Rozchod - kapitola 1.

....a je to.

Konec.

Benggggg..... jako když bouchneš do obrovského gongu....rána a dlooooouhááá ozvěna, která doznívá...doznívá.....doznívá.....

a stále ji slyšíš.....

benggggg........

Věděla, že vztah s ním musí ukončit. Jen nenacházela dlouho sílu tak učinit. Celé tělo už bylo unavené z toho trápení. Bolesti. Ponížení. Přetvářek. Opakovaných lží. Planých slibů. Nereálných představ. A odchodů. 

Odchodů od ní.... k ní....

Odchodů z jejího domu.... do jeho domu...do jejich domu....

Odchodů z "jejich domova", jak tomu spolu důvěrně říkali.....do "jeho domova", "jejich domova"...domova jeho a jeho manželky a jejich dětí.....

Odchodů z domu, který on důvěrně znal.....do domu, který ona neznala, nikdy v něm nebyla ani jej nikdy neviděla......

Znovu.... Znovu....Znovu... Už prosím NE.

Kdo miluje ví, že v těchto okamžicích si  rozum bere dovolenou. Dlouhou dovolenou. Bez mobilu. Internetu. Odjížídí do neznáma a nechce se mu vrátit zpět. Prostě - fuck off. Tohle si, holka, vyřiď sama. Beze mě. Já u tohoto odmítám být. Kašlu na to. Dělej si co chceš. V lepším případě i ..."s**u na to!" Tady mě dlouho nikdo potřebovat nebude. Klidně vypadnu na rok, na dva. Vypínám, nazdar, užij si to. Až si budeš lízat rány, tak si na mě vzpomeneš. Čus, padám odsud.

Dík....rozume.... fakt díky. Za podporu. Kreténe. Tos nemohl trochu bojovat? Tos musel hned vypadnout a nechat hormony převzít vládu nad tělem? A co duše, nic? Nebyla s tebou náhodou v týmu? Nechtěla, abys jí podržel? Hm? Nic, co? Prostě si zabalil kufr a nazdar? To jako fakt? Super..... Posero.

Tak jo. Píšu si deník. Zkouším přivolat rozum zpátky. 

1. Měsíc.....Poslechnu si přednášky. Poslechnu si rady ostatních. Poslechnu si i spousty rad na netu. Kecy, kecy, kecy...... Nic. Nula. Oteklé oči. Mokrý polštář. Bolesti břicha. 

5. Měsíc. Tak jinak. Akce. Jdu do toho! Nenechám se zlomit! Bojuju! Cvičit! Jezdit na výlety! Chodit za kulturou! Mezi lidi! Seberozvoj! Přednášky! Programy na hubnutí! Cestování! Koníčky! Jooooo, zlomím toooooo!!! ...... Nic. Nula. Oteklé oči. Mokrý polšář. Bolesti břicha.

Do háje. 

8. Měsíc. Stěhuji byt a měním nábytek. Udělám si obrovskou Mindmap. Visí nad postelí. Postel měním také. Z černé na bílou. Black and white. Vše nové. Změna je život........ Nic. Nula. 

11. Měsíc. Přestávám bojovat. Přijímám realitu. Sedím doma. Zasadila jsem si truhlíky a každý den je zalévám. Povídám si se svým psem. Dívám se v noci na hvězdy. A skrz den na přírodu kolem sebe. Vnímám krásu s pokorou. Chodím sbírat bylinky, které si suším na čaje. Učím se, na co je která vhodná a stává se ze mne nadšená sběratelka. Koupím si barvy a začínám malovat obrazy. Jsou něžné a jemné. S oduševnělostí člověka, který je na cestě najít a objevit sám sebe. Cítím obdiv k životu. Pokoru. Vděk. Pomáhá to? 

Ano. 

Pípne zpráva. Píšeš mi. A jsi zpět. To propojení, podprahové vnímání, intuice, napojení, energie, souznění - vše tam stále je, byť není živené ani jednou stranou. Záměrně. Oba víme, že nesmíme. Ale.... oba víme, že vše tam zůstává.... Včetně způsobené bolesti...

Rozum sedí vedle mne na křesle. Koutkem oka sleduje čerstvě vybalený kufr z cest. 

Tak na to rovnou zapomeň!

Uffff.... prosím. Zůstaň tu se mnou a ani se nepohni... 

Dobrou noc.