Šašek

 

 

 

                                                          Šašek

 

Celý dvůr zasedl k hostině.

Kuřata, selata, bažanti, krocani. Dorty, zákusky, drahá vína. Neexistuje nic, co by si nemohli dopřát.

Smějí se, baví, žertují, ale hlavně jedí, hltají, žerou a zároveň pokradmu sledují jeden druhého, jen začít vrčet.

Jako vlci.

 „Tak vida! Náš pan král už zase hází očima po přítomných dámách. A královna? Nevyměňuje si až příliš často pohledy s tím mladým šlechticem? Není divu, já mít takového opičáka za manžela…!“

„Podívejte se na toho slizkého generála; prase by se u stolu chovalo lépe.

Fraucimor zase kroutí zadkem, jen aby si jich všiml někdo od dvora, fuj!“

„Cože? Já, že jsem byla za svobodna komornou? Kdo vám tohle napovídal? Taková pomluva!“

„Milý generále, stolovat s mužem vaší úrovně je pro nás potěšením. Co říkáte královskému páru? Jak jim to sluší, jak jsou si oddáni…!“

Na schůdkách k trůnu sedí stářím sehnutý šašek. Sedí, rozhlíží se a je mu smutno. Ze vší té nízkosti, závisti a falše. Kde jen se to v lidech bere, kde? Už ani neposlouchá, co si dvořané šeptají jeden o druhém. Neslyší a slyšet nechce. Neslyší, ale ví. Chvíli ještě těká očima po hodovní síni, pak se tiše vytrácí. Nikdo si ho nevšímá.

Pomalu sešel po točitých schodech na první nádvoří, opřel se zády o sloup podloubí, zavřel oči a dlouze vydechl.

Konečně klid!

Chvíli do sebe nasává ticho, když ho vyruší tlumený hovor, dokonce i smích.

Smích? Tady? Nevěří svým uším. Pomalu se otočí po zvuku; tam, támhle to bylo. Přistoupí a nahlédne do pootevřených vrat.

 V průchodu stojí dva lidé, pro které v tu chvíli existuje jen ten druhý.

Tiše si šeptají, ruku v ruce. Jsou šťastní.

Šašek se pousměje. Oba je dobře zná. Už se chce vytratit, náhle však zaváhá; tvář se mu zachmuří. Hlavou mu proběhne celý život. Život šaška, blázna. Plný pokořování, urážek, pohrdání. Cožpak i on není člověk? Cožpak nemá také právo na štěstí? Život promarnil, mládí je pryč. Nenávratně. Nikdy si nemohl dovolit mít někoho rád; nikdy nepoznal štěstí, děti... Kde je spravedlnost, jak se jí dovolat?  Kdo uhasí jeho žízeň po ní? On, starý, nešťastný, sám. A ti dva? Dcera královského komořího a podkoní. Obyčejný podkoní!

Náhlý nápad mu vžene do tváře zlý úsměv. Otočí se a zanechávaje své revma aspoň pro tuto chvíli u vrat, spěchá zpět do hodovní síně, kde zábava nerušeně pokračuje.

 Přejde do čela stolu a ostýchavě zatahá krále za rukáv. Ten se nevrle otočí, ale když spatří šaška, zasměje se a vlepí mu pohlavek, až to mlaskne: „Co chceš?!“

A v salvě smíchu, který zaburácí sálem, téměř zaniknou šaškova slova: „Vaše veličenstvo, chtěl bych vám něco oznámit!“