Krahujci do nebe patří

                                                   Krahujci do nebe patří

 

 

Ještě jednou jsem se po ní pokusila sáhnout svým nejdelším prstem.

Marně.

Špičkou drápu jsem jí sice škrtla o křídlo a k zemi se ve spirále počalo snášet modročerné pírko, ale přede mnou prchající sojka na můj pohyb zareagovala prudkou levotočivou zatáčkou a honička pokračovala.

V plném loveckém nasazení vnímám vždy jen kořist, jak je dědičným zvykem mého rodu, a tak jsem si nebezpečí silnice a prudce jedoucího auta na ní všimla až ve chvíli, kdy se ozvala dutá rána, ze sojky vylétlo několik dalších peříček a ona sama sebou třepotavě plácla do příkopu hned vedle vozovky.

Bláznivým výkrutem jsem se autu, které mou potencionální kořist srazilo, na poslední chvíli vyhnula a zavěsila se na jeden z modřínů lemujících tuhle dráhu smrti.

Potřebovala jsem si vydechnout z právě prožitého šoku, ale hlavně nespustit z očí tu, kvůli níž jsem před chvilkou málem přišla o život a která mi teď ztrátou toho svého nabídla přežití na dalších pár dní. Ale jako naschvál se s projíždějícími auty v tu chvíli roztrhl pytel a mně nezbývalo, než zatím jen bezmocně sedět na dohled od teď již mrtvé sojky a čekat na svou šanci.

Dvakrát jsem se už k ní spustila, abych ji uchvátila, ale pokaždé mě další auto zahnalo zpět na mou pozorovatelnu.

Konečně se blížil krátký klid. Nechám ještě projet tohle zelené, a pak hurá pro sojku!

Zmíněné auto však sice projelo, ale právě ve chvíli, kdy jsem roztáhla křídla, náhle zajelo ke kraji, zastavilo a vzápětí z něj vystoupila podle lidských měřítek velmi pohledná žena s poněkud vyčouhlým mužem a rychlým krokem se pustili, Svatý Huberte, patrone všech lovců, přímo k sojce!

Na okamžik jsem strnula, ale pak sebou mrskla a nízkým letem přeplachtila do krytu v podobě smrkové houštiny, kde jsem vyčkávala příštích věcí.

Muž se ženou mezitím došli k sojce a vzápětí bylo jasné, že se mohu s kořistí rozloučit.

Ten chlápek se totiž sehnul, zvedl mou vytouženou kořist, oba si ji chvíli prohlíželi, ale pak – ó, díky Huberte – z jejího pestrého křídla jen vytrhli pár pírek, kterým lidé bůhvíproč přisuzují jakési kouzelné vlastnosti, položili ji zpět na krajnici a bez ohlédnutí zvolna odcházeli pryč.

Sotva se za nimi zabouchla dvířka auta, připlachtila jsem zpět, popadla chladnoucí mrtvolku a nejbližší mlazina mně milosrdně otevřela svou náruč.

Právě včas, jak jsem si stačila, když jsem koutkem oka zahlédla přetáhnuvšího jestřába, zapřisáhlého nepřítele našeho rodu a jeho zlobně zklamaný výraz, uvědomit.

Hostina, kterou jsem si na prvním smrkovém pařízku pak vystrojila byla, ostatně jako vždy, když je na jídelníčku sojka, báječná.

 

Konec léta se přiblížil, část drobného ptactva, mé hlavní kořisti odletěl kamsi za teplem, což mě přinutilo přiblížit se k lidským sídlištím a začít lovit tam.

Toho rána se mi lov vůbec nedařil, a tak jsem si zalétla až na okraj menšího města, jehož poklidné zahrady a potůček protékající přímo mezi domky slibovaly šance na úspěch.

Dvakrát jsem proplachtila nízko nad líně se vlekoucí hladinou, ale kromě dvou vyplašených kosů, jsem neviděla nic, co by stálo za řeč.

Usadila jsem se proto na chvíli v úkrytu švestkového listoví a zvažovala další postup.

Domek pod sebou jsem měla jako na dlani a nemohla jsem si tedy nevšimnout vytáhlého zarostlého chlapíka, líně rozvaleného pod pergolou a navýsost půvabné ženy, která mu právě přinášela něco k jídlu.

Stačil jediný pohled mého pověstně ostrého zraku a byla jsem doma. To je přece dvojice, která mi v létě nechala na lesní silnici sojku!

Neuvěřitelná náhoda! Snad osud, či co pomyslela jsem si a netušila, co je na tom pravdy…

Zapamatovala jsem si polohu toho nízkého domku, roztáhla křídla a pustila se do dalšího lovu; však se sem ještě vrátím, říkala jsem si.

