlavy, jíž ustala na hřbetech svých rukou, spatřil dvě docela zralá jablka.

Vraceli se ranní rosou domů a naslouchali při tom probouzení přírody, které přerušovaly jen jejich skromný, uvolněný rozhovor a praskání jablečných dužin. Od břehu jezera zavolal na Socrata. Nic. Francouzské okno bylo jistojistě přivřenější, než jak ho večer nechali, a tak pojali domněnku – a ta domněnka Christiana potěšila i rozesmutněla zároveň –, že se vrátili jeho rodiče.

Nejvíce překvapený, jak jen mohl být, si k ní, spící v denní šaty oblečenou na pohovce v obýváku, se Socratem oddychujícím vedle ní, přisedl a dotykem dlaně a mírným hlasem ji začal budit. Bylo to poprvé, co ji Sophie viděla, a hned z jejího nečekaného příjezdu měla větší radost, když spatřila o jídelní stůl opřené pouzdro na kytaru. Probrala se a s jediným vyřčeným slovem – „Tati“ – a ztrápeným obličejem se posadila a vrhla se Christianovi kolem krku.

Když se od něj odtáhla, krátce je představil; obě se na sebe usmály. Celé dopoledne jim – a ani Christianovi samotnému – nechtěla nic o tom, proč přijela a co ji trápí, říct. Nedoléhal na ni a nechali ji až do oběda samotnou v podkrovním pokoji, odkud oknem otevřeným do zahrady slyšeli tichý hlas kytary, cítili jemnou vůni jejího dřeva a prach vířící chvění strun. Mezitím listovali ve starých knížkách, vyprávěli si historky, co se jim přihodily a které roky čekaly na odvyprávění, a upřímně se spolu smáli, zároveň se však v tom smíchu mírnili, aby je Suzanne pokud možno neslyšela, neboť na odpoledne přichystali plán, jak ji aspoň trochu rozptýlit; a jak jí dát příležitost, aby se jim – v případě, že sama bude chtít – mohla svěřit. Byl to jeden z nejhezčích časů, co Sophie i Christian za poslední dobu prožili, a tím, že ho strávili spolu, jako by šrámy dávné minulosti dále nepitvali a už navždy je skryli pod náplastmi připomínajícími smír mezi nimi. Pamatovala si, jak krásné oči míval; zvadlé pomněnky v nich jako by se právě znovu vzkřísily a on v těch jejích spatřil světlušky jako tam v chrámu. Stali se znovu dospělými, ale přáteli jako tehdy.

Dům přetékal čerstvým letním vzduchem, který kypěl pod koberci i v rámech dveří, zatékal do spár všech dlaždiček i drážek gramofonových desek a zavěsil se na listech sušených bylinek. Chystali spolu oběd.

„David vyprávěl, že většinou vaříte obědy spolu,“ pravil s úsměvem nad hrncem polévky.

„A snídaně a večeře…“ nedopověděla, poněvadž ji přerušil:

„…si střídáte – když snídani přichystá David, ty uděláš večeři, a naopak.“

Zasmáli se tomu.

„Nerad bych se zmýlil, ale za tu chvíli, co jsem ho včera mohl poznat, mi připadal jako rozený agent optimismu,“ povídal pak.

Sophie přikývla.

„On je rád, když ho tak lidi berou. Ale nemysli si, že je to jen princátko na doprovod po promenádě za slunečného počasí; neuteče, ani když prší.“

„Vím, že s jiným bys nežila.“

„Je to ten nejlaskavější a nejchápavější muž, jakého znám.“

Christian pocítil cosi jako záchvěv neoprávněné žárlivosti.

„A má úžasný cit pro maličkost; na oslavy nového roku by do města na pobřeží jaktěživ nešel, ale kvůli novému ptačímu hnízdu na zahradě by uspořádal karneval… Prostě tak, David.“

Při obědě se Suzanne uvolnila a snažila se o úsměv, ač na ní smutek nechával stále patrnou stopu. Po zákusku odešla s tužkou a skicákem vázaným v nepravé kůži do zahrady, kde ve skrytu starého akátu s hluboce rozpraskanou, rozbrázděnou kůrou přečkala nejsilnější sluneční žár. Než jim slehlo, skočila si potajmu Sophie na kole domů, a pak přistoupili k uskutečnění svého nápadu; Suzanne nemuseli ke koupeli v jezeře ani dlouho přemlouvat a za okamžik už se hladina proměnila v bouřlivou vřavu vodních kapek a zpěněných vln, v nichž se zmítala jejich kluzká, bílá těla jako sardinky ve vodním víru v tlamě velryby.

