Tajný výzkum

Hodiny už sdělovaly pár minut po deváté a laboratoř vytvořená ze sklepního prostoru v panelovém domě byla stále prázdná. V tuto ranní hodinu zde pravidelně probíhalo hned několik chemických reakcí najednou. Dopolední hodiny jsou na nelegální činnost v bytovce ty nejlepší. Okolní byty jsou vesměs prázdné a nevznikne tak podezření kvůli neznámým zvukům.

Potichoučku se otevíraly vstupní dveře ke sklepním kójím a Bert se jemně vkrádal dovnitř. Lehkými, ale rychlými pohyby uzamkl vstup a už se blížil ke svému nádobíčku s nejrůznějšími chemikáliemi v čistém i kombinovaném tvaru. V nezodpovědných a nezkušených rukách by byla jistá rychlá demolice celého domu. Bertovo ruce a mozek z toho chtějí vytvořit lék proti stále rozšířenějšímu viru HIV. Jak to ale vše začalo…

Mánie po vytvoření tohoto preparátu vznikla mnohem dříve, než přišel nápad s touto pseudolaboratoří ve sklepě. Začíná to už během Bertovo studií na střední škole. V jeden moment se stále rozhodoval o svém zbytku pracovního života, stále netušil, jaké zaměstnání by chtěl jednou v životě dělat a zároveň se snažil vypořádat s faktem, že jeho otec se tímto virem nakazil z krevní transfúze ještě z dob, kdy se o něm ještě nevědělo, a tudíž se dárci krve na tento vir netestovali. Bertovo otec měl v této dob těžkou autonehodu, při které mu musela být podána krev ze sáčku, protože jinak by zemřel. Bert stále přemýšlel o imaginaci, že stačilo pár let a jeho táta, mentor, rádce a učitel mohl být dneska zcela zdravý. Nyní už mu vir spustil samotnou nemoc AIDS, která způsobuje silný deficit imunitního systému a není proti ní žádný lék. Léze na jeho kůži se vytvářeli stále častěji a častěji a jeho jediná cesta z bytu byla už jen do ambulance chronických nemocí za účelem infuzí posilujících imunitu.

Představa alespoň mizivé naděje na záchranu svého největšího idolu dohnala Berta vystudovat biochemii a molekulární biologii na vysoké škole. Po úspěšném složení státnic se Bert snažil uchytit s touto myšlenkou v nejrůznějších výzkumných společnostech na vývoj léčiv napříč celou Českou republikou. Nikde nezmiňoval osobní důvody, ale i tak neuspěl. Nízký rozpočet, odlišný plánogram nebo nízká pravděpodobnost úspěchu. Toto byly nejčastější argumenty center. On ale stále věřil, že šance na úspěch existuje. Dostal tedy nápad se o to pokusit na vlastní pěst, ale musel k tomu udělat určité kroky. Když v tom mu hlavou prolétla myšlenka, která byla bláznivá a proti všem jeho zásadám. Stál na prahu těžkého dilematu – jít proti zákonům a pomoct otci (nebo se alespoň pokusit) nebo neudělat nic a žít s tím po zbytek života. Rozhodlo srdce a Bert tak učinil patřičné kroky. Pro jeho plán, ty specifické preparáty potřebné k výzkumu ukrást, se musel nechat zaměstnat v nějakém výzkumném centru pro vývoj léčiv na chronická onemocnění. Vzhledem k jeho vzdělání to nebylo těžké a práci tedy získal. Jednalo se sice o menší společnost, takže tam nebyly supermoderní přístroje, ale to ničemu nevadilo. Hlavně se musel ucházet tam, kde byl napoprvé neúspěšný s plánem na vývoj léku proti HIV. Možná by ho přijali, ale i přesto by pojali podezření.

Dalším krokem bylo opatřit si veškeré chemické náčiní včetně hořáků a chemické váhy, dále také najít prostor, kde by se to mohlo vše uskutečnit. Sklepní kóje pro to byla naprosto ideální, nechodilo tam moc lidí, takže bylo jisté, že se to nikdo nedozví. Daleko horší bylo přijít na způsob, jak to všechno propašovat. Musel postupovat velmi obezřetně, nesměl přitom nikoho potkat. Veškeré zásilky s tím náčiním nesl od kurýra rovnou do „laboratoře“. „Tak to bychom měli.“ Pomyslel si v duchu, když právě odnesl poslední objednanou zásilku.

