Plzeň - AS Řím (z pohledu Fanoušků úspěchu)

V Moskvě, hlavním městě Ruska, žije přes dvanáct milionů obyvatel. Patří jí tak primát nejlidnatějšího města Evropy. Je středobodem ruské politiky, ekonomiky i kultury. V Moskvě bychom našli 60 univerzit plus několik dalších samostatných vysokých škol, bezpočet divadel, galerií i muzeí. Leckoho ovšem překvapí, že právě v této megapoli má trvalé bydliště nejvíce miliardářů na světě.

Oleg mezi boháče rozhodně nepatří. Je to teprve student střední školy, třebaže ho letos čeká již kýžená zkouška dospělosti. Od svých dětských let vyrůstá jen s mámou. Obývají malý byt v jihovýchodní části města, jen pár stanic metrem od centra. Oleg je jedináček a jeho otec - těžký alkoholik - od rodiny odešel, když byl ještě nemluvně. Teď žije sám s matkou, chodí po brigádách a pomalu zjišťuje, že alkohol má v moci i jí. Devatenáctiletý Oleg je už tři roky abstinent.

Vstane od počítače a natáhne na sebe modré tepláky Adidas. Než vypne počítač pustí si naposledy svoji oblíbenou "nakopávačku" od jedné domácí rapové skupiny, která se svými silně nacionálními texty pronikla mezi moskevské ultras. Ale dneska prostě nemá tu správnou náladu na fotbal. Kvůli posranýmu Realu nestihne trénink kickboxu a ještě bude poslouchat debilní kecy svých kámošů ohledně nevydařeného posledního zápasu mezi provazy. Oleg kickbox miluje; to díky němu přestal pít. A od té doby, co začal zápasit, skoncoval i s domluvenými bitkami na poli za CSKA. Ale chození na fotbal mu zůstalo. Cítí to jako povinnost. Jeho ruský patriotismus mu velí zůstat věrným, velí mu neustále bojovat. Za Rusko, za klub, za sebe.

Cestou ke stolu si objedná perlivou vodu. Jeho čtyři kámoši už sedí u stolu:
"Áááá, nazdár, ringovej povaleči!"
"Ukaž bradu, není nateklá?"
"Kolik ti ukazuju prstů?"
"Držte huby, debilové," řekne mrzutě Oleg, posadí se a začne si hrát s mobilem.
Fotbal začne a u stolu nastane ticho. Ale jen na chvíli.
"Kolik je tam od nás lidí? Tisícovka?" zeptá se někdo.
"Nevím, ale domácí chuligány umlátí čepicema."
"Pokud je najdou."
"Čepice nebo ty chuligány?"
"Do Afriky nepotřebuješ vozit čepici!"
Všichni se rozesmějí.

"Dám si poslední vodu a rovnou to zaplatím," řekne barmanovi Oleg a opře se lokty o barový pult. Holky vedle si vůbec nevšimne.
"Někoho mi připomínáš, ale koho sakra... koho..." promluví na něj zničehonic dívka.
Oleg mlčí. Dlaně se mu nekontrolovatelně zpotí a představuje si, jak mu rudnou tváře. Neovládá schopnost ženu zaujmout, neumí se seznamovat, bojí se dávat najevo pocity. Jak by rád nějakou poznal! Jenže plachost vítězí nad jeho chtíčem. To se raději postaví proti řvoucí tlupě goril někde na poli za městem. Prát se je snažší než mluvit s neznámou holkou u baru.
"Koho?" vysouká ze sebe a hned si uvědomí, jak neohrabaně a hulvátsky to nejspíš vyznělo.
"Koho, koho... To právě nevím! Ale já na to přijdu... Hrál si ve filmu?!" vyštěkne po chvilce přemýšlení dívka a rozchechtá se. Působí až nezvykle přirozeně. Její gesta jsou nenucená, postoj uvolněný. Opřená jedním loktem o bar kouká střídavě na fotbal, střídavě na Olega. Vypadá to, jakoby byla jeho mladší ségra.
"Filmu?" opakuje jako negramot Oleg a je vděčný barmanovi, který mu předloží účtenku.
"Už to mám!" vykřikne dívka a zvedne ukazováček kamsi ke stropu, "připomínáš mi barmana z Voxpubu!"
Oleg, ač stále v rozpacích z ženské společnosti, pocítí na chvilku zklamání. Přeci jen být pro ni slavným filmovým hercem by byla lepší dispozice než prachbídným pinglem u Voxe. Jenže když dívka dodá:
"Je taky moc hezký."
Oleg se zachvěje pýchou. Ale jak rychle se v něm vzedmulo sebevědomí, stejně rychle zmizí. Slečna pokračuje:
"Půjdeš tam se mnou? Možná tam přijdou moji kámoši, jsou v pohodě, můžeš pak jít s námi ještě někam do centra."
Šel by hrozně rád! Nepřeje si nic jiného než opustit tento svět a jít s ní třeba do horoucích pekel. Jenže drží v ruce sklenici s vodou, ze které se ještě ani nenapil; je nervózní z cizích lidí, kteří tam mají dorazit (zajímavé, že onu dívku už nepovažuje za cizí); jeho kámoši ho už delší dobu pozorují a něco si šuškají; a navíc CSKA zrovna vede v Madridu 2:0.
"Ne, já já nepůjdu. Já tu zůstanu. Je fotbal a taky tady mám kámoše a tak," zadrmolí.
Dívka se s úsměvem na tváři rozloučí a ladnou chůzí bez otálení opustí bar.

Když dá CSKA třetí gól, nikdo z hochů u stolu si na tu neznámou mladou dámu ani nevzpomene. I Oleg se nechal unést euforií a obrovským úspěchem SVÉHO klubu, SVÉHO národa, SEBE. Celá hospoda je na nohou, skleničky cinkají a křepčící lidé do sebe hází jednu vodku za druhou.

Vzápětí ale někdo začne řvát, že TA ZAJEBANÁ PLZEŇ vede 2:1.

Celý CSKA Moskva klečí před fotbalovým bohem a s rukama sepjatýma opakuje jediné slovo: Proč?
Proč jsme porazili dvakrát za sebou nejlepší klub světa a bylo nám to k ničemu?

Po návratu domů myslí na dívku. Myslí na nevydařený zápas v kickboxu. Myslí na hráče i fanoušky z CSKA, kteří deklasovali Bílý balet, a přesto se budou vracet do Ruska smutní. Cítí nenávist k sobě samotnému, že s tím nebyl schopný nic udělat. Jak asi, kurva?
Máma na něj z vedlejšího pokoje něco nesrozumitelného haleká. Je opilá. Zase.
Oleg zapne počítač a na facebook bez přemýšlení napíše:
JEBAT MADRID, JEBAT ŘÍM, JEBAT ZKURVENOU PLZEŇ

Pak si lehne na koberec a pozoruje strop.

Na youtubku se automaticky přepínají nacionalistické ruské písně. Matka dál huláká. Oleg poprvé zapochybuje o svém klubu, zemi i sobě.