Bumerang

Bumerang

Světlo z pootevřených dveří vyřízlo do zšeřelé kolejní chodby žlutý pruh a z pokoje vyhlédla poněkud rozcuchaná hlava. Jeho očekávání vystřídaly rozpaky. „Týno?!  Monika tady…není?“

Oslovená mimoděk těkla nejistě očima za dveře zpět do místnosti, pak přilepila tvář na veřeje, lehce zčervenala a: „Ne,“ špitla.

„Dík!“

Bral dole za kliku a v uších mu ještě doznívalo Týnino: „Vrátí se…asi…pozdě.

Pocítil slabost v kolenou, když po chvíli čekání na chodníku, zasvítilo před kolejí medem Moničino mikádo. Její opatrné kroky však směřovaly ven, nikoli dovnitř. Nevracela se, odcházela! Pochopil ruměnec spolubydlící. Týna ji zapřela, ne, hůř, Monika se dala zapřít!

Pokušení zavolat na ni překonal. Pomalu se otočil a odcházel na opačnou stranu.

Dopisy psané jejím písmem po třech, čtyřech marných pokusech ustaly a slova jako „musíme si promluvit, potřebuji tě“, či „je mi to líto“, by si v nich mohl přečíst leda tak popelář, kdyby o to stál.

„Kdo?“ stiskl pevněji sluchátko, „Týna? Jak jsi mě, prosím tě, našla? Kolik je to let!? Co, dvacet…no, to snad…! Máš nějaké zprávy o Moni…promiň, povídej!“ zarazil se a naslouchal. Červeň v jeho tváři postupně vystřídala smrtelná bledost. „Jedu!“ vyhrkl náhle.  Za pár minut pak jeho auto vyrazilo zběsile z vrat.

Týna roztržitě míchala kouřící kávu z mizerného nemocničního automatu: „Ano, Monika se dala tenkrát zapřít, ale ne proto, co si myslíš ty. Byla tehdy v úplně nové situaci, nevěděla si s ní rady a potřebovala si všechno v klidu promyslet. A tys to celé špatně pochopil. Nebylo to pro ni vůbec lehké, to mi tedy věř, a když jsi ji pak začal ignorovat, rozhodla se řešit to celé sama,“ sklonila hlavu a na okamžik ztichla. „Ale proto tu dneska nejsme,“ pokračovala vzápětí a upřela na něj pronikavý pohled: „Monika…víš…ona…před měsícem…zemřela.“

„Ale…,“ nasucho polkl, „to snad…“

„…počkej,“ přerušila ho netrpělivě, „všechno ostatní ti řekne někdo jiný, povolanější. Já jen plním to, co jsem jí před smrtí slíbila.“

Když spolu po chvíli stoupali do prvního patra, měl pocit, jakoby pod ním schody ujížděli kamsi zpět dolů.

„Tady pan docent,“ usmála se Týna plaše „ti všechno vysvětlí. Nechám vás teď o samotě a tobě,“ obrátila se zpět od dveří a pohlédla mu přímo do očí, „děkuju.“

Pak odešla.

„Ale my dva se přece známe,“ podával mu lékař srdečně ruku, „před, počkejte, to už bude…ano máte pravdu čtvrt století už to je, co jsem léčil vaši paní. Měli jste tenkrát malou dcerušku, pokud se pamatuji. Jak se jim daří… promiňte, promiňte, prosím,“ vyhrkl po jeho odpovědi překotně, „to jsem nevěděl…“ (Obě, proboha!)

Tak to bude zlé, pomyslel si docent, když ho tmavou chodbou vedl na lůžkové oddělení. 

Ještě jednou pohlédl pootevřenými dveřmi na spící dívku, jejíž bledá tvář, orámovaná medovými vlasy, se na nemocničním lůžku ztrácela za změtí hadiček a přístrojů. Pak se nechápavě otočil na lékaře. Ten jeho pohled jen nerad opětoval: „To děvče bez transplantace nepřežije. Potřebuje ledvinu, nejlépe od pokrevního příbuzného a tím jste, podle paní Moniky, vy.