Nemilosrdní

Narodil jsem se jednoho letního dne s dalšími třemi sourozenci, dvěma bratříčky a sestřičkou.
Po nějaké době od mého narození se mi konečně podařilo otevřít oči, abych mohl konečně spatřit místo, ve kterém jsem žil.
Byla to podivná senem vonící dřevěná bedna, jenž se říkala králikárna, měla jen jedinou zamřížovanou stranou, kudy dovnitř dopadali slunečné paprsky.
Naše maminka se o nás řádně starala. Od krmení a olizování nás i zahřívala, když přicházeli chladivé noci.
Každé ráno se otevřeli ty mříže, a podivný tvor na dvou nohách náš domov doplnil senem, zeleninou a čerstvou vodou pro naši maminku, která se chutí do něj pouštěla.
Takhle to bylo pokaždé. Mezitím zatímco maminka se krmila, tak já se svými sourozenci jsme skotačili v tom omezeném prostoru jaký nám byl dopřán každý den.
U mříží jsme potom každý večer čichali různé pachy a vůně, které k nám přivál vítr.
Byla to naše společná činnost, kterou jsme kromě hraní měli.
Takto se naše denní rutina opakovala, jenž potom přešla na týdny.
Uběhl osmý týden, kdy jsme dosti vyrostli a byl nám "náš" domov dosti malý.
Přesto jsme byli šťastní. Byli jsme tady přece všichni společně..... moje celá rodina.... a jednoho dne nastal zvrat v mém životě.


Jednoho odpoledne jsem zaslechl hlas toho tvora, který nás dennodenně krmil, občas pohladil jak se s někým baví. Poznal jsem další dva hlasy, které jsem předtím nikdy neslyšel.
Hluboký hlas se občas střídal s jemňoučkým hláskem. Byl jsem hodně zvědavý, kdo sem přichází.
Už jsem slyšel kroky, blížící k mému domovu. Zvědavě jsem se opatrně natáhl k mřížím, začal jsem nasávat neznámé pachy, když v tom se přede mnou objevila malá tvář, s kudrnatýma blond vlasy. Bylo to mládě těch dvounožců!
Strnul jsem na místě a prohlížel jsem si toho tvorečka, které se na mne usmívalo.
Mírně jsem pokrčil své uši a natočil hlavu do strany.

,,Ahoj maličký!" promluvila na mě milým a přátelským hlasem.

,,Takže jsme strejdo dohodnutí?" uslyšel jsem rozhovor dospělých lidí, kteří se zastavili kousek od králikárny.

,,Jasně! Počítal jsem s tím! A Karolína si může ke svým dvanáctým narozeninám vybrat jednoho
z mladých králíků." odpověděl mu náš pečovatel.

,,Nebude to v dospělosti žádný obr, že ne?"

,,Ne, neboj se! Jsou to zakrslý králíci. Přes léto je nechávám vždycky venku. Jen na zimu si chovnou páru schovávám do tepla."

,,Dobře. Tak Karolínko? Který králíček se ti líbí?" zeptal se její otec.

Karolína nezpustila ze mne oči, aniž by se podívala po mých sourozencích ukázala bez zaváhání prstem na mě.

,,Tady tenhle!"

Náš pečovatel otevřel dveře od králikárny, chytil mě za kožich těsně za ušima a zdvihl do vzduchu.
Nožkama jsem kopal všemi směry, srdce mi divoce bušilo, když poprvé ve svém životě jsem se ocitl mimo svůj domov. Položil mne opatrně do plastové přenosky a zavřel dvířka.
Skrze ně jsem viděl, jak můj pečovatel zavíral králikárnu.
Ucítil jsem, jak někdo zdvihl přenosku se mnou a pomalu jsem se vzdaloval od všeho, co jsem doposud znal. Než mi králikárna zmizela z dohledu, stačil jsem si naposledy podívat na své sourozence, kteří se nahrnuli ke dvířkám králikárny, aby mi dali poslední sbohem v mé cestě neznámo kam....