Od uzavření pracovního smlouvy s centrem uběhlo pár týdnů a Bert věděl, že už je ten správný čas. Je zrovna pátek, všichni už odcházejí z práce domů a Bert stále zůstává. Když odchází Anežka, vedoucí výzkumné laboratoře, tak na něj zvolá: „Vy ještě nejdete domů, Norberte?“ „Chci to dodělat, ať toho nemám v pondělí hodně.“ Odpověděl vedoucí, která se na něj usmála a mrkla. Ona si myslela, že je workoholik zapálený do vědy. Tak trochu to byla pravda, jen z jiného úhlu pohledu. Vynést ty potřebné preparáty z centra se nejprve zdálo jako lehké, ale pouze manipulace s nebezpečnými chemikáliemi byla velmi ošemetná. Jejich smísení by totiž způsobilo nevýslovný výbuch nebo minimálně neuhasitelný požár. Objednání by vyžadovalo povolení k jejich uchovávání a manipulaci s nimi. Nehledě na to, že v domácím prostředí by toto nikdy neprošlo.

Už měl připravené i deriváty z různých genetických materiálů živočichů, organických kyselin a alkoholů, nesměl také zapomenout na čisté prvky důležité pro vznik všech biochemických látek. Vodík, kyslík, dusík, draslík, sodík a fosfor. Tyto prvky nesmí přijít do styku s vodou, určitými molekulami ve vzduchu a se vzduchem samotným. Při tomto kontaktu mohou být toxické, ba dokonce výbušné.

Vše už měl nachystané v přepravní tašce. Mohl by už odejít, ale musel ještě upravit skladové zásoby, aby si toho nemohl nikdo povšimnout. Jeden z kolegů má přihlašovací údaje napsané na tom malém lepícím papírku na vzkazy. V domnění, že si toho nikdo nevšimne, si ho nalepil na dolní okraj svého monitoru.

Opatrně tašku vložil do kufru svého starého auta, které zdědil po strýci z matčiny strany. Nenápadně se porozhlédl, zda ho někdo nepozoruje a nasedl dovnitř. A sakra! V tu chvíli sebou škubl jak při kontaktu s elektrickým proudem. Došlo mu, že nejsou vymazané kamerové záznamy, ve kterých lze vidět, jak nese velkou tašku, se kterou ráno nevešel dovnitř. Problém byl v tom, že nyní už je vymazat nemůže, při kompletním uzamčení centra. Vstup je možný pouze se speciální kartou, kterou mají jen určití zaměstnanci. Zatímco si v duchu stále nadával do nejrůznějších jmen, vyrazil domů.

Po příjezdu se potichu vkradl do své provizorní výzkumné laboratoře. Zítra půjde do práce, aby mohl nějak smazat nahrávky kamer u skladu a ve vstupní aule. Neustále přemýšlel, zda se mu to podaří odstranit, než se to celé archivuje na datový disk, ze kterého by to už nešlo. Do datového disku mají přístup pouze IT pracovníci. Kvůli tomu všemu nemohl vůbec usnout, stále nad vším přemýšlel. Nikdy neudělal nic protizákonného. Byla to jeho premiéra a doufal, že i derniéra. Celou dobu žil poctivý a spořádaný život a teď tohle! Budík ještě nezazvonil, ale Bert vstal z postele a vyrazil do centra o něco dříve.

V hale již sice seděl pracovník ostrahy, který jako jeden z mála vstupní kartu má k dispozici. Bert věděl, že ho bude muset nějak zaměstnat, aby opustil svoje místo pro monitorování prostor. „Proč to nemůže být jednodušší?!“ Opakoval si stále v hlavě, když se snažil přijít na nějaké rozptýlení Oskara, člena ostrahy.

„Oskare, slyšel jsem venku podezřelé zvuky ze zadní části budovy, kde jsou zamraženy důležité vzorky. Podíváš se tam?“ Řekl Bert a Oskar jen přikývl a ihned odešel ven. Tohle byla ta pravá chvíle, ale tlačil ho čas hned ze dvou stran. Za chvíli se vrátí Oskar a také začnou přicházet kolegové jeden za druhým. Věděl, že má nanejvýš 5 minut, což není moc na orientaci v systému ochranky a výmaz kompromitujících materiálů. Když zaslechl dupot těžkých bot po chodníku podél budovy, tak se Bert začal jemně rosit na čele nervozitou, že to nestihne. Najednou Oskar vešel dovnitř a ihned si všiml Berta na jeho místě. „Co tam děláš, Norberte?“ „Jen jsem chtěl hlídat, zda někoho zahlédnu okolo toho místa a také jsem nechtěl, aby šéf neviděl prázdné kamerové místo, když tu ještě nemáš kolegu.“ Odvětil Bert s lehkou nervozitou „To jsi hodný, děkuji. Jinak to místo bylo čisté.“ Bert se jen vlídně usmál, protože lhaní mu bylo proti srsti, ale v tomto případě o rodinu, takže šly všechny zásady stranou.

