Šárčin přízrak

Klatovy
Ze spodního patra domu se ozvalo pronikavé zachrastění domovních klíčů a následné klapání společenských bot a podpatků, které vstoupily do předsíně. Jejich majitelé mluvili polohlasem, sem tam se něčemu chtěli zasmát, ale vzápětí jejich hlasy utichly a následovalo nekonečné mlčení, během nějž sedmiletá Šárka, ležíc v postýlce, nastražovala uši. Toužila zjistit, co se bude dít dál a kdo v tuto pozdní hodinu přichází na návštěvu. Maminka to být nemohla. Odjela do Plzně za babičkou, aby se o ni během jarních prázdnin postarala. Kdo tedy přišel? V šeru svého pokojíčku přemýšlela nad dalšími možnými příchozími. Snažila se také vyčíst čas z hodin visících nade dveřmi, aby si poskládala všechny stopy do jednoho celku, když vtom ji ono zachrastění klíčů dovedlo k jedinému jistému návštěvníkovi – jejímu tatínkovi.

Už se chystala odstrčit pomuchlanou peřinu a vyskočit do bačkůrek, aby vběhla do předsíně a s úsměvem na tváři jej překvapila, ale raději si to rozmyslela. Neměl rád, když ponocovala a chodila po deváté hodině do spodního patra. Často totiž mývali s maminkou vlastní večerní pohodu při sklence vína, byť Šárka častěji slyšela tatínka mluvit s cizí ženou. Zbystřila, když zaslechla sotva slyšitelné hlasy a nenápadné kroky, jež byly čím dál zřetelnější a konkrétnější. Lekla se, že vyjdou po schodech a vynadají jí, že je ještě vzhůru. Radši proto schovala hlavu pod těžkou peřinu a dělala, že tvrdě spí. Netrvalo dlouho a Šárka zjistila, že přece jen měla pravdu. Tatínek i s druhou osobou vešli až k prahu dveří, kde se zastavili, hledíc na nadzvedávající se hrbolek peřiny. ,,Spí jako dudek,‘‘ ozval se mužský hlas.
Holčička zhluboka oddychovala, hodiny nade dveřmi neúnavně tikaly, muž prohodil pár nesrozumitelných slov a spolu s cizinkou v okamžiku odešli. Měla neúprosné nutkání zdvihnout hlavu a odhalit identitu nočního návštěvníka. Nakonec však raději zůstala ležet v bezpečí svého hřejivého úkrytu.

Nevěděla, zda to bylo v řádu minut či desítek minut, ale trvalo skutečně dlouho, než se z přízemí ozvaly jakékoliv další zvuky. Možná, že během čekání usnula, nebo se oběma příchozím podařilo setrvat v naprostém klidu, ovšem v tento moment se dole děl hotový brajgl. Stěnami domu burcovalo pravidelné bušení, z místnosti do místnosti se rozléhalo nepříjemné kvílení, a navíc se zdálo, že z přízemí hraje rádio. Posadila se na matračku, stále zachumlaná v peřině, a hleděla na pootevřené dveře. V duchu sama sebe přesvědčovala, aby konečně sešla po schodech dolů a omrkla situaci. Tatínek za celou noc nezalezl do své ložnice, aby se uložil ke spánku. Co když se mu něco přihodilo? Ve spodním patře je stále rušno a pořád se tam něco zvláštního děje. Třeba tím druhým člověkem nebyla vůbec tatínkova kamarádka, ale… nepřítelkyně!

Zničehonic se kdesi na zem zřítí váza, jejíž hlasité tříštící se kusy skla probudí v Šárce nejvyšší nutnost zakročit. Odhodí ze svého těla peřinu, obratem vstane z postele a peláší po schodech do přízemí. Dům, který v tomto okamžiku zeje naprostou tmou, by jí běžně vystrašil natolik, aby se vrátila zpět, ovšem její odhodlání výrazně převyšuje všechny bubáky světa. Cupitání bačkůrek přerývají tvrdé tóny rockové hudby a kvílení nabírá na čím dál větší intenzitě. Nikdy takový zvuk neslyšela, ale je jí jasné jedno – bude si jej pamatovat.

