Nejlepší divadelní hra

"Už je čas, abych vyrazil do divadla," řekl zvesela Mick Lemon. Chystá se totiž jít na divadelní hru jménem "Poslední slova". Ani neví, o čem ta hra je, ale zaujal ho název té divadelní hry, působí na něj zajímavě.

"Ještě abych na něco nezapomněl, to by mi scházelo."

Mick se už na tu divadelní hru těší celý den, neměl totiž nic jiného na práci, takže se rozhodl, že půjde do divadla. Nemá moc času, tudíž bere na sebe oblek a kabát na ramena a vydává se na cestu. Pro dopravu se rozhodne jet vlakem, autobusy nemá moc rád a auto nevlastní, takže nemá moc ani na výběr. "Ještě že jsem si zakoupil rezervaci, protože jinak bych se tam nedostal," před divadlem je totiž dlouhá řada, která vede až zevnitř, a všichni si jdou na poslední chvíli koupit lístek na tu hru.
Mick tedy vejde dovnitř divadla a jde k vedlejšímu extra pultu na vybrání lístku na jméno kvůli rezervaci. Nutno dodat, že se cítil trochu nadřazeně, když ostatní museli čekat dlouhou frontu a nevěděli, jestli se tam vůbec dostanou.Po vydání lístku si Mick v klidu odkráčel po schodech směrem ke hře. Všude kromě rezervací bylo narváno, řekl si tedy, že asi udělal dobře, že se na tuto hru také rozhodl jít, když je tak populární.
Když se zeptal pár lidí, kteří seděli vedle něj před začátkem hry, tak se dozvěděl, že na hře jsou teď už podruhé a že je to podle nich ta nejlepší divadelní hra, kterou kdy viděli. Však už není čas na vybavování, protože divadelní hra už začíná.

Jakmile se zhasínají světla, tak vybíhá nějaký malý chlapec a prosí o pomoc. Vypadá, jako by byl bez domova a podvyživený. "Dobrou práci udělali maskéři a výrobce kostýmů," říkal si. Pak tam za ním vyjde nějaká milá slečna, která na první pohled vypadá nevinně, však po chvíli vytahuje nůž a podřízne chlapci hrdlo. Z toho byl Mick zděšen, zvlášť z toho, jak to bylo reálné. Pak ta slečna odešla. Dále tam vchází polykač ohně. "Místo jako divadelní hra mi to spíše připomíná nějakou brutální šou nebo brutální cirkus," přemýšlel o tom Mick v hlavě.Kdyby se však dokázal usnout, pořád na to musí myslet, pořád dokola a dokola. Nakonec však stejně usíná, snad ne s myšlenkami na to, co dnes v divadle viděl.
Je tu další den a je čas se nějak zabavit. Mick má dovolenou, takže nemůže jít ani do práce - šéf ho ji donutil vybrat, protože on by si ji dobrovolně nikdy nevzal.
Zkusí se jít aspoň projít ven a na něco narazit a zabavit se. Cestou uvidí plakát na pokračování té divadelní hry. V hlavě se mu to přemítá, ta brutalita, ale z nějakého důvodu se rozhodne, že tomu dá ještě šanci.

Jakmile tam vstoupí, je tam opět narváno, takže si vystojí řadu. Kupodivu se tam ještě dostane. Je to úplně ta samá brutalita, ale tentokrát se něco změnilo - Mick se začal jakoby trochu pousmívat, až do té doby, dokud se nezačal úplně smát. V tu chvíli jako by mu přeskočilo, ale trvá to jen chvíli a je to pryč.

Jakmile představení skončí, Mick vychází z divadla a vidí ten svět nějak veseleji. Začne tančit, na každého se usmívat, a ostatní lidé mu ten úsměv oplacují. Mick je celé dny osamělý a konečně se na něj někdo usmívá. Jim nevadí to, jak Mick svět vidí, protože ten svět s ním právě nesdílí, jinak by mu úsměv neoplacovali.Mick nemá za svůj život moc lidského kontaktu, vždycky byl spíše samotář, ovšem ne vše se má přehánět. Mick se postupně nechává pohlcovat tou divadelní hrou. Jemu se to líbí a nemusí se zajímat o to, jestli se to ostatním lidem líbí nebo ne, protože on je jednoduše samotář, což k této situaci vůbec dobra nepřidává.
Mick vždy cítil, že je jiný, ale nikdy se to nedostalo na povrch - tedy až doteď. Chvílemi to začíná vypadat, že Mick je tou hrou zcela posedlý a chce vidět pokračování. Mick si ale neuvědomuje, že jemu nejde o tu hru či o to, jak je brutální. Spíše jako by našel něco, co se líbí i ostatním lidem, a on se s nimi může dát do řeči.
Jakmile si toto Mick uvědomuje, vydává se hned do divadla. Zajímá ho ještě zákulisí - ještě předtím než přestane šílet, se chce podívat na to, jak se ta šou dělá. Teď ani neví, proč to chce vědět, prostě to chce vědět. Chce si naposledy užít to mít něco společného s druhými lidmi.Poté, co Mick nahlédne za oponu, si uvědomuje, že tohle není něco, co by si měl užívat. Vlastně úplně zapomněl na to, že se na to dívají i malé děti. Přemýšlel asi tak hodinu nad svými úsudky, o tom, co to do něho vjelo, když se smál takové brutalitě a odpornosti lidstva.

Také si uvědomuje, jak je moc osamělý a jak s ním nikdo nechce nic mít. Poprvé mu dochází, že on si být samotářem nikdy sám nevybral, ale vybrali mu to ostatní. Je to jako někoho zamknout do temné cely a už nikdy s ním nepromluvit nebo se na něj už nikdy nepodívat.

"Ještě se chci podívat na západ slunce, na to, jak zhasíná všechna naděje," řekl si Mick a následně vyšel na vysoký kopec poblíž svého bydliště, aby se na ten západ slunce podíval.

Jak pomalu slunce mizelo, tak mu stejně mizela i ta jiskra v očích. Vypadá to, jako by mu pomalu zhasínal plamen.

"Už je čas obrátit list, udělat to, co mě ještě nikdy nenapadlo," řekl s malým náznakem úsměvu Mick.Mick si pozval k sobě domů svého doktora. Překvapivě se dostavil, ale ještě neví, na jakou událost se dostavil. Mick svého doktora usadil do obývacího pokoje, pustil mu televizi, dal něco k snědku a kávu. Pak odešel do kuchyně, zavřel se tam a vytáhl z kapsy obálku s dopisem, kterou položil na linku. Byla i hezky zapečetěná.

Poté ještě nasypal granule své kočce. Pak si postavil stoličku, dal si oprátku kolem krku a... teď právě přemítá nad svým životem. Není si vlastně jistý, jestli to chce, ale bohužel jeho neposedná kočka zaslechla z televize psa, lekla se a nechtěně onu stoličku shodila.

Mick si vaz nezlomil, ale začal se pomalu škrtit. Nemohl ani zavolat o pomoc. Jak se říká - nemiř na někoho, pokud nechceš střílet.

KONEC