Dnešní směnu nesměl vzbudit u ostatních žádné podezření, protože doteď šlo vše naprosto v pořádku a jak po másle. Přišlo mu až neuvěřitelné, že nemusí čelit žádným překážkám. Teď byla pouze otázka, zda nechodit do práce a být ve své „laboratoři“, anebo zůstat zaměstnaný v centru a doma bádat po nocích. Otázka prostá, odpověď však těžká. Kdyby nemusel pomáhat finančně rodičům kvůli otcově práceneschopnosti, tak by se sému výzkumu věnoval naplno. Nevěděl sice, jak dlouho tento zápřah vydrží, ale svého tátu miluje a udělá pro něj maximum.

Dny a noci ubíhaly jeden za druhým a výsledek, nebo aspoň náznak léku byl v nedohlednu. Při práci v centru si jeho únavy všímali už i kolegové. Doma se zase divili, že každý den chodí ven a vrací se pozdě v noci. Začínalo toho být na něj už moc, ale teď nemohl vzdát. Teoretický proces syntézy měl již hotový a byl si jistý, že zabije viry HIV, ale také zastaví další progresi nemoci AIDS. Tento lék by nebyl jen pomocí Bertovo otci, ale jednalo by se o jeden z největších objevů v medicíně. Je dost možné, že by se Bert stal laureátem Nobelovy ceny. V tomto globálním měřítku byl ale jeden háček. Objevení léku by muselo proběhnout transparentně a legální formou.

Svojí teorii léku na HIV stále v hlavě upravoval a někdy tak usilovně, že se v práci přestával soustředit. Někdy byl duchem nepřítomen, občas upustil zkumavku nebo zadal chybné údaje do počítače. To byl také důvod, proč tak brzy po nástupu do zaměstnání dostal dovolenou z důvodu přepracování. Byl rád, že bude mít dost času na svůj výzkum, ale také měl strach, že potom dostane výpověď v centru.

Když se doma ve svém útulném pokoji, který spíše připomínal klučičí klubovnu, sepsal veškeré instrukce k zahájení výzkumu a experimentu. Nejprve začal tím, že si napsal reakce potřebné ke vzniku sloučenin důležitých pro biochemické syntézy. Některé vznikají jednoduchou titrací nebo frakční destilací, ale ty další už složitějšími syntézami s přesností na mikrogramy, poté taky esterifikací, hydratací a dehydrogenací. Všechny tyto reakce byly nebezpečné z hlediska možné intoxikace a vznícení samotných směsí při sebemenší chybě. Jedna malá odchylka a po sklepních kójích by byla jen památka. Pracoval tak pilně, že chodil domů ze své laboratoře až pozdě nad ránem.

To byl důvod, že spal do pozdního odpoledne, což mu následně způsobilo problémy. Kdyby neměl tak tvrdý spánek, věděl by, že jeho tatínka odvezla dopoledne záchranka. Máma mu neustále opakovala, ať tam nejezdí, ale byla to jeho modla. Musel! Když vešel do atria fakultní nemocnice, roztřásly se mu koleny a sevřelo hrdlo. Cítil, že je něco špatně. Z recepce se dozvěděl, že je ve čtvrtém patře.

Dorazil na místo výtahem, našel správné oddělení, ale do pokoje už nevešel. Sestra mu nic nechtěla říct a zavolala doktora. Ten mu oznámil tu nejhorší možnou zprávu. Smrt. Důvodem byla celková slabost a také sekundární choroby, se kterými imunitní systém již nedokázal bojovat. V tomto okamžiku se mu zhroutil celý svět. Snažil se na tuto situaci připravovat, ale to nejde nikdy. Po pohřbu, kam dorazili i vzdálení příbuzní ze Slovenska, řekla matka Bertovi: „Zlatíčko, celou dobu jsem věděla, co děláš ve sklepě. O co se tam snažíš. Přišla faktura za chemické potřeby do poštovní schránky. Tvůj otec by byl na tebe moc hrdý. Sice nevím a nechci vědět, jak jsi se dostal k chemikáliím a dalším těm látkám, co tam dole máš, ale pokračuj v tom. Otec by to chtěl. Já vím, že to dokážeš.“