Objevuje se ve spodním patře, kde spatřuje žlutý pruh světla vycházející z pokoje pro hosty. Škvíra zpod dveří jej vysílá daleko do tmavého prostoru přízemí a láká holčičku jako zvědavou světlušku, aby se přiblížila, třebaže pravda, kterou v pár nezapomenutelných okamžicích odhalí, bude více než nemilosrdná. Šárka přistoupí ke dveřím pokoje a dříve, než se je rozhodne otevřít, se obrátí na schody, jež před chvílí prosvištěla jako neohrožený hrdina z pohádek, o nichž jí čítávala maminka. Povzbuzení a energie do útoku, jež nečekaně nabyla, ji vmžiku opustily. Zbyly jí jen ruce plné obav a nad hlavou visící nejistota, zda se odhodlá a zabere za kliku. Stála před zásadní otázkou. Otevře dveře a opakovaně zklame tatínka? Nebo se vrátí jako poslušné děťátko do své postýlky? Chtěla učinit to, co bude nejlepší, ale ocitla se v širokých rozpacích. Srdce jí tlouklo jako zběsilé, měla strach tak jako nikdy dřív, avšak, než se nadála, bylo rozhodnutí vykonáno za ni.

Jakmile se před ní octl vysoký muž s rozčepýřenými vlasy, chystaje se doběhnout do kuchyně pro sklenici vychlazené vody, ihned věděla, že je to tatínek. Prohlédla si jej od hlavy až k patě těkavýma očima, aby se ujistila, že se mu nic nestalo. Na první pohled vypadal tak jako vždycky, ale když jej Šárka zkoumala důkladněji, všimla si, že nejen po tváři, nýbrž i po celém těle se mu řine vlhký páchnoucí pot. Líce měl nezvykle zrudlé a oči šokem vyboulené jako mrtvý kapr. Teprve, když k ní koktavě promluvil, došlo jí, že je zcela nahý a skrývá za sebou něco bílého. ,,C-co tady proboha děláš? Proč jako krucinál nespíš?‘‘

Jeho břitká otázka ji vyleká, a tak spěšně odpoví: ,,Bála jsem se.‘‘ Rozprostře se tíživé ticho. Tatínek si unaveně otře obličej od krůpějí potu, jež do chvilky vyraší znovu, a obrátí se, vrtě hlavou, za sebe. Něco do prázdna pokoje zašeptá. Zní to jako rozkaz. Sotva se pohne z místa, Šárka konečně zjišťuje, co stálo celou dobu za jeho zády – bílý duch z prostěradla. Bílý duch z prostěradla?

Než stačí zaražená holčička vydat jedinou hlásku, zarazí ji v tom nečekaně vlídný hlas jejího tatínka, jehož tvář je přelepena nálepkou pochopení, něhy a lásky: ,,Rád bych tě s někým seznámil. Duchu, Šárka. Šárko, duch.‘‘ Už začala dívka bez přemýšlení zvedat pravačku k potřesení, muž rychle zareaguje a jemně ji položí zpátky k dceřinému tělu. Upozorní ji, že duchové nemají rádi fyzický kontakt, načež se falešně usměje. To znamená, že se jim rovněž nesmí sejmout prostěradlo z těla, jinak by přestali existovat.
,,Ale to my chceme. Duchové jsou zlí,‘‘ nedá jí to, zkoumajíc bílé prostěradlo. Odporuje jeho jinak přesvědčivým řečem, poněvadž na zemi zahlédne vykukující prsty zpoza látky.

