Hodina psychologie

„Téma dnešní hodiny je: Tak plyne čas,” řekla profesorka a napsala to na tabuli. „Každý z nás má v sobě svoje vnitřní hodiny. Ty vysílají impulzy do mozku, který je počítá a vyhodnocuje tím pocitovou délku dané situace. Čím víc impulzů, tím delší úsek. Vzniká tím časová iluze, která ovlivňuje naše vnímání. A na čem závisí vysílání impulzů? Na emocích, na náladě, na okolnostech. To ostatně určitě zná každý z vás. Zkuste se zamyslet a řekněte mi, kdy vám čas utíkal rychle a kdy naopak pomalu,” dokončila svůj úvod. „Třeba hodina filosofie se strašně vleče,” prohodil vtipálek v poslední řadě a pár studentů souhlasně přikývlo. „Měla jsem na mysli něco trochu víc serióznějšího,” snažila se usměrnit debatu profesorka. „Kdy čas nadhodnocujeme a kdy naopak podhodnocujeme?” pobídla znovu třídu. „Třeba Martin jednoznačně nadhodnocuje. Vydrží sotva pár minut, přitom všem tvrdí, že pod půl hodiny nejde,” ozvalo se z rohu od slečny v modrém svetříku. Místností se ozval tlumený smích. Drobný úsměv se objevil i na obličeji profesorky. Každý rok se opakovaly ty samé vtípky.
Pak se profesorka na chvíli zarazila, ucítila na sobě upřený pohled. Podívala se směrem, odkud přicházel, a uviděla studentku s peroxidově blonďatými vlasy oblečenou celou v černém. Měla pocit, že ji odněkud zná, ale nevěděla odkud. Lehce přimhouřila oči, zamyslela se, ale pak to nechala být a pokračovala dál ve výuce: „Začnu tedy já. Byla jsem před dvěma roky na výletě se svými dcerami v Mirákulu. Pokud někdo neví,
o co jde, je to velký zábavní park. Já taková místa, na rozdíl od mých dcer, nikdy neměla ráda. Přišlo mi, že jsme tam byly minimálně už tři hodiny, a proto jsem chtěla, abychom šly na oběd. Odvětily mi, že jsme tam sotva hodinu a že je na jídlo brzy. Podívala jsem se proto na hodinky a byly to přesně dvě hodiny od našeho příjezdu. Každé z nás čas plynul jinak. Mě ovlivňovaly negativní emoce, dcery pozitivní. Zkusí někdo jiný příklad?” Znovu zabrousila pohledem na dívku v černém. Pořád na profesorku upřeně zírala. „Třeba čekání na Ježíška?” přerušilo jejich oční kontakt. „Rozveďte svoji myšlenku,” pobídla slečnu profesorka. „Když jsem jako malá čekala na Ježíška, přišlo mi to nekonečný. Pozitivní očekávání tedy čas nadhodnocovalo. A pak se mi zdálo, že samotné rozbalování dárků proběhlo během pěti minut. Radost moje vnímání času podhodnocovala,” dokončila svoji myšlenku. „Správně. Nejde tedy říct, že pozitivní nebo negativní emoce ovlivňují naše vnímání času jen jedním směrem. V tomto případě šlo vždy o pozitivní emoci, ale pokaždé jinou. Přijde ještě někdo další na nějaký příklad?” pobídla opět svou skupinu asi patnácti studentů. „Co třeba cesta na dovolenou? Když jedu na dovolenou, cesta mi přijde nekonečná a když se pak vracím domů, je to chvilka,” ozval se mladík v druhé řadě. „Dobře. Můžete popsat emoce, které k rozdílnému vnímání vedou?” doptávala se profesorka a periferně stále cítila pohled té zvláštní studentky. „No, jednou se těším a podruhý jsem naštvanej, že už mi končí dovolená,” vyjádřil se po svém. „Spíš půjde opět o očekávání,” upřesnila ho profesorka, „jednou jde
o očekávání neznámého a podruhé známého prostředí. Ale jde o velmi dobrý příklad. Očekávání bude totiž naším dalším tématem” pochválila nakonec studenta. „Přidáme ještě třetí situaci? Poslední?”
