Ticho v jeho krvi

Je večer. Mamka se vrátí z nemocnice, nepozdraví ani, jen přikývne a prohlásí: „Děda už se dneska najedl.“ „Fakt? Takže lepší. Dědovi je líp.“ Zareagoval na mamku taťka a snažil se vytvořit mamce alespoň malinký nadějný úsměv na tváři. Pokus nezdařený. Nedivím se. Chytil před týdnem infekci po operaci plic. Operace proběhla dobře, ale ta infekce ho dost napadla. „To bude dobrý, Hani. Zvládneme to.“ Jo. Snad jo.

Už se chystám spát a jen slyším z ložnice Hanu Hegerovou, která doprovází maminčino zamyšlení, Bůhví nad čím, a já se jen modlím, abych dědu ještě viděla a maminčin smutek v očích už nezahlédla. Alespoň na chvíli. No, ale zítra jdeme na mši. Bude neděle. Věnuji mu mši a pomodlím se za něho. Bude to dobrý. Teď už spát, pokud mi to mozek dovolí.

Probouzí mě něco nerozeznatelného. Nějaký zvuk, je to cos žalostného. Sakra, to není dobrý. Co to je? Do háje, co to je? „Haló? Mami? To jsi ty?“ Fuj. Studený pot mě polil, klepu se jak nikdy, probudila se i sestra, mám husinu, bojím se položit nohy na zem, nemám jistotu, že mě udrží, ale jdu. Tohle už nezaspím. Kdo to křičí? Mamka? Asi jo. Pokládám nohy na podlahu. „Haló? Mami, ty se směješ? Nějaký vtip?“ otevírám dveře a vidím mamku. A… Proč je taťka na zemi? Proč klečí a podává mamce vodu? Tolik otázek, co se tu děje?

Zdrhnu do pokoje. Hrozně se bojím. „Klári, co se děje? Co je? Klári, mluv se mnou!“ štěká na mě ostře sestra. „Já nevím! Já nevím do háje!!“ a tak taky leze z postele. Narozdíl ode mne má tu kuráž se zeptat taťky napřímo. „Marceli. Co se stalo?“ Ticho. Ticho v kuchyni, po celém domě, ani obvyklé pískání v uších neslyším. „Děda zemřel.“

Počkej, to je sen. Určitě. Spíš noční můra, přitom je to tak opravdový. Ne. Ono to fakt je. Ticho. V jeho krvi. Dědo…