,,Ale ne,‘‘ zvláštně se zasměje, ,,duchové jsou ti dobří. Neublíží nám. Je tomu tak?‘‘ Oba se neúprosným pohledem zadívají na přízrak. Zatímco jsou Šárčiny oči naplněny převelikým očekáváním, ty tatínkovy v sobě skrývají nesmírné množství obav z pravdy, jež ze sebe může každou chvíli odhodit plášť klamu a přetvářky a nadobro rozvrátit rodinu v základech. Jediný, kdo odvrátí tento nešťastný osud, je milenka ukrývající se pod bílým prostěradlem. Zda v sobě najde dostatečné množství síly a bezcharakternosti, aby sedmileté dívence namluvila lži, jež se k ní tak či onak později vrátí a budou jí hryzat svědomí, že onoho dne neposlechla tatínka a nezůstala ležet v postýlce, zůstává otázkou.
Holčička napíná uši stejně, ne-li více než před pár okamžiky, k duchově odpovědi. Ticho, jehož prostota zpravidla vzbuzuje dojem poklidu, nyní tíživě dopadá na všechny přítomné a celou svou vahou uléhá především na bedra otce. Zdá se, že se žena rozmyslela účastnit hloupého divadýlka a rozhodla se přinejmenším ponechat svou identitu ukrytou. Nečekaně se však ozve nenápadné, šustivé a krátké ano. Šárce jako by odpověď zatemnila celý svět před očima a vše pohltila černočerná tma. Přízrak promluvil. O to horší bylo, že onen hlas poznávala. Celá se svalila do tatínkových upocených rukou a na nic dalšího se nepamatuje.

Co se dělo poté, kdy náhle omdlela, nebylo dívce jasné. Celá příhoda se seběhla tak rychle, a tak nenadále. Sama si rovněž nebyla jistá, zda to, co na vlastní oči viděla, byl opravdu duch. Nad vším se vznášely zástupy otazníků a odpovědi se nacházely stěží, spíše vůbec. Avšak jeden jediný předmět, jeden jediný důkaz Šárce dosvědčil události záhadné noci a ubezpečil ji o pravdě – bílé prostěradlo. Leželo zchumlané ladem pod schody, kde na něj dopadaly první proužky ranního svitu. Pohozeno ve spěchu, nedlouho poté, co dívka ztratila vědomí. V momentě, kdy Šárka onen pošpiněný kus látky uviděla, věděla s naprostou jistotou, že do domu nepřišel duch.

Jihlava
Do tmou prostoupeného domu, do jehož předsíně se plazilo pár zářivých konečků světel pouličních lamp, vstoupila Šárka, na jejíž nepřesné křivky se upínaly krásné modré šaty s výstřihem a na jejíž nohou byly nazuty vysoké podpatky. Následně vešel o pár let mladší a o několik drinků opilejší muž, za nímž žena zavřela dveře právě tak, aby bylo slyšet pouhopouhé zaklapnutí západky. ,,Tady se sezuj,‘‘ ukázala na botník, ,,a oblek… ten si ani nesundávej, protože ho z tebe co nevidět strhnu.‘‘ Hodila po společníkovi očkem, přičemž se zouvala z obuvi, jejíž neúmorné nepohodlí celý večer snášela s nadhledem, neboť věděla, že právě teď nastane okamžik, kterého se nemohla tak dlouho dočkat.

Úsměv plavovlasého muže se po jednom z mnoha koketování ze strany Šárky roztáhne o něco více, dokonce tak, že prozradí své vybělené zuby, až se nakonec neudrží a propukne v hluboký příval smíchu. Ovšem na ústa mu vmžiku přilétne ženská dlaň a přiměje muže, aby se ve svém nespoutaném jednání mírnil: ,,Nahoře mi spí malá, idiote!‘‘

Vulgární oslovení na jeho adresu jej donutí svou roztržitost mírně utlumit a nabrat klidu. Sejme její dlaň ze svých rtů a po krátké pomlce vážnějším tónem zašeptá: ,,Já myslel, že nemáš děti.‘‘ Nastane chvíle ticha, v níž se muž beze slov sehne k zemi, a klátící se ze strany na stranu se rovněž pokouší o vyproštění z těsné obuvi, a Šárce se uleví, že dále vyzvídat nejspíše nebude. Oba jsou tak připraveni jít bez dalšího zbytečného protahování na věc.