Otec položil opatrně přenosku se mnou na zadní sedadlo auta, vedle mne si přisedla usměvavá holka, jenž mě s velkým zájmem pořád prohlížela.
Přitom se pořád usmívala, byla nehorázně šťastná. Nedokázal jsem tohle pochopit. Pro mě tohle byl neznámý svět, ani jsem nevěděl, co se mnou bude
Jen jsem v té přenosce byl schoulený do klubíčka, nezmohl jsem se na žádný pohyb a srdce mi divoce bušilo, navíc jízda v té podivné věci, kterému se říkalo auto mi nedělalo vůbec dobře.

,,Doufám Karolínko, že se budeš o králíčka dobře starat!" pravil vážně její otec.

,,Neboj! Budu tati!"

,,V to doufám! Nezapomeň na jednu věc ale!"

,,Jakou tati?"

,,Ty sis to zvíře vybrala, nikoli ono tebe! Proto se o něj musíš skutečně hezky starat."

,,Budu se snažit!"



Po skoro hodinové cestě konečně ta plechová věc zastavila.
Když se otevřeli dveře auta, ucítil jsem odporný pachy, jímž bylo lidské město zamořené.
Teď jsem nevěděl, co bylo horší... to auto, nebo ten puch? Jak v tomhle ti lidé můžou žít?
Přenosku se mnou táhli po schodech do pátého patra obytného domu.
U dveří do bytu je přivítala matka mé nové opatrovnice.

,,To už jste zpátky? To bylo hodně rychlé!"
,,Pavel neměl moc času." odpověděl otec a přenosku se mnou zdvihl na úroveň očí své manželky.

,,A přivezli jsme tohoto nového člena do naší rodiny!" oznámil pobaveně, načež se žena usmála.

,,No doufám, že víš co děláš! Víš, že Karolína chtěla především psa?"

,,Vím, ale králík bude pro začátek pro ni jednodušší a lepší." odpověděl otec, položil přenosku na zem a vyzul si boty. Potom v doprovodu svých členů mě donesli do pokoje jejich dcery, kde na mne čekala klec s voňavým senem, dřevěným úkrytem a dvě misky. Jedna s vodou, a ve druhé mlsky různých druhů. Nedokázal jsem dle čichu určit, které všechny druhy to jsou. Hodně jsem jich doposud neznal.
Otec otevřel přenosku a opatrně mě chytil oběma rukama.
Popravdě jsem byl natolik vyděšený, že jsem se nezmohl na útěk, či jinou reakci. Třásl jsem se strachem, jako nikdy předtím. Pomalu mě položil do klece, ve které jsem nehnutě seděl dobrých pár minut.

,,Co to dělá tati?" nechápala ta malá holka.

,,Je vyděšený víš? Musíš mu teď dopřát nějaký čas, aby si začal na nás zvykat. Proto musíš první dny pokud možno netahat z klece ven. Pohladit ho můžeš, krmit z ruky taky. Ale rozhodně ho teď netahej!" odpověděl otec.
Poté trojice lidí odešla z pokoje a zavřela za sebou dveře.
Ještě chvilku jsem nehnutě seděl, než jsem se odhodlal otočit hlavou kolem sebe.
Přemluvit svoje strachem posedlé tělo bylo pomalu nad moje síly, přesto nakonec se mi to podařilo. Začal jsem vše očichávat a seznamovat se tímhle cizím prostředím.
Po chvilce se dveře znovu otevřeli a do místnosti vstoupila Karolína, v ruce držela plátek sušeného jablka.

,,Taťka říkal, že tohle mají králíci hodně rádi!" řekla nadšeně, dřepla si vedle klece a prsty skrz klec mi dala to chutné sousto přímo přede mne. Chvilku jsem váhal, ale byl jsem po dnešku hladový.
Mírně jsem sklopil uši a natáhnul jsem se pro tu chuťovku.

