Jak jsme hráli na cestovatele aneb S Potočáky na Nilu

Vyrůstala jsem v jedné malebné a světem zapomenuté hanácké dědině, kde se tak trochu zastavil čas a kde jsme si jako malí založili partu Bílých Tygrů. Psala jsem si deník a občas z toho vznikly takové "příhody". Napadlo mě, že by bylo fajn ukázat "světu", že i po roce 2000 ještě existovaly děti, které neseděly jen u počítače - a tohle je takový experiment. Příhodu "Jak jsme hráli na cestovatele" jsem napsala cca ve dvanácti, takže jsem tam jen opravila pravopis, stavbu nějakých vět a celkově zasahovala opravdu minimálně. Najde se někdo, kdo by mi poradil, jestli má smysl tuhle autenticky dětskou verzi nechat nebo na jejím základě napsat novou?

---------------------------------------------------------

 

„Pozor! V Nilu ´sou krokodýli! Nešlapej tam, Oline!“ zaječela Ája na potočáka Olina. Zaťukal si prstem na čelo. „Co? Jaký krokodýli, co to meleš?“

„No, toťto je Nil.“ ukázal na potok můj malý brácha Fanek „A my ´sme na cestě kolem světa.“

Potočák se ušklíbl. „Tsss, že si v té vodě máčíte nohy, fuj! Je to studený.“ A odešel dom. No jo, Potočáci jsou známi zbabělci.

„Jéé! Olin se bojí do potoka!“ pošklebovali jsme se a Toljovi to nedalo, aby nespustil náš slavný pokřik: „Potočáci jsou hňupi, držijou se chalupy, bojijou se potoka, že tam nandou žraloka!“

„Šplichnem jim ho do oka!“ vypískla Ája a vítězoslavně se na mě podívala. Už umím rýmovat skoro jako ty, Luci, smály se její oči a já jí ukázala palec nahoru. Asi je mi tahleta „sestřenice přes koleno“ opravdu podobná, když to všichni říkají.

 „To se teda uvidí, kdo se bojí do potoka!“ křikl Olin a zmizel za lavkou.

„To se vidí, teda.“ řekl posměšně Tolja, když ho viděl, jak pádí domů.

 

My si totiž dneska hrajeme na cestovatele a průzkumníky. Do naší sedmičlenné expedice patří Ludinius Štinglas (to je Luďa), Markýz Don Angelo (Ája Markýzová), Ajlot Kuylvap (převrácené jméno Toljy Pavlyuka), Pivan Ivlyuk (Váňa Pavlyuk), Fanix Alexandrix (Fanek), Lucius Hodinus (to jsem já) a nakonec dr. Bohuslava Kostelníčková, což nebyl nikdo jiný než Milča, která pořád nevěděla, co si má vymyslet a tak jsme jí to chudeře vymysleli sami.

 Teďka se zrovna nacházíme v Egyptě na Nilu. Ajlot rozdělal mapu a sledoval trasu. „Musíme jít na jih, přímo po Nilu. Tak dondeme k savaně.“

„Jé! Jakože pudeme potokem…éé…teda Nilem?“ zaradoval se Don Angelo.

„Přesně tak.“ řekla jsem. „Zbalte si, za chvilu vyrážíme.“

Naše zásoby máme v kožené kabeli, kterou jsme si s Fankem nenápadně vypůjčili od dědy, a ta je nacpaná k prasknutí. Ludin se totiž proplížil domů do kuchyně a vzal pár zásob, aby měla naše expedice co jíst. Vzal chleba, dva rohlíky, Hermelín, větrovky a ještě flašku Hanácké kyselky. Milča donesla marmeládu a buchty, Tolja a Váňa hrášek, pendreky a kus klobásy a Ája trochu jahod. U nadávačky jsme naškubali jabka, ve Žlibku kadlátky a všecko to nacpali do té kabele.

„Já ju beru první, tu kabelu, jo?“ řekla Milča a nasadila si ju na záda.

 

Najednou jsme uslyšeli, jak po kamínkové cestě někdo dupe. Běžely k nám nějaké dvě maličké postavy – zrovna jedna zakopla a tu druhou stáhla s sebou, protože se asi drželi za ruce. Hned se zase sebrali ze země a utíkali těma svýma malýma nožičkama dolů k potoku.

Byli to Márinka s Jožánkem a křičeli:

„Poč-kej-te! Poč-kej-te na nás!“

Když přiběhli, tak se jich Tolja zeptal, jestli budou hrát taky, i když to bude nebezpečný a i když to není nic pro malý mimina, protože se půjde po Nilu.

„My chceme taky po Nilu!“ žadonila Márinka.

 „Já, já já…já už mám tolik!“ kasal se Jožánek a ukazoval na prstech dva a půl, že už je velikej.