Když je voda nakonec přece unavila – jakkoli se jí vzpouzeli –, mokří a příjemně vyčerpaní se opřeli o kmeny smutečních vrb, jejichž křehkým listovím se propadalo těžké slunce a vytvářelo na jejich kůži tanec plamínků světla. Vydechli a v jejich tvářích se zrcadlilo nepředstírané, letmé štěstí, jako se na hladině zrcadlily útržky slunečních paprsků a právě společně prožitých okamžiků.

Suzanne dostala chuť a sílu, se svěřit. Sophie se nabídla, že pokud by to ráda řekla jen tátovi, což plně chápe, pojede si aspoň dát domů usušit plavky; ale Suzanne jí pověděla, že přestože se spolu téměř neznají, ráda by, aby to slyšela taky. Že je v tom možná něco víc.

„Jela jsem s Julienem a Jean-Lucem na pár dní k Julienově babičce na venkov, někde na západě – to, tati, víš. Ta vesnička byla moc krásná, v kopcích, ale na dohled od oblázkový pláže; no a jeden z posledních domů byl ten Julienovy babičky. Kolem měla zeleninovou zahrádku, ale za ní to zůstávalo zarostlý travou a kvítím, takže měla louku až pod okny; posezení s výhledem na východ slunce, kde jsme se báječně nasnídali; všude se jí tam toulaly rozmazlený kočky – a vůbec v celý vesnici po silnicích chodilo snad víc koček než jezdilo aut – a na stromě měla zavěšenou dřevěnou, provázkovou houpačku. Zkrátka, bylo to tam krásný a hned první den jsme si tam moc užili; Julienova babička je strašně správná a krom toho, že se pořád strachovala, jestli nemáme hlad, nám nechala volný pole působnosti; tak jsme jí za to trochu pomohli plít a sklízet meruňky a ona nám zase za odměnu upekla rebarborový koláč; a pak jsem se šla s kluky projít po vsi, něco jsme si tam koupili na sebe a taky jsme došli až na pláž, ale smočili jsme jenom nohy, protože ta voda – abych pravdu řekla – byla i na mě studená,“ dopověděla a chvíli nechala pauzu, protože teď záleželo na pečlivém výběru slov; pauzu, která značila zásadní předěl v jejím vyprávění.

„Předevčírem večer jsem Juliena nemohla najít a až dýl jsem uviděla, že sedí na houpačce. Přišla jsem k němu a ani se nestačila zeptat, jestli je všechno v pořádku, když jsem spatřila, jak mu na tvářích zasychají potůčky soli – už nebrečel; vlastně jsem ho nikdy předtím brečet neviděla. Dlouho mi nechtěl nic říct, ale pak, že jestli ho mám pochopit, musím to vidět. Varoval mě před tím, ptal se, jestli to opravdu chci; a já, že ano.

Přišli jsme takovou krásně zarostlou, opuštěnou, zelenou cestou mezi jabloněmi k louce, kterou uprostřed protínal potok a všude kolem les; a tam…“ přerušila se na chvíli, protože nevěděla, jak to popsat – a domnívala se, že to ani nejde – „Byla celá zarostlá kvítím a nad ním lítalo tolik motýlů, víc, než jsem snad za celý život viděla. A na ty motýly svítilo zapadající slunce a těmi svými oranžovými chapadly ty motýly zapalovalo. Hořeli. Nad celou loukou se v bolestech třepetaly tisíce hořících motýlů. Ale kdybyste slyšeli, jak plakali; já nikdy předtím neslyšela motýly plakat… Julien strnul a už nejspíš nebyl schopen brečet, jen na to upřeně zíral; a já… já se nezmohla na pláč vůbec. Otupěla jsem, přišla o smysly, nebyla schopná pohybu, nechápala jsem, co má tohle kruci znamenat, co to má být, proč, proč…“ zalkla se, zatímco Christianovi bilo srdce jako by mělo krev vystříknout až do nebes, do hrudi a břicha se mu opíral nesnesitelný tlak, očima nebyl schopen zaostřit, chtělo se mu zvracet, šíleně se mu točila hlava a dostal závrať, přestože seděl pevně na zemi, kůže mu zbělala na odstín křídy a po zádech mu přeběhl mráz. Sophie byla úplně bez sebe.