Holčička se na mne usmívala, když jsem začal sušené jablko hodně rychle jíst.
,,Seš rozkošnej! A už vím, jak se budeš jmenovat! Budu ti říkat Bonny!"
Poté odešla z místnosti ke svým rodičům. Já mezitím jsem si prohlídnul boudku, unaveně jsem si do ní vlezl a pomalu usínal. Přitom mé myšlenky mířili k mému domovu, matce, mým bratříčkům a sestřičce.... uvidím je ještě někdy?




Následující dny byli podobného ražení. Vždy mi ta Karolína dávala nějaké mlsky přímo z ruky.
Zlehka mě hladila po zádech i přes uši. Ze začátku mi to bylo sice nepříjemné, ale časem se to obrátilo a začalo se mi to líbit.
Zvlášť jsem měl rád, když mě zlehka drbala na hřbetě, kde zadníma packami se mi blbě dostávalo, abych se mohl podrbat.
Další dny, kdy mě za asistence jejího otce začala vytahovat z klece. Bylo mi to nepříjemné, ze začátku sem pobíhal v kleci jak pominutý. Nakonec vždycky její otec nade mnou vyhrál a chytil mne. Nevěděl jsem, jak to dělal. Pokaždé mě dokázal chytit tak dobře, že mě to nebolelo.
Své dceři vysvětloval, jak mě má držet, pokládat na zem a co mi nesmí dělat.
Začal jsem si na tohle "tahání" zvykat, časem jsem se přestal tomu bránit.
Později moje nová pečovatelka pouštěla na volno i po jejím pokoji.
Tohle bylo pro mne něco úžasného! Takového prostoru, tolik věci k objevování jsem v životě nezažil! Dostal jsem na hraní i nějaké míčky, prolézačky i boudku, kterou jsem měl umístěnou pod radiátorem.
Ze začátku mě dávali přes noc do klece, později mě však už Karolína nechávala v pokoji pobíhat na volno.
Byl to neuvěřitelně krásný život, který sem mohl prožívat s tím lidským mládětem.
Pokaždé, kdy se ten malý človíček vrátil domů, šla nejdříve za mnou. Hladila mne, dávala mi mlsky
a hráli jsme si. Nadšením jsem při její přítomnosti skákal do vzduchu a pobíhal po pokoji tak energicky, až to lidské mládě začalo pokaždé smát a pobaveně tleskat. Byli jsme spolem nejlepší kamarádi.
Občas si mne dokonce brala na místo, kde přes noc spala. Přitom mne lehce pokaždé drbala za ušima. Byli to nejkrásnější měsíce mého života a doufal jsem, že to bude napořád.
Jenže potom nastal nečekaný zvrat...



Když mi bylo pět měsíců, začala Karolína o mne poněkud dbát.
Přestala trávit se mnou tolik času. Když se vrátila vždy domů, dala mi sena do klece, párkrát mne pohladila a to bylo vše. Pak i to dřívější příjemné hlazení pominulo. Přestala mi dávat jídlo, či doplňovat vodu. Vše tohle musel nakonec dělat její otec. Měl jsem pocit, jako bych se vytrácel z jejího života, že neměla zájem o moji společnost
Nevěděl jsem, co jsem udělal špatně. Pokaždé, když jsem ji chtěl rozveselit nevěnovala mi pozornost. Vždy, když jsem k ní přiběhl a položil přední packy na její nohu, tak mne z ní setřásla.
Poté jsem seděl uprostřed místnosti, aby si mne všímala. Jenže procházela kolem mne, jako bych tam nebyl.

Začátkem šestého měsíce mého života, kdy jsem ležel ve své boudce vtrhla s brekem Karolína do svého pokoje. Sedla si na roh postele a utírala si rukou slzy.
Do pokoje potom vešla její matka a sedla si vedle ní, začal ji hladit po vlasech.

,,Fakt to nejde miláčku!" řekla zdrceně její matka.

,,Ale vždyť je tak hezkej mami! Vždycky jsem ho chtěla!" vzlykem odpověděla Karolína.