Profesorka viděla, jak se velmi pomalu zvedá ruka v předposlední řadě. Byla to ona slečna v černém. Profesorce se rozbušilo srdce, ale nevěděla proč. „V mých hodinách se nemusíte hlásit. Rovnou povídejte,” pobídla ji. Studentka si pomalu stoupla a nesměle začala mluvit: „Mně do mých devatenácti let čas plynul docela rychle.” Profesorka jí hned skočila do řeči: „To je dlouhý časový úsek, my hledáme konkrétní situaci a ...” „Necháte mě laskavě mluvit?” tentokrát přerušila studentka profesorku. Profesorka byla zaskočená, ale nechtěla jít do konfliktu. Navíc ji samotnou zajímalo, co chce studentka říct. „Prosím, povídejte,” dala jí tedy prostor. „Do mých devatenácti šlo všechno podle plánu a mých představ, proto se mi zdálo, že čas plyne rychle. Měla jsem krátce po maturitě, byla jsem ve čtvrtém měsíci těhotenství a za tři týdny jsem se měla vdávat.” „To zní spíš jako příběh z dívčího románu,” pousmála se profesorka. Studentky urputný výraz se ale nezměnil. „Všechno bylo
v pohodě, dokud se můj přítel a nastávající manžel nerozhodl, že se půjde projet na kole.” V tu chvíli to profesorce došlo. Už věděla, odkud ji zná. A tušila, co asi chce přede všemi říct. Zastavit ji ale nebyla schopna. „Byl vášnivým a zkušeným cyklistou. Najezdil i stovky kilometrů za měsíc.” Profesorce se začaly potit ruce a dělalo se jí špatně. „Ten den jel svoji oblíbenou, a tedy dobře známou trasu. Nemohlo ho na ní nic překvapit. Nic kromě auta jedoucího v protisměru v nepřehledné a zarostlé zatáčce. Srážku neměl šanci přežít. Když se to stalo, jako by se můj čas zastavil.
A od té doby plyne velmi pomalu. Potratila jsem. Zhroutil se mi celý svět. Každý den mi nesmírně chybí přítel i nenarozený syn.” Ve třídě bylo naprosté ticho. Všichni byli příběhem překvapeni a zaskočeni. Nikdo ale zatím nechápal, proč ho vůbec vypráví. Nikdo kromě profesorky. Studentka po kratší odmlce pokračovala: „Jak vám plyne čas, paní profesorko, od té doby, co jste zabila mého přítele?” Ve třídě to zašumělo a všechny oči se upíraly na místo před katedrou. „Překvapilo mě, když jste sama ten den dneska zmínila. Že tady vzpomínáte na svoje dvě dcery, i když už máte jen jednu. To jediné mi dává trochu útěchy, že musíte nad její ztrátou trpět stejně, jako trpím já.” Do třídy se vrátilo naprosté ticho, které nikdo nechtěl prolomit. Profesorka se dívala skrz studentku a do očí se jí hrnuly slzy. „Když jsem zjistila, že budu chodit na hodiny zrovna k vám, nevěděla jsem, co mám dělat. Pak jsem si řekla, že je to aspoň příležitost, aby se o vás všichni dozvěděli pravdu.
A vlastně vám můžu i vyřídit poděkování od mojí matky, že jste jí splnila její sen a já chodím na vysokou. Bez vás bych totiž ve studiu nikdy nepokračovala.” Pak si v klidu sbalila svoje věci a odešla ze třídy.
Profesorka ještě chvíli stála nehnutě na místě. Během té doby jí ale stihly proletět hlavou vzpomínky na ten den. Obě holky strašně zlobily
a vůbec ji neposlouchaly. Cestou z Mirákula se Anetka vyvlíkla
z bezpečnostních pásů. Profesroka se otočila dozadu a snažila se jí za jízdy napasovat zpátky do autosedačky. Když se pak podívala dopředu na silnici... bylo už pozdě. Pozdě pro cyklistu i pro její nepřipoutanou Anetku. Slzy jí tekly po tváři, když opouštěla třídu. Do stále trvajícího ticha se ozvalo jen: „Dnešní hodina asi skončila.”