A tak se z Márky stala faraonka Kleopatra, která s námi prchá z Egypta a Jožínek byl lovec krokodýlů. Marně jsme mu vysvětlovali, že se musí nějak jmenovat, ale on si trval na svém, že se jmenuje Lovec Krokodýlů.

„Musíme vyrazit.“ rozhodla jsem já, centurión Lucius Hodinus.

Vyzuli jsme si boty, všeci kromě Milči, která měla žabky. Svázali jsme jim tkaničky a pověsili si boty kolem krku. Neohroženě jsme vkročili do Nilu. Voda byla příjemně chladivá - v tom vedru se taky není čemu divit – a zatím nám sahala jen po kotníky.

„Hloubky teprve přindou.“ prorokoval Ajlot.

Postupovali jsme pomalu, ale jistě.

„Bacha na ostrý šutráky..“ řekl Ludinius Štinglas.

„Tady je jenom písek, jsme na Nilu, ty kotane.“ řekl Ajlot, když vtom vykřikl, jako by mu někdo vrazil kudlu do zad.

„Jauvajs!“

„Co je?“ ptali jsme se vyděšeně.

„Ehm, nic, nic.“ křivil obličej Ajlot a šlo se dál, jen Ludinius měl nějaké řeči o jakémsi podezřele ostrém písku. Za chvíli si ale naše nohy zvykly.

 

Najednou Fanix Alexandrix něco zaslechl.

Šplouch! Cák! Cáky cák! Šplouch! Cák! Cáky cák!

„Hej! Poslouchejte! Něco se semka žene…“

„Krokodýl!“ vyjekla Ája.

„Pomóc!“ vyděsil se Jožík, Lovec Krokodýlů.

„Nebo psék?“ mudrovala Milča neboli dr. Bohuslava K.

Odvážného Ludinia Štinglase přepadl strach. „Jenom aby to nebyla mama, když viděla, teda spíš když neviděla ty rohlíky a chleba. A to eště nic nemluvě o Hermelínu…“

Nebyl to ani krokodýl, ani pes, ani Luďova mama, ale čtveřice Potočáků. Vpředu letěl Olin a řval: „Hééj! Tak počkyteéé! Já se do potoka nebojím!“ Mezi Potočáky byl Dominik, který je o hlavu větší než Olin, potom Veronika, jeho ségra, která je zase o hlavu menší než Olin a jeden kluk, kterého jsme neznali.

„No to mě podržte!“ rozesmál se Tolja, „Oni sou v gumákách!“

„No jó, aby si nenamočili nožičky a ponožtičky.“ zakřenil se Ludin.

„Ahój, Potočáci! Kam dete?“

Když dodusali až k nám, vykřikl udiveně pro změnu Dominik. „Proč máte boty na špagátě? Jéé, Olinééé, oni dou bosky!“

Potutelně jsem se usmála a řekla jsem: „No, byt vama, ty gumáky bych si rač sundala.“

Olin se rozesmál. „Cha chá! To si máme jako namočit nohy?“

„No s tema jejich botkama se ani nedivím.“ prohodil k němu Dominik a ta blbá Veronika řekla, že když někteří nemajou ani na gumáky, tak jim nic jinýho asi nezbývá.

„Však on je ten smích přejde, až jim do nich nateče.“ zabručela Milča.

 

Abych vše vysvětlila: Potočáci, to jsou chalupáři, měšťáci, co toťka jezdí jen na víkend a na prázdniny. Tam kde mají svoje chalupy, tam se tomu říká V Potokách. Patří to ke Dvorku a říká se tomu tak proto, že se v těch místech kříží dva potoky – Pilávka a Přemyslovský. S Potočáky jsme se nikdy docela neusmířili. Nebojujem nijak proti sobě, na to je jich málo, ale ani spolu nechodíme normálně ven. Neodváží se dál, než za křížek! No, prostě Potočáci. Proto ten slavný pokřik na ně. 

Olin je zvláštní extrapřípad, Svátkovým se sice říká chalupáři, ale ta jejich „chalupa“ vypadá spíš jako nějaká vila. Je sice dřevěná, ale obrovská jako nějaké šlechtické sídlo nebo možná spíš hotel, s terasou, s balustrádou, zděným plotkem, jezírkem, bazénem a anglickou zahradou. Jestli tohle je jejich chalupa, jak asi pak musí vypadat dům kde bydlí přes týden! Olin asi má všechno co chce, ale nemyslete si, není to žádný rozmazlený chlapeček, prát se umí pořádně a při fotbale dává takové perdy, že brankář odletí až na druhý konec zeměkoule. To Dominik a Veruna, co se s ním kamarádí, jsou nafrnění za něho.

 

 „A Oline, kdo je toťten?“ ukázal Tolja na toho malého blonďatého kluka, co celou dobu nic neříkal.