„Vůbec nevím, jak jsem se dostala do postele. Ráno jsem si nic z toho nepamatovala, ale Julien v domě zase nebyl a ani Jean-Luc s Julienovou babičkou neměli tušení, kam se poděl. Vzpomněla jsem si, že mě předchozí večer kamsi vedl, ale nevěděla jsem, co jsem tam viděla ani kde to přesně bylo. Zkusila jsem jedinou, starou cestu, která vedla za brankou mezi jabloněmi. Našla jsem to; a našla jsem ho. Ležel uprostřed louky, celý popálený, a kolem jeho těla popel ze spálených motýlích křídel. Tam se mi to všechno znovu vybavilo. Vrhla jsem se k němu a vůbec nevěděla, co dělat. Na chvilku otevřel oči a usmál se. Doběhla jsem domů, vychrlila to jeho babičce a Jean-Lucovi, zavolali jsme záchranku, přiletěl vrtulník a odletěl s Julienem… a ještě dopoledne volali, že popáleniny nejsou moc vážné a že není v ohrožení života. Sbalila jsem se a vydala na cestu sem; domů jsem nechtěla ani za nic a tam jsem nemohla zůstat už ani minutu, přestože mi pak, když už jsem seděla v autobuse, došlo, že Julienova babička by možná ocenila, kdybych zůstala. Ale co vím, zůstal Jean-Luc. Aspoň,“ odmlčela se zase na chvíli.

„Celý den jsem strávila na cestě sem a přijela jsem až skoro za tmy. Nikdo tu nebyl, jen chlupáč…“ řekla najednou odlehčeněji, potutelně, jako by čekala na nějaké vysvětlení.

„Víš, my jsme se byli tady se Sophie projít,“ řekl rozpačitě Christian.

Suzanne nasadila ironicky obdivný výraz: „Pane jo, až do rána. To teda musela být procházka,“ rýpla si naposledy a Sophie vyprskla smíchy, načež se zvedla a odešla s ručníkem do domu.

Suzanne se tomu zasmála a Christian se k ní naklonil a vážně pravil: „Aby bylo jasno, je to moje kamarádka, ne přítelkyně, a tak to zůstane, ano?“ „Promiň,“ řekla Suzanne s úsměvem, „už jsem taková,“ a nato se tomu společně zasmáli.

„A co ty a Julien, jste taky jen kamarádi?“ začal po chvíli přívětivě.

„Zatím,“ zastyděla se a pak pravila o něco vážněji: „Nejdřív to šlo skvěle, myslím tam u Julienovy babičky. I Jean-Luc si toho musel všimnout, že si s Julienem rozumím nějak víc než dřív. A bylo to prostě krásný, cítila jsem, že je mi s ním… hezky.“

„Až Juliena pustí z nemocnice, můžete navázat, kde jste přestali,“ řekl.

„Myslíš? Co vím, jak ho to poznamenalo. Řekli mi, že fyzicky není v ohrožení života – ale jak mu je psychicky, nikoho nezajímá. Mohlo ho to strašně změnit.“

„A co ty? Jak ty jsi na tom?“ pohladil ji dlaní po rameni.

„O mě nejde,“ odbyla ho stroze. „I když na to do nejdelší smrti nezapomenu. (…) Popravdě jsem teď neměla moc náladu přemýšlet, co bude mezi námi dál.“

„Kdybys potřebovala…“ nedokončil, poněvadž ho přerušila:

„…jsi tu pro mě. Já vím, tati,“ opřeli se hlavami o sebe a usmáli se.

Sophie je tak zahlédla právě, když s miskou čerstvých pomerančů a paklíkem karet vstoupila na terasu.

Bolelo ji to. Že neměla, koho vodit do školy, koho učit vařit, komu později radit v první lásce a pak se s ní(m) s o sebe opřenými hlavami smát; a bolelo ji to, že se tak neoblomně kdysi sama na základě nekonečných zástupů morálních opodstatnění rozhodla. Protože jak zjišťovala, na něco zásadního při tom zapomněla – na svoje city, které spolu se svým mládím darovala starým lidem. Ničilo ji to, ale poprvé v životě si sama přišla stará.

***

Když Suzanne asi potřetí roznesla zbylé dva karetníky na kopytech, Christian pohladil vedle odpočívajícího Socrata a seznal, že by bylo hezké jeho noční službu odměnit procházkou. Sophie však setrvala ve svém karetním boji o čest někdejší mistryně v tomto oboru, a tak se oblékl a vyrazil se psem sám.

Chtěl po cestě přemýšlet o tom, co se to vlastně v uplynulých dnech stalo a co bude dál; ale byl tak omámen vjemy přírody, že nakonec nemyslel vůbec na nic kromě okamžiku každého svého kroku, který už se nikdy neměl zopakovat, a užíval si ten zvláštní pocit, co ho dnešního dne naplňoval. Nemyslel na nic, protože věděl, že mu ten pocit nevydrží věčně, a tak se jej aspoň snažil do morku poznat; nechal jím předurčit každé sebemenší rozhodnutí, které po zbytek procházky učinil, a hraje si se psem, obklopen vůněmi a světlem a netrápě se tokem času, si užíval vědomí, že jej po návratu domů někdo čeká.