,,Já ti to věřím, ale nemůžeme mít doma pejska!" pravila starostlivě její matka.

Vůbec jsem nechápal, o čem se spolu bavili. Jen jsem vylezl ze své boudky, přihopsal jsem k jejím nohám, aby si mne všimli. Doufal jsem, že moje přítomnost nešťastnou Karolínu trochu rozveselí. Přece jsem tady byl pro Karolínu jako její kamarád!

,,Vždyť přece už máš doma jedno zvířátko. Nemůžeš mít dvě!" nadhodila její matka, když mě zpozorovala.

Karolína si utřela slzy a podívala se na mne. Nic neříkala, jen mi hleděla do očí.
Matka povzdychla ,,Tak dobře! Promluvím si o tom s taťkem!"




O pár dní později mne probudilo ze spánku zvonění věci, kterému lidé říkali mobil.
Otec Karolíny přijal hovor v pokoji Karolíny, když mi doléval do misky vodu.

,,Dobrý den pane... Ano, Ano! Inzerát stále platí! Ovšem jen do dobrých rukou ho dáme!"
říkal člověk do té věci. Nechápal jsem, o čem je řeč.

,,Jistě! Můžete se zítra pro něj otočit.... Dobře, dohodnuto! Mějte se! Zatím na shledanou!"
Poté zavěsil, a otočil se mým směrem.
Seděl jsem vedle klece, hledíc přímo na něj.
Člověk povzdechl, udělal několik kroků ke mne a pohladil mne. Po tolika dnech to bylo první příjemné pohlazení, kterého se mi dostalo.

,,Tak kamaráde..." řekl přitom člověk ,,Je mi to líto, ale pro klid v rodině půjdeš zítra za novým majitelem." Absolutně jsem nevěděl, co mi říkal. Nechápal jsem to. Tento pokoj a tihle tvorové byli přece pro mne vším...



Ten zvonek u dveří jsem nikdy neměl rád. Jeho vysoký zvuk mi nedělal dobře na sluch.
Zvlášť tak brzy ráno!

,,Dobrý den! Jsem moc rád, že jste se stavil!"

Uslyšel jsem hlas otce Karolíny, jenž mě donutil zvědavě vylézt ze svého domku.
Přihopsal jsem ke dveřím, čekající na nějaký ten pamlsek.
Dveře se otevřeli dokořán, ve futrech vedle otce stál cizí člověk s přenoskou v ruce.
Nevím proč, ale nelíbil se mi. Měl jsem z něj divný pocit.

,,Ten je ale rozkošný!" pravil náhle muž v momentě, kdy se za jejich zády objevila Karolína se smutným pohledem. Otec se ke mne ohnul, párkrát mě pohladit po zádech a poté opatrně vzal do ruky. Vzápětí mě dal do přenosky toho cizince.

,,Opravdu nechcete klec a všechny ostatní věci?" zeptal se starostlivě otec.

,,Ne, ne. Nepotřebuji, všechno už mám doma nachystané! Moje Anča se na králíka moc těší!" odpověděl muž a otočil se směrem k odchodu i se mnou v přenosce.
Ještě sem spatřil Karolínu, která začala brečet. Chytila ruku svého otce a přitáhla se k němu.

,,Tati! Musí jít skutečně pryč?!" zeptala se nešťastným hlasem.

,,Ale Karolínko! Vždyť si před nedávnem říkala, že chceš nakonec štěně. Že ten králík není nic pro tebe. Říkáme ti pořád, že nemůžeš mí dvě zvířata." odvětil celkem podrážděně otec.

,,Já si to rozmyslela! Chci Bonnyho!" vyhrkla ze sebe Karolína.

Její matka si klekla vedle ní na jedno koleno, chytila ji přitom za ruku.
,,To už nejde miláčku." prohlásila ,,To štěně už jsme rezervovali, zaplatili a majitelé toho štěněte už s tím počítají!"

,,Neboj se Karolínko! Tady pán se o Bonnyho pěkně postará, že?" přidal se otec, hlavou pokývnul k cizinci. Ten se trpce pousmál.

