Dostih

Do ticha místnosti, naplněné matným šerem, takovým, které bývá chvíli před rozbřeskem, se ozvalo pípání budíku. Nestihl zahrát ani půl své každodenní melodie, když ho již dávno naučeným pohybem ruky umlčel. Nespal už hodnou chvíli předtím, ale zvuk budíku byl pro něj signálem, aby vylezl z postele. Zhluboka se nadechl a začal pomalu vydechovat. Zopakoval to ještě dvakrát, promnul si oči a posadil se. Chvíli přemýšlel, pak rozsvítil lampičku a konečně se zvedl z postele.
Žaludek měl lehce sevřený nervozitou, ale i tak si začal dělat snídani. Dva tousty se šunkou. Nebylo to nic moc, ale on to tak měl rád. Byl to jeho rituál před každým velkým závodem.
Oknem začaly pronikat první paprsky slunce, když se svou snídaní usedal ke stolu. Jedl pomalu, zamyšlen nad dnešním dnem. Jen tikot nástěnných hodin s pravidelnou rychlostí popoháněl čas kupředu. V hlavě si přemítal, jak by mohl dnešní den dopadnout. Den, na který čekal celý život a pro který tak dlouho tvrdě dřel. Poslední den v kariéře, který mohl skončit jen dvěma způsoby. Nepřipouštěl si neúspěch, ale někde uvnitř cítil hořkost, jako by tento den měl být pouhou ironií. S posledním soustem zmizela i poslední chmurná myšlenka. Byl čas se připravit. Vstal od stolu a vydal se do stáje.
Tam už na něj čekal Karel. Již z dálky jej vesele přivítal. Byl jediný, kdo mu uměl pokaždé zvednout náladu a dodat sil. Ale dnes i v Karlových očích byla vidět nervozita. Mlčky stáli proti sobě a pohledy vnímali jeden druhého. Oba věděli, že dnešní den jim navždy změní životy. Byli na sobě závislí a chyba jednoho znamenala neúspěch obou. Vzájemně se uklidňovali a dodávali si jistoty, že se na sebe mohou spolehnout. Přece jen už spolu byli několik let a za tu dobu se dokonale poznali. Věděli, co jeden od druhého může očekávat, a už dávno dokázali sladit své pohyby v jeden. Nalezli mezi sebou dokonalou harmonii. Jejich pohledy přerušil zvuk motoru. Pohladil Karla po zádech a odešel chystat potřebné věci. Přivítal se s trenérem, společně naložili Karla do přívěsu a vydali se na cestu.
Cesta utekla rychle, trenér byl fajn člověk a povídat si s ním byla vždy zábava. Snad právě kvůli němu vydržel u koní tak dlouho. Poznal Karla a spolu s ním se stal mistrem. Mistrem, který vyrovnal všechny dosavadní rekordy. Fanoušci je zbožňovali a novináři považovali za zázrak. A taky že zázrakem byli. Kdo by kdy řekl, že jméno Karel může patřit koni, jenž vyhrává jeden dostih za druhým. Kdo by jen pomyslel, že Karel vyrovná nejdelší výherní sérii, kterou zaběhli koně mladší než on. A dnes, dnes mohl překonat stávající rekord a navždy se tak stát legendou.
Měli nejvyšší čas ukončit kariéru a poslední příležitost překonat jak rekord v sérii vyhraných dostihů, tak překonat rekord trati. Dělilo je jen 0,43 sekund od toho, aby se navždy zapsali do tabulky rekordů na okruhu, po kterém běhali ti nejlepší. Oba cítili, že na to mají a navzájem se povzbuzovali. Přáli si stát se nejlepšími a dát tak svým životům smysl. Měli příležitost a za žádnou cenu ji nehodlali promarnit.
Stáli v doku a Karel nervózně přešlapoval. Z tribuny sem doléhal nadšený jásot diváku. Ve vedlejších docích se občas ozvalo zařehtání. Vzduch byl nasycen vůní bahna a koňských těl. Z reproduktoru se ozýval odpočet. Čísla se mísila s křikem diváku, ale on se je snažil nevnímat. Myslel jen na signál a každou svou myšlenku soustředil na start.
Tři…dva…jedna…výstřel!
Ucítil trhnutí a to byl pro něj povel. Vyběhl tou největší rychlostí, jakou dokázal, a snažil se probojovat do čela. Kopyta se mu zarývala do země a vystřelovala hrudky hlíny. Ta na něj dopadala ze všech stran a dusot desítek kopyt mu burácel v uších. Tohle mu dodávalo energii drát se dopředu, utéct před tím hlukem a vidět před sebou jen prázdnou dráhu.
Pravidelně dýchal a jeho pohyby byly rázné a přesné. Držel opratě pevně v rukou a jemně koně pobízel. Řítili se dopředu ladnými pohyby, jako by byli jedno tělo a jedna duše. Pomalu předbíhávali jednoho jezdce za druhým, příkopy přeskakovali bez nejmenší námahy, jakoby létání bylo jejich přirozeností.
Měli za sebou polovinu, když poprvé pocítil, že mu docházejí síly. Nechtěl mu to dát najevo, ale on pocítil, že se rytmus změnil. Ale zatnul zuby a i přes začínající bolest udržoval rychlost. Dotahoval posledního koně, který mu stál v cestě před vítězstvím. Síly mu slábly každým krokem, ale touha vyhrát sílila s přibližující se cílovou čárou. Najednou byl před ním a začal nabírat náskok. Byli první, ale ještě neměli vyhráno. Teď je čekalo to nejtěžší. Museli překonat sami sebe a porazit čas, který je dělil od jejich cíle. Jenže cílová čára jakoby se přestala přibližovat.
Na chvíli se mu rozmazalo vidění, pálivá bolest ve svalech byla silnější, než očekával. Místo toho, aby zvolnil a ulevil svým svalům, zabral ještě více. Přestal myslet na bolest, přestal myslet na všechno. Bezmyšlenkovitě se hnal kupředu a jediné, co mu stačilo, bylo vědět, že má podporu svého jezdce.
Hnali se kupředu, smíření s osudem a ochotní obětovat vše. Teď už se nedalo couvnout, jediná možnost byla stále vpřed. Oba ze sebe vydali maximum a za to si zasloužili svou odměnu. Byli dost odvážní jít za svým snem a nyní se jim splnil. Proběhli cílem jako první, proběhli v čase, jaký tu ještě nebyl naměřen a z tribun se ozýval potlesk jako nikdy. Z ampliónu se ozýval nadšený hlas oznamující výsledky. Všichni oslavovali, všichni sem přišli právě kvůli tomuto.
Proběhl cílovou čárou a nyní mohl svým nohám ulevit. Jenže ty už nebyly schopny jej nést. Podlomili se mu v kolenou a oba se zřítili k zemi. Dopadli tvrdě, nejdříve jezdec potom kůň. Ten se přes něj převalil a oba zůstali ležet ve zvířeném prachu. Leželi vedle sebe, ale přitom stále spolu. Jásot a potlesk pomalu přestával doléhat k jejích uším. Ale jim to nevadilo. Věděli, že je oslavují a navždy budou. Leželi vedle sebe, rozvířený prach na ně usedal a oni se tvářili spokojeně. Oni to totiž dokázali, stali se legendami.