Nepřečtený dopis

Dnes vám povím jeden žalostný příběh, jenž život sám napsal.

Jako dospívající kluk, jsem vyrůstal v chaloupce nedaleko říčky s mou rodinou. Byly to asi tři roky, co jsme se seznámili s Dianou, moji přítelkyni. Miloval jsem ji nadevše a věděl jsem o ní spoustu věcí, ale vždy říkala, že tady je něco co o ní ještě nevím a jednou mi to poví. Jak roky byly dlouhé, nic více jsem se nedozvěděl a tak jsem tento fakt z hlavy úplně vypustil.

Jednoho dne jsem byl v práci, byla to docela fuška. Upřímně už jsem se každou minutou modlil ať to skončí a budu moci jít domů,lehnout si na pohovku s čajem a koukat na televizi, kde stejně věčně nic nedávají.

Práce konečně skončila a já celý zřícený přišel domu, všiml jsem si že z malé dřevěné schránky před mým domem něco čouhá, uchopil jsem to a zjistil, že se jedná malý dopis, bylo na něm napsáno jméno moji holky, pouze čistě bílá obálka. Tudíž mě to nějak více nezajímalo, dopisů od ní mi chodilo víc než dost, spíše už mě to otravovalo a nechtělo se mi je ani číst.

Dopis jsem vložil do šuplíku, s tím že si ho přečtu později a šel jsem se koukat na televizi, po chvíli usnul a byl tak znaven, že jsem se probudil až druhý den ráno.

Za pár dní, měla má přítelkyně narozeniny. Uvařil jsem ji vanilkový dort, plněny čokoládou a hezky ho nazdobil. Myslel jsem, že bude rada a společně si její den užijeme.

Setkali jsme se i s jejími přáteli u ní doma, všude bylo spoustu jídla a pití, skvělá hudba a zábava. Poté přišlo na můj dort, přinesl jsem ho před mou lásku a ona si hned kousek nabídla. Snědla ho z chuti a po chvíli se jí udělalo neskutečně špatně. Říkala, že se přejdedla a někam utekla s tím že se jde vyzvracet.

Čekal jsem na ni, ale ani po dvou hodinách se neukázala. Třeba si šla lehnout. Z oslavy jsme všichni odešli vlastní cestou, ona se až do konce neobjevila. Strach o ní ve mě vládl, i přesto jsem se uklidnil tím, že leží ve své posteli.

Druhý den ráno jsem se vzbudil a volala mi její matka s pláčem, že byla nalezena mrtvá. Já tomu prvně nemohl uvěřit, dokud jsem se sám nepřesvědčil. Nechápu co se jí mohlo stát.

Tato situace mě dosti zasáhla, na hrob jsem jí pokládal květiny, skládal o ní básně, truchlil za ní... Nemohu uvěřit této ztrátě, jak se to jen mohlo stát. Od té doby pro mne dny byly dlouhé a plné žalu. Žádná láska ani radost, vše je pryč. Doufám že se na onom světě má dobře, třeba už tam dávno má jiného...

Asi měsíc od této tragické události, byl jsem opět smuten a pátral po společných fotkách z minulosti. Našel jsem tam ten starý dopis, už lehce zaprášený a zaházený věcma. Rozhodl jsem se, že ho otevřu, jen tak ze zvědavosti, abych si na ní trochu zavzpomínal, upřímně teď mi začalo být líto mé ignorace jejich psaníček, i když jich bylo příliš.Po přečtení jeho obsahu málem vyrazil se mi dech. V dopise stálo:

Bylo by fajn, kdybys se konečně dozvěděl to tajemství,
mám smrtelnou alergii na čokoládu.

Pokud si to nepřečteš a budeš chtít, abych snědla čokoládové jídlo, udělám to. Protože vím, že si mě nevšímáš a neobtěžuješ se mé dopisy číst.

Tvoje milá.