Ta dvojice mě totiž velmi zajímala a já už teď přemýšlela, jak se jí za tu chutnou sojku odvděčím. Mohli si ji tenkrát odnést a já bych měla o starost víc. A starosti všedního dne jsou pro nás ptáky otázkou života a smrti.

Po sérii dalších neúspěšných lovů jsem se na svou pozorovatelnu k domku vrátila právě včas; ačkoli jak se to vezme vzhledem k tomu co mělo následovat.

Žena s mužem zrovna nasedali do známého auta a kamsi odjížděli. Zvědavě jsem se pustila nízkým letem podél silnice vedle nich. Tenhle závod mě však bavil jen chvíli. Sotva auto vyjelo za město do volné krajiny, která je pro nás krahujce tak nezajímavá, přistála jsem plavným obloukem v trnkovém keři.

Však oni se vrátí, řekla jsem si – natolik jsem zvyky lidí znala – teď už by bylo opravdu vhodné zkusit přece jen získat nějakou kořist.

Tentokrát se mi zadařilo a mladý strnad v mých spárech zaručoval dostatek energie na celý příští den.

Během krmení jsem neustále bedlivě sledovala silnici, na které se mohlo kdykoli objevit auto s mojí dvojicí.

Právě jsem spolkla poslední drobeček, když se zleva, tedy od městečka ozval ohlušující řev a na horizont se vyřítilo nizoučké temně rudé monstrum, které zatáčku, jíž silnice vyjížděla na hráz rybníka, nemohlo vybrat. To dokážeme my, kteří se po celý život pohybujeme ve velkých rychlostech, posoudit.

V témže okamžiku se v protějším směru objevilo mnou vyhlížené auto.

Tohle nemohlo dopadnout dobře; během chvíle musí dojít k neštěstí a obě auta se bezpochyby srazí. My dravci uvažujeme rychle, je to náš denní chléb, a tak jsem se vzápětí po tomhle zjištění odrazila a nejprudším letem se spustila asi metr nad silnici, právě ve chvíli, kdy do stejného bodu dospěl ten červený uřvanec. Můj záměr byl celkem jednoduchý. Překřížením jeho cesty jsem chtěla toho šílence donutit ke zpomalení a zabránit tak jinak nevyhnutelné srážce.

Vše vyšlo na výbornou. Tedy až na takovou maličkost; stálo mě to život.

Ten blázen za volantem se zřejmě zalekl mého stínu a skutečně přibrzdil, ale sloupek dveří jeho auta byl už příliš blízko…

Náraz mě odmrštil na kraj silnice, kde jsem zůstala bezmocně ležet. Bolest na hrudi a v levém boku byla ochromující. Přes zamlžené vědomí, a přestože mi valem ubývalo sil, jsem vnímala, že ten blázen nakonec dík přibrzdění zatáčku vybral, těsně se minul s autem mé dvojice, vzápětí pak přidal a zmizel v oblaku prachu.

Kráska za volantem si mě všimla a o pár metrů dál zastavila. Muž vystoupil, přikročil ke mně, sklonil se a opatrně mě vzal do rukou. Historie se opakuje, napadlo mě hořce, aspoň teď vím, jak bylo té sojce.

„Je to krahujčí samice,“ obrátil se na svou partnerku, skoro něžně i když zbytečně urovnal peříčka na mém zlomeném křídle a vykročil se mnou zpět k autu.

„Škoda jí, bylo to poslední, co jsem na světě uslyšela, takže ani nevím, co bylo dál,“ pohlédla tázavě na muže s dlouhým, bílým plnovousem, který jí po celou dobu pozorně naslouchal.

„Chvíli nad tebou oba zaraženě seděli, pak tě muž opatrně uložil pod nejbližší šípkový keř a pomalu odjeli. Tu souvislost s tebou si sice dohromady nedali, ale tvoje smrt jim rozhodně nebyla lhostejná.“

„Jsi si jistý,“ zeptala se krahujčice a bylo vidět, že jí na odpovědi hodně záleží.

„Jako že se Svatý Petr jmenuji,“ odvětil muž s vážnou tváří, „ale teď už leť,“ počal otevírat obrovskou vrzající bránu, „tady se ti nemůže nic stát.“

„Ale já… já nemůžu… křídlo…“

Petr jí s pousmáním přejel opatrně po letkách: „Ale můžeš, teď už ano. Jen to zkus a uvidíš.“

Mocným máchnutím křídel se vznesla a vzápětí zmizela kdesi za obzorem.