,,Nebojte se! Bude se mít u mne jako v bavlnce!" souhlasil cizinec a udělal krok k odchodu.

Ten moment jsem začal v přenosce pobíhat jako splašený. Měl jsem nepříjemný pocit, mé instinkty mě varovali před nebezpečím. Když mě Karolína viděla takto vyšilovat v přepravce, rozběhla se k přenosce a prstem mě začala hladit po čumáku.
Její dotek mě nečekaně uklidnil. Hodně dlouho takhle mě nepohladil. Málem jsem zapomněl, jak mi je její dotek příjemný.
Ronila přitom loučení slzy ,,Je mi to líto!" pronesla a utekla do svého pokoje.

Cizinec pohledem se podíval na rodiče Karolíny poněkud v rozpacích.
,,Nebojte se, tohle ji přejde." pronesl otec a vyprovodil cizince před dům.
Tam si potřásli rukou, poté se naposledy ztrápeným pohledem otec Karolíny podíval na mne.
Byl jsem nešťastný, když cizinec odcházel a já skrz dvířky od přenosky viděl otce Karolíny, jak se dívá naším směrem a potom zamířil zpátky do jejich bytu. Tento den byl v mém životě nejhorší.... a nejstrašnější na mne teprve čekalo.



Muž za rohem domu otevřel kufr svého auta, přenosku se mnou ledabyle hodil dovnitř a zabouchl.
Cítil jsem své srdce téměř u krku, když kolem mne byla tma. Jen řev startujícího motoru mi ničil naději, že tohle je jen zlý sen. Přenoska se mnou v kufru lítala v každé zatáčce sem tam.
Začínal jsem být každou minutou více zoufalý. Vypustil jsem ze sebe několik bobků, pak další, když auto se zastavilo a otevřel se kufr.
Muž vytáhl přenosku z auta, začal si otravně pohvizdovat.

,,Tak pojď, ty můj malej chlupáči na svoji poslední cestu!" řekl pobaveně muž, když odemykal dveře svého domu. Za dveřmi přenosku se mnou položil, poté do ní kopl, aby mu nezavazela, když si vyzouval boty. Při té ráně jsem odběhl na druhou stranu rohu přenosky.
Nazul si papuče a vlekl mne v přenosce dál do domu.
Prošel chodbou, poté schody do dalšího patra, minuli jsme dvoje dveře. U třetích se zastavil a klíčkem je odemkl.
Při vstupu do místnosti jsem si všiml několika divných, prosklených klecí.
Klepal jsem se strachy jako nikdy. Necítil jsem tady žádný pach, jen smrt kolem. Prošli jsme kolem dvou stěn, plných skleněných klecí. Na jejím konci se zastavil a položil přenosku na zem, slyšel jsem otevírání jedné z těch klecí.
Potom otevřel ten člověk přenosku a hodně bolestivě mě chytil za kožich na mém hřbetu.
Bolestí jsem začal piště, ale nepomohlo mi to. Packami jsem kopal ve vzduchu, co mi síly dovolili. I to mi nebylo nijak platné.
Doslova mě člověk hodil do klece takovou silou, že jsem přistál na opačné straně. Zapištěl jsem bolestí, vyskočil jsem na nohy a utekl jsem do jednoho z rohů.
Muž si začal znovu hvízdat, zavřel tu podivnou klec a zamířil k odchodu.

,,Dobrou chuť Ančo!" řekl při odchodu a zabouchl za sebou dveře.