Jen však vykročí směrem z předsíně, popadne ji muž za ruku a vrací se zpátky k nakousnutému hovoru s opileckým úsměvem na tváři: ,,Chci ji vidět. I toho tvýho manžílka. Ať vidí, jak se to dělá. Ať vidí, jak se ženská šu-‘‘

Jeho slova Šárku nepříjemně zaskočí a opět mu přirazí dlaně k ústům, tentokrát silněji a důrazněji než předtím, aby se mu v jeho alkoholu naloženém mozku rozsvítilo a došlo mu, že má definitivně sklapnout. Po několika zaváháních a pochybnostech, Šárka svolí v jeho přání, ale dělá to zejména kvůli sobě. Doufá totiž, že tím uspíší celé dění, a oba tak přejdou rovnou k hlavní záležitosti dnešního večera. ,,Tak jo,‘‘ stáhne ruce k sobě, ,,ukážu ti ji. Nic víc.‘‘

Odchází ke schodům s milencem za zády, na nějž se zanedlouho obrátí a dodatečně mu sdělí, že manžel není doma: ,,Proč bych tě sem asi jinak vodila, ty hlupáku?‘‘ Otráveně provalí očima a téměř neslyšnými krůčky pokračuje až do patra, kde se zastaví přímo přede dveřmi dětského pokojíčku. Chopí se kliky, a když zakrátko otevře dveře, spatřuje v rohu potemnělé místnosti postýlku, v níž spí její holčička zcela zakrytá pod pomuchlanou přikrývkou. Nevidí ani její hlavu, jak je schovaná, nebo to v té tmě pouze nepostřehne. Pouze vnímá její pozvolné oddechování a ničím nerušené ticho, jež panuje jak v místnosti, tak i venku za oknem. ,,Spí jako dudek,‘‘ ozve se nevýrazně Šárčin hlas, ,,a teď už pojď. Nemůžu dál čekat.‘‘ Něžným dotykem pohladí mužovu hruď zahalenou bavlněnou košilí, a nechávajíc dveře pootevřené, odchází do spodního patra, v němž zajde po boku milence do pokoje pro hosty a rozsvítí lampu umístěnou kousek od pelesti dvoulůžkové postele.

Na nočním stolku, na kterém stojí vedle vysoké a nevkusné vázy rádio, si Šárka odloží stříbrný náhrdelník spolu se snubním prstýnkem, a nato ladícím knoflíkem na rádiu vyhledá první stanici, jež v ní znovu probudí náležitou chuť do akce. S rockovou hudbou v pozadí přejde ke dveřím, které řádně zamkne a obrátí se k plavovlasému muži, jenž z ní doposud nespustil oči.

,,Ukaž, co umíš,‘‘ vytrhne jej z nečinnosti a přikáže mu, ,,svlíkni se.‘‘ Milenec se nervózně ušklíbne a poslušně vykoná, oč si Šárka žádá. Vyndá pravačku z rukávu tmavého saka, následně z levé strany vyklouzne druhá ruka, a sako odhazuje kamsi do rohu místnosti. Žena se na něj pouze zadívá o něco vyzývavěji než před pár okamžiky a kývne hlavou na znamení toho, že má pokračovat, a tak přichází na řadu košile, jejíž jednotlivé knoflíky muž odepíná jako malé připínáčky. Uvolňuje jejich hlavičky pomalu a nejistě, nikoliv proto, aby zkoušel a popichoval Šárčin chtíč, nýbrž proto, že se mu pod semknutými a mazlavými prsty smýkají a setrvávají na původním místě. Jakmile se mu podaří vyprostit třetí knoflík, jenž odkryje jeho světlou a hladkou hruď, na kterou dopadne ženin neúprosný pohled, popadne jej za tenkou látku košile a vší silou ji z muže strhne. Jeden či dva knoflíky neprodleně vylétnou do vzduchu lampou osvětlené místnosti a natržený kus oblečení dopadá na jinou stranu pokoje než pohozené sako.

V Šárce se právě díky mužovu neúmyslnému záměru zrodí hladová a mohutná bestie prahnoucí po vášnivém milování, která mu bez dalšího vyčkávání střelí na rty zuřivý polibek. Zakousnutí se do hřejivého lidského masa, rozproudí v ženě smysly silnější a větší, než je ona samotná, a tak do několika okamžiků padají k podlaze i kusy jejího oblečení, které ze sebe strhává mrštnýma rukama. Jakmile před sebou stojí zcela nazí, hledíc bouřlivě jeden na druhého, není to žena, co je v zápalu divokého milování pohozena na postel, nýbrž milenec, kterého Šárčiny žílami naběhnuté ruce stisknou v bocích a povalí na tvrdou matraci. Bestie, z jejíž nozder se dere výrazné funění, k němu obratem přilézá po všech čtyřech a její krvelačné oči zkoumající si svou kořist mluví za vše – bude to probdělá noc.

