Úkol

Úkol

     Vyšla z domu brzy ráno ostatně tak jako každý den. Zas bude hezky, blesklo jí hlavou a její kroky jako vždy nejprve zamířily nahoru do zahrady. Jen tentokrát si s sebou vzala rýč a motyku. A tam nedaleko té pěkné jabloně začala kopat. Měla obavy, že to nepůjde, že půda bude příliš tvrdá, vyschlá po těch vedrech, ale kupodivu zdálo se, že i ona plně chápe její dnešní úkol. Nekladla téměř žádný odpor a pod rýčem se lehce rozpadala. Nebylo ani těžké vyházet ji ven. Jáma už byla docela hluboká. Ano, tak akorát na zasazení dalšího stromu, ale ona kopala dál. Jeden by řekl, že by to taky mohl být hrob a měl by pravdu. Její slzy padaly do té čerstvé voňavé hlíny, a ta je s vděčností přijímala. Za chvíli bylo hotovo. Slunce už zase pálilo, a tak po slzách v její tváři zbyly jen špinavé cestičky. Když se vrátila domů, černá kočička k ní tichounce zamňoukala a opřela si hlavu o její ruku tak jako už předtím tisíckrát. Odpusť mi.