Vrátili se a našli dům, jak se koupe v pomerančovém džusu. Pod vrbami seděl už jen usychající mokrý flek, balíček karet se opaloval na jídelním stole a i přízemí bylo, co se lidí týče, dokonale neplné. Nasypal psu žrádlo a užuž chtěl zavolat, když si uvědomil, jak se dům chvěje strunami; uslyšel zpívat ono ztýrané, dlouhokrké zvíře přepásané nylonem, jež hlasem svého dutého hrdla začarovalo nejednoho smrtelníka. Potichu vystoupal po schodech do podkroví a škvírou mezi pootevřenými dveřmi a zárubněmi spatřil dvě zvířata; a dvě smrtelnice, kterak jim spolu konečky prstů hladí mučidla i hlasivky zároveň. Chvíli se díval, jak se nad týráním usmívají, a pak se hbitě přetočil na druhou stranu dveří a posadil se na zem, opíraje se o knihovničku při zdi. Tóny se mu chrlily do uší a zažíraly do kůže, až musel zavřít oči. A když je otevřel, hráz se spodních víček už nestačila a přetekla. Ani nevěděl, co přesně to způsobilo; roky fungovala spolehlivě. Jestli to bylo nářkem onoho nebohého živočicha, nebo vnitřním nářkem nebohého Christiana, který spatřil něco, co dnes mohlo být všední skutečností.

Když se později odpoledne setkali všichni tři v kuchyni, řekl Sophie, že budou muset kvůli jeho práci ještě dnes večer odjet. Pravda to nebyla. Překvapil je; chtěly mu prý spolu zahrát písničku, kterou obě znaly, a zítra si někam vyrazit. Suzanne pak překvapila jeho – nebo vlastně ani nepřekvapila –, když mu oznámila, že by tu ráda zůstala a počkala na babičku s dědou; a pak se po cestě domů stavila za Julienem v nemocnici. Christian se ji sice naoko pokusil zviklat, ale pak souhlasil a Suzanne se Sophie se na sebe usmály.

O pár tisícovek čmeláků a včel později, sosajících z vistárií na terase, už stál se svou brašnou a světlým sakem ve vstupní chodbičce a chtěl si ještě překontrolovat čas, když zjistil, že všechny hodiny jdou stále svým tempem a vzájemně se v něm neshodnou. Vyšli před dům a zastavili se; Christian se Socratem na jedné straně, Suzanne se Sophie proti nim. Ocitl se znovu v rozpacích, a když si toho Suzanne všimla, taktně odvedla Socrata – kterému se dvakrát nechtělo a ještě naposledy se nechal od Chrise pohladit – dovnitř. Stáli tam, sami dva dospělí lidé, kteří se měli rozloučit. Rozpačitý úsměv zmizel, vystřídán však tichem, které ani on, ani ona nevěděli rozrušit. A tak ho nerozrušili. Vzpřáhli ruce a přitiskli se těly k sobě, zahříváni dotekem svých kůží a vědomím, že jsou teď jedno tělo, aniž by se spolu dopustili smilstva. V tom objetí našli kouzlo svého obnoveného přátelství; to objetí se zdálo nekonečné a našli v něm jeden druhého, našli v něm sebe, nejlepší přátele. Když se propustili, naposledy se na sebe podívali a bez jediného slova, aniž by se rozloučil s dcerou a byť jen jedinkrát se ohlédl, se platanovou alejí ztratil mezi moři levandule.

***

Za skly vlaku utíkala temnící krajina směrem k moři a Christian, konečně zorientován v kovově přesném (ale vlastně tom nejméně přesném) čase, vytáhl znovu svůj novinářský moleskin a nasadil si brýle. Nevěřícně se zahleděl na záložku, kterou z něj vytáhl; byla to bílá papírová obálka. Otevřel ji, vysoukal z ní dopisní papír a četl:

Milý Christiane,

odpusť nám tu lest. Ale netušíš, jak nám bylo, když jsme ve vsi potkávali Sophie a ona ani nevěděla, jak nás má svému příteli představit. Nevíme, co se mezi vámi tehdy stalo, ale napadlo nás – a první to napadlo tvého otce – že jste přece dospělí lidé a mohli byste tu nebohou situaci konečně vyřešit. Hlavně kvůli sobě.

Tušili jsme, že se po nás budeš shánět a že jediná stopa, kterou nejspíš nalezneš, tě povede k Sophie. Teď opravdu věříme, že jsme nenapáchali víc škody než užitku a že jste si to vyříkali. Mrzí nás, že už nejste přáteli, jako jste bývali, ale snad se můžete alespoň s čistým štítem rozejít.

Milujeme tě

máma, táta

Chtěl obálku odhodit a věnovat se dopisu, když si všiml, že v ní ještě něco je. Uchopit to nedokázal, tak si ji vysypal do dlaně. Vzal jej do prstů a ani si jej nestačil prohlédnout, když zavanul vítr a ono motýlí křídlo nenávratně odnesl otevřeným okýnkem do náruče jisker letní noci.