„Já jsem Kamil.“ pípl kluk.

„No ale čí seš?“

„Je toťka na prázdninách na naší chalupě.“ řekl Dominik.

„A odkaď je?“

„Z Prahy.“

„Domčo, vy ste řikali…“ skoro šeptal ten kluk a tahal Dominika za rukáv, „…vy ste řikali že pudeme tady na vejlet ale ne že…“

„Na vejlet?!“ zhrozila se Milča, „Fuj, co to je za slovo?“

„Tak mluvijou Pražáci.“ pošeptala jsem jí a obrátila se na Potočáky.

„Takže…Vy jste se rozhodli jít s nama?“

„No jasny!“ odvětil Olin.

„Je to vaše poslední slovo? Na Nilu jde o život!“

„Jo.“

„Jo.“ přikývl Dominik.

„Jo.“ přikývla Veruna.

„Ehm…asi jo.“ špitl Kamil.

A tak jsme vyrazili dál.

 

Došli jsme až k místu, kde začínají první hloubky. „Toťta prohlubeň je hluboká dva kilometry, říká se jí Kaprovnice, protože v ní žijou tři metry dlouhý kapři.“ vykládal vrchní přírodovědec Ludinius Štinglas. „Alexandrixi, běžte prosím vyzkoušet hloubku!“

Odvážný průzkumník Fanix Alexandrix se vrhl do hlubin.

„Je to v suchu, voda mírně nad kolena!“

Hlubinu jsme přebrodili a šlo se dál. V čele výpravy slídil špeh Fanix Alexandrix, pak přírodovědec Ludinius, malíř a kronikář expedice Lucius Hodinus a strážce Ajlot s puškou na rameni. Mírně za náma šla dr.Kostelníčková, protože se jí začala vyzouvat žabka.  „Zatraceny, proklety žabky!“ zanadávala, vyzula si je a srovnala s námi krok. „Kdo se s něma má furt tentovat!“

 Pár metrů za náma šel Markýz Don Angelo, který na naši výpravu poskytl dostatek zlata a který vedl za ruku Lovce Krokodýlů a ještě za nimi hledač pokladů Pivan Ivlyuk, který měl na starost malou Kleopatru. A velký kus za náma se packali Potočáci. Vepředu bylo slyšet jen ťap, ťap, to, jak průzkumník Alexandrix bosou nohou opatrně našlapoval z kamínku na kámen, zato vzadu Šplouch! Cák! Plesk! To, jak Potočáci s gumákama neohrabaně brázdili potokem.

 

Urazili jsme sotva dvacet metrů a už jsme před sebou viděli další hlubinu. Alexandrix rozdělal mapu. „Jsme na území kmene Bonga-Bonga, musíme se mět na pozoru, říká se o nich, že sou lidožrouti.“

„Lidožrouti?!“ vypískl Kamil.

„Neboj se ty srabe, my tě ochráníme.“ uklidnil ho Ajlot a sevřel do ruky svou pušku.

Ukázala jsem na hlubinu. „Do této propasti hází domorodci kosti svých obětí.“

„Ááá! Dominiku!“ ječel zase Kamil.

„To jste teho ječouna museli brát s sebou?“ ptala se Milča.

„Bohužel…“ vzdychli Dominik s Olinem.

Tuhle hloubku jsme přebrodili raz dva, akorát Kleopatru a Lovce Krokodýlů jsme radši přenesli na zádech.

Samozřejmě, Potočáci neposlechli naše rady a vrhli se za náma. Jéje! Voda byla vysoko nad kolena! Co jim byly platné gumáky! Veronika, Kamil a Dominik vyvázli jen s mokrýma ponožkama, říkali si: „No, aspoň nás pořád nepíchají šutry.“ ale Olin…!

„K sakru, nemůžu vytahnout nohu!“

Nohu nakonec vytáhnul, ale bota zůstala vězet na dně. Pomáhali jsme mu gumáku vyprostit. Když se pak ocitl v mělčině, ten vypadal! Gumáky mu čvachtaly, ponožky po kolena od blata.

„Já…já chci domů…“ kňoural Kamil, který měl nejmenší gumáky a tak mu v nich čvachtala voda.

„Já pudu s ním! Někdo ho musí odvýst dom.“ nabídla se rychle Veronika a oba se obrátili a vydali se na cestu nazpátek.

No jo, kdyby znali náš potok, věděli by, že čím jdeš dál, tím jsou větší hloubky.

Pobili jsme pár lidožroutů a krokodýlů a další hlubina před náma. Tady už to Potočáci neznali. Tady začínala pravá džungle. Za těch pár měsíců, co jsme toť nebyli, tam povyrostla nejen hladina vody ale i bujný porost kopřiv se neuvěřitