Pozůstatek včerejška

Toho dne se nad námi stáhl soumrak.

 

Seděl jsi bez pohnutí, hlavu složenou v dlaních. Chtěl jsi být sám, ale já jsem pořád tady. 

Jsem tvou součástí. Jsem tvou útěchou. 

Na obloze se převalovaly husté černé mraky jako lovci, kteří číhali na svou kořist. Zdálo se, že se předzvěst bouře vyplní, ale všude vládlo ticho. Hrobové ticho, které rovněž znělo i v tvém nitru. 

Jediným zvukem bylo tiché bubnování deště o listy stromů. Vytvářel na louže a cestičky, které se táhly po zvlněné krajině. Byl rovněž i tvým smutkem; mísil se se slzami, které ti zabraňovaly vidět temný svět kolem. Ale ty jsi viděl pouze svůj vnitřní svět - a ten byl mnohem, mnohem temnější. 

Jen jednou byl jiný. Jasný, zářivý. Připomínal hru světla a třpytu na křišťálu, společný východ slunce a měsíce, polapené hvězdy v dlaních. Stačilo málo a hned jsi viděl, že věčnost máš na dosah. 

Nikdy jsi nepotkal dívku, jako byla ona. I sebemenším úsměvem vnesla do tvého života štěstí. Být s ní pro tebe znamenalo být u svého vlastního kousku nebe. Věřil že, ona je tvým špatným andělem. Sice neměla křídla, ale každým dotekem je propůjčovala tobě. A pohled do jejích zlatavých očí tě vznesl až nad hranice sedmého nebe. 

Chtěl jsi, aby to tak bylo napořád. Jen ty a ona, navěky. 

Ale osud měl jiné plány. 

V jednu chvíli byla s tebou --

 

Vzpomínáš si, jak jste spolu leželi pod stromem na začátku léta?

Její hlava spočívala na tvé hrudi, svými prsti ti na košili kreslila obrazce. Probíral ses jí ve vlasech, vdechoval jejich vůni. 

„Věříš na věčnost?“ Zeptala, čímž prolomila ticho. 

Zadíval jsi se na nebe skrz větve stromu. „Jak to myslíš?“

Cítil jsi, jak pokusila rameny. „Někdo říká, že všechno má svůj konec a také hranici, za kterou už nic nemůže. Nic není trvalé. Myslíš, že je to pravda, “

„Nevím,“ zašeptal jsi, „Podle mě většina věcí má omezenou platnost a vzájemnou neslučitelnost. Ale zřejmě jsou i takové věci, které existují věčně.“

Zvedla se na loktu, aby se na tebe podívala. „Například?“

„Třeba naděje,“ odpověděl jsi, „Bez ní bychom byli jen bloumající prázdnota. A taky víra - ta lidem dává vůli jít dál a nevzdat se.“

„A co láska?“

Nastalo ticho. Zaskočila tě. Nikdy jsi s ní o lásce nemluvil. Cítil jsi ji, to ano; tvé srdce patřilo jen jí a ty ses nebál vykřičet to do všech koutů světa. Ona byla v tomto směru opatrnější. Byl jsi to ty, kdo jako první a dosud jediný vyslovil miluji tě. Šeptal jsi ji je do ucha, když se měsíc vyhoupl na oblohu.

Dlouho se na tebe dívala, čekajíc, až odpovíš. 

„No,“ odkašlal sis, „Ta určitě taky. Neumím si představit život bez ní. Bez lásky byl život už neměl vůbec žádný smysl.“

„To si taky myslím,“ souhlasila. „Ale spíš jsem měla na mysli jednu určitou lásku. Tu, kterou člověk cítí k jednomu člověku. Absolutní spřízněnost duší. Milovat natolik, že není možné žít jeden bez druhého. Láska na první pohled je krásná věc, ale značně ojedinělí…“ Odmlčela se a po očku se na tebe podívala. 

Přikývl jsi. Věděl jsi, o čem mluví. U vás zalíbení přerostlo v lásku až po delší době - stálo za to vytrvat. 

„Ale podle mě je láska po posledním pohledu ještě něco vzácnějšího,“ pokračovala a prohrábla si vlasy. „Milovat někoho, i když je rozdělí dva břehy. Existuje snad spřízněnost i poté?“ Zeptala se spíše sama sebe. 

Povytáhl jsi obočí. „Myslíš milovat někoho i po jeho smrti?“

Přikývla. „Věčná láska až za hrob,“ objasnila. „Věříš na ni?“

Věřím na ni? Věříš na ni? 

Dotkl ses její tváře a zastrčil uvolněný pramen vlasů za ucho. „Nevím přesně, na co a v co věřím. Ale díky tobě vím, že věřím.“

Zlatavé oči zněžněly a prohloubily se. Roztáhla rty do úsměvu. Sklonila se - její vlasy tě pošimraly na obličeji - a políbila tě. 

 

-- a najednou byla pryč. 

Nikdo nevěděl, že se věci tak rychle změní. Nečekal jsi to. Nebyl jsi připravený. Možná nikdy nebudeš. 

Opustila tě. Odešla tam, kam za ní nemůžeš. 

Takhle jsi to nechtěl.

Už si nevzpomínáš, co jsi jí naposledy řekl. Pohled na náhrobek s jejím jménem tě mučí, rve vejpůl. Doufáš, že našla cestu do věčného nebe, kde se stane tím, čím pro tebe vždy byla. Andělem. 

 

Vzpomínky na tebe budou můj posmrtný život. 

 

Teď je pryč. S ní odešlo všechno. Tvým životem zavládla ztráta. 

Jen jednu věc tu po sobě zanechala: otisk v tvém srdci - ale jeho část vzala s sebou.

Jen ona ho může vrátit.

Jenže ona už se nevrátí…

Ššš, neplač, neboj se. Jsem tu s tebou. Jsem vzpomínka na ni.

Nikdy tě neopustím. 

https://www.youtube.com/watch?v=5OzOTjr3eds

 

_______________________________

Můj kdysi dávno vytvořený - ale zde trochu upravený - malý experiment, který jsem sdílela na svém profilu na webové stránce pro mladé pisatele. 

C. Adler. Pozůstatek včerejška. [online]. OurStories, 13.4.2014 [cit. 2.11.2022] . Dostupné na: http://www.ourstories.stmivani.eu/5-jednodilne/pozustatek-vcerejska/