Náhoda

                                                      Náhoda

 

„Tak to by bylo zatím vše.“ Profesor byl z rozhovoru očividně nesvůj. „Pokud se něco změní, zavolám vám, ale ozvat se můžete i vy,“ usmál se povzbudivě, „telefon na mě máte. Teď si ale běžte odpočinout. Potřebujete to.“

Znovu zběžně pohlédl na lístek s telefonním číslem toho nemluvy před sebou, zastrčil ho do kapsy běloskvoucího pláště a energicky odkráčel.

Chvíli bezradně postával před nemocnici. Malá se už třeba nikdy neprobere, přemítal, vyhlídky jsou mizivé. Střepina se téměř dotýká důležitých center v mozku a profesor si s tím evidentně neví rady. Co bude dál; bez dcery nemá nic smysl. Před dvěma roky přišel o Šárku a teď možná ztrácí i malou… Nakonec zůstane sám!

„Můžu?!“ mladý sekundář nahlédl nesměle do profesorovy pracovny.

„Co máte, kolego?“ odsekl mu oslovený netrpělivě.

„Napadlo mě, pane profesore… profesor Rolf z Mnichova po té včerejší přednášce ještě neodcestoval. Dnes sice odlétá, ale možná, kdybychom ho požádali o konzultaci u té malé…!“

„Zkuste volat hotel…!“

„Já myslím, že byste měl vy, pane, vaše slovo má úplně jinou váhu.“

Krátké zamyšlení.

„Asi máte pravdu…“

„Jdu se mýt, budete mi asistovat, prosím?“ vzhlédl Rolf od snímku, „myslím, že by to mohlo jít.“

„Hned jsem tam za vámi, jen ještě něco zařídím,“ sáhne profesor do kapsy pláště. Bezvýsledně; mobil zůstal v pracovně.

„Sestro, volejte hned tohle číslo!“ natáhne ruku s popsaným lístkem, „potřebujeme souhlas otce!“

„Ale pane profesore, od rána nám nejdou telefony, je to nahlášené…“

„Tak použijte třeba svůj mobil, sakra! Myslete, do pr…“ konec věty ustřihnou lítačky.

Telefon! Rychle pohlédl na display – skryté číslo. Jděte všichni k čertu, zmáčkl energicky červené tlačítko a schlíple se došoural na parkoviště.

„Nedostupný?“ profesor si nervózně drhne namydlené ruce, „Hm! Nemůžeme už čekat. Musím na sál.“ Ve dveřích se otočí: „Zkoušejte to dál, sestro!“

Odemkl auto a rezignovaně se sesul na sedadlo. Hodinu netečně seděl; pak náhle ožil. Co když je něco nového!

Znovu zapnul mobil, vyťukal profesorovo číslo, ale do uší mu zní jen monotónní vyzvánění, aby mu nakonec nezúčastněný hlas oznámil, že se volaný nehlásí.

V profesorově pracovně v tu chvíli dodrnčel odložený mobilní telefon k okraji tvrdé stolní desky, a právě když volající zavěsil, přepadl přes hranu a zaduněl o naleštěné parkety.

„Skvělá práce!“ otočil se profesor nadšeně na operatéra.

„Myslím, že je mimo nebezpečí,“ usmál se Rolf unaveně přes zamlžené brýle a pohlédl na hodinky, „zavolejte mi taxi, prosím. Večerní letadlo bych ještě mohl stihnout.“

Po třetím bezvýsledném volání energicky nastartoval a vyrazil zpět k nemocnici.

Něco se určitě stalo, malé se přitížilo, profesor je u ní; proč by jinak nebral telefon?! Musí zpátky!

Cestou dvakrát projel křižovatku na červenou, následně se těsně vyhnul brzdícímu kamionu. Nemocnice už je na dohled.

„Tak to jsem ještě nezažil,“ utřel si čelo starší policista a unaveně odložil čepici na věšák. „Bouračka přímo ve vjezdu do nemocnice!“

Mladší bez zájmu zvedl oči od časopisu: „Ňákej mrtvej?“

„Německej doktor, kapacita, říkali. Ten, co to zavinil, je v kómatu. Jel prej jako blázen. Taxikář, co vezl toho Němce, vyvázl.“

Mladý se vrátil ke svému čtení: „Jestli to ten chlap přežije, zaslouží trest smrti. Proč ho vlastně zrušili?“