Váza, která několikrát již viděnou soulož plavovlasého muže a statné Šárky snášela po dlouhé měsíce svědomitě, se poprvé za celou dobu svého pasivního přihlížení v roli nevinného kolemjdoucího pod náporem těžkých otřesů rozviklá a společně s kvičením provázeným klimaxem, vyvolá po celém domě hřmotný rámus. Hlasité tříštící se kusy skla se rozsejí po podlaze, především v okolí nočního stolku, a netrvá dlouho a uspokojená Šárka vylézá z postele, aby vypnula rádio a dala věci do pořádku. Otírá si pot z čela, zatímco našlapuje po špičkách, a jediným stisknutím tlačítka nastane ticho.

Obrátí se na muže, nařizujíc mu, aby sundal z matrace prostěradlo, přičemž se uchechtne a plná energie dodá: ,,Noc zdaleka neskončila.‘‘ Milenec ji, svou nezkrocenou šelmu, uposlechne a vmžiku je matrace holá. Všechny zločiny a neřesti milostného aktu podepsané na bílém prostěradle drží ve svých rukou – otisky primárních pudů, jež, ačkoliv si to ani jeden z nich neuvědomuje, budou nést co nevidět odpovědnost za doživotní následky jedné malé křehké duše.  

Náhle se za dveřmi ozvou drobné, sotva slyšitelné krůčky. Přešlapují nerozhodně z místa na místo a Šárka najednou znejistí, zda skutečně řádně zamknula. Přistoupí tedy k milenci, vezme mu prostěradlo z rukou a s jasným úmyslem tichounce pronese. ,,Tohle nech na sobě,‘‘ přehodí mu kus bílé látky přes hlavu, ,,a ani slovo! Ne, dokud neřeknu. Rozumíš?‘‘ Zdali se jedná o další nevídaný úlet zoufalé ženy či má snad jít o jakousi předehru k následujícím milostným hrátkám, muž skutečně netuší. Ale jedno ví zcela jistě – dočista zkoprněl, stoje na místě a skrývaje se pod prostěradlem jako poslušný hlupáček této o pár let starší a zhrzenější ženušky. Ta se okamžitě vrací ke dveřím, jež odemkne a nachází v nich svou dceru. ,,Co tady proboha děláš? Proč jako krucinál nespíš?‘‘ bez servítek se do ní opře.

Její břitká otázka holčičku vyleká, a ta spěšně odpoví: ,,Bála jsem se.‘‘

Rozprostře se tíživé ticho. Šárka si unaveně otře obličej od krůpějí potu, jež do chvilky vyraší znovu, a obrátí se, vrtě hlavou, za sebe. Směrem k milenci tiše pronese: ,,Za chvíli šeptneš ano.‘‘ Sotva se žena pohne z místa, dcerka zjišťuje, že za maminkou stojí cosi neznámého – bílý duch z prostěradla. Bílý duch z prostěradla?

Než stačí zaražená holčička vydat jedinou hlásku, zarazí ji v tom nečekaně vlídný hlas maminky, jejíž tvář je přelepena nálepkou pochopení, něhy a lásky: ,,Ráda bych tě s někým seznámila. Duchu, Rozárka. Rozárko, duch.‘‘ Už začala dívka bez přemýšlení zvedat pravačku k potřesení, žena rychle zareaguje a jemně ji položí zpátky k dceřinému tělu. Upozorní ji, že duchové nemají rádi fyzický kontakt, načež se falešně usměje. To znamená, že se jim rovněž nesmí sejmout prostěradlo z těla, jinak by přestali existovat.

,,Ale to my chceme. Duchové jsou zlí,‘‘ nedá jí to. A ještě předtím, než si stačí prohlédnout stvoření od hlavy až k patě, si Šárka všimne milencových prstů vykukujících zpoza látky a okamžitě je šikovně skryje. Neudělá stejnou chybu jako kdysi její otec.

,,Ale ne,‘‘ žena se zvláštně zasměje, ,,duchové jsou ti dobří. Neublíží nám. Je tomu tak?‘‘ Oba se neúprosným pohledem zadívají na ducha. Zatímco jsou Rozárčiny oči naplněny převelikým očekáváním, ty Šárčiny v sobě skrývají nesmírné množství obav z pravdy, jež ze sebe může každou chvíli odhodit plášť klamu a přetvářky a nadobro rozvrátit rodinu v základech. Jediné, kdo odvrátí tento nešťastný osud, je milenec ukrývající se pod bílým prostěradlem. Zda v sobě najde dostatečné množství síly a bezcharakternosti, aby sedmileté dívence namluvil pouhopouhé lži, zůstává otázkou. Holčička napíná uši stejně, ne-li více než kdysi Šárka, k duchově odpovědi. Ticho, jehož prostota zpravidla vzbuzuje dojem poklidu, nyní tíživě dopadá na všechny přítomné a celou svou vahou uléhá především na bedra ženy. Zdá se, že se muž rozmyslel účastnit hloupého divadýlka a rozhodl se přinejmenším ponechat svou identitu ukrytou. Nečekaně se však ozve nenápadné, šustivé a krátké ano. Rozárce, jako by odpověď zatemnila celý svět před očima a vše pohltila černočerná tma. Přízrak promluvil a ona se celá svalila do maminčiných upocených rukou.

Milenec ze sebe neprodleně shodí prostěradlo a přispěchá za vystrašenou Šárkou držící slabé dětské tělíčko. Leží jí v rukou jako uvadlý růžový květ, a krom toho, je dívenka bílá jako stěna. Teprve tehdy, když žena k jejím pootevřeným ústům přiloží ucho, uslyší, že dýchá. Šárce spadne veliký kámen ze srdce, načež vzhlédne k milencovým očím, jež rovněž přetékají strachem, a pokojným hlasem oznámí: ,,Je v pořádku.‘‘ Prsty znovu projede její krásné blonďaté vlásky, párkrát úlevou vydechne a v neposlední řadě se jí vytvoří na tváří krátký úsměv. ,,Bude to dobrý. Jen teď potřebuje zůstat v klidu,‘‘ vstane s dcerou uchopenou v pevném náručí a odejde pomalu z pokoje.

Nebylo zapotřebí hledat viníka, co způsobil onu strašlivou chvíli, kdy se jí i milenci náhle zatajil dech a vzduch neobvykle zhutněl. Nebylo to nadpřirozeno, ani blbá náhoda nebo její manžel, který tu pro ni nebyl. Onu neúnosnou a nevyslovitelnou tíhu odpovědnosti nesla jenom a pouze Šárka. Věděla to a ke všemu se vědomě přiznávala. ,,Já to tehdy zvládla. Ty to zvládneš taky,‘‘ řekla do prázdna pokojíčku, nesouce Rozárku do postýlky. Ženě bylo nad slunce jasné, že to její dcera překoná. Přehodila tedy přes ni ledabyle peřinu a netrvalo dlouho a objevila se zpátky v pokoji pro hosty, kam zašla hledat sklenici vody.

,,Co to mělo jako znamenat?‘‘ muž znechuceně poznamená, zatímco Šárka sahá po prázdné sklenici na nočním stolku. Žena bez jakékoliv odpovědi následně zamíří do nocí zaseté kuchyně, kam ji muž následuje.

Z kohoutku se ozve proud ženoucí se vody a Šárka, ukazujíc záda na svého milence, se po chvíli s naplněnou sklenicí otočí, a jakmile z ní několikrát usrkne, svraští své důkladně upravené obočí, nahodí okouzlující úsměv a hrdě, jako oslavovaná a všemi uznávaná panovnice, svým nejlepším hlasem pronese: ,,Dost řečí. Jde se na druhé kolo.‘‘