Rychle jsem dýchal, snažil jsem se přitom uklidnit. Ale nešlo mi to.
Kde to jsem? Proč se mi tohle děje? Co jsem tak strašného udělal, že jsem se ocitl na tomhle místě?
Několik minut jsem nepohnul ani uchem. Skrčil jsem se v rohu, dodávající si přitom odvahu.
Seděl jsem přitom na podivné podestýlce, kterou jsem neznal.
Přes celou klec se táhlo několik větví. Nic jiného jsem nespatřil.
Trošku jsem se uklidnil, pomalu jsem pohledem začal lépe prohlížet své okolí.
Dovolil jsem si zvědavě natáhnout svůj krk kupředu s nepříjemným pocitem, který mi prošel skrz mé tělo s pocitem, že mě něco sleduje. Pohledem jsem lítal zleva doprava, abych si mohl ty věci tady nějak prohlédnout. Všechno mi bylo tak cizí! Pak jsem to zahlédl...

Ta neznámá věc ležela ve větvích na opačné straně klece, hledící přímo na mne!
Přitom kmitala jazykem ze své tlamy.
Co to má být? Tohle neznám!
Moje zvědavost mne nutila udělat krok dopředu, ale zase moje instinkty radili zůstat na místě.
Nakonec jsem zvolil tu druhou možnost, a své packy jsem schoval pod tělo. Přitom jsem očima hlídat toho neznámého tvora na druhé straně.
Z toho stresu jsem začínal přivírat oči, chtělo se mi spát.
Jenže tvor mi to nedovolil. Spatřil jsem, jak ta hadicovitá věc se dala do pohybu mým směrem.
Přímo na mě!
Měl jsem z něj hodně nepříjemný pocit. Každým centimetrem blíže ke mne kmital svým jazykem víc a víc. Začal jsem se připravovat k útěku. Jenže kam bych mohl utéct? Byl jsem tady zavřený s nulovou možností k úniku. Mohl sem jen vpřed, proti té věci.
Už byla dobrého půl metru ode mne. Srdce mi tlouklo natolik, že jsem ho cítil až v krku.
Celé mé tělo se třáslo, dýchal jsem takovou rychlostí, až mě to děsilo. Nedokázal jsem se samým strachem pohnout, přirozený instinkt mi radil nehýbat se.
Přitom jsem vypustil ze sebe pár bobků.
Pomalu jsem si začal uvědomovat, že se blíží můj konec.
Nevím proč, ale cítil jsem to tak. Každým centimetrem přibližující se té věci naproti mne jsem se začal smiřovat se smrtí. Vždyť ale nechci zemřít! Já chci žít! Vždyť jsem nikomu neublížil!
Jsem naživu teprve šestý měsíc, tohle se mi musí jenom zdát! Musí to být jen zlý sen!
Jenže se mi tohle nezdálo, bylo to skutečné. Proč se mi tohle děje?!
Tvor byl ode mne už jen pár desítek centimetrů, začal přitom své tělo připravovat k útoku.
Pochopil jsem..... tohle je můj konec.

Had bleskurychle zaútočil, nestačil jsem během toho výpadu ani pohnout, když sem ucítil jeho zuby zakousnuté ve své přední tlapě. Začal jsem křičet bolestí, když jeho hadicovité tělo začalo ovíjet moje tělo.
Cítil jsem jak moje tělo začal had stahovat ve svých smyčkách.
Stále jsem řval bolestí, snažil jsem se přitom kopat zadníma nohama už jen z úplného zoufalství.
Strašně to bolelo! Tisknul mé tělo natolik, že mé praskající kosti začali mačkat i mé orgány.
Přitom jsem se z posledních sil snažím nadechnout.
Každým výdechem ten tvor stáhnul smrtící smyčku více a více. Moje síly mizeli při každé snaze nadechnout. Chtěl jsem ještě křičet, ale ten tvor mě dusil. Zmohl jsem se už jen na otevření své tlamky, nezmohl jsem se ze sebe vydat ani hlásku. Moje tělo začalo sebou škubat, tělem mi projížděla neuvěřitelná bolest, která končila pomalu v křeči, jenž po pár vteřinách začala upadat.
Svět, jak jsem ho vnímal svýma očima se začalo měnit na černočernou tmu.
Byla to taková tma, ve které jsem náhle přestal vnímat i bolest, a poté nebylo už nic.
Žádná bolest, jen tma a prázdnota, ze které se už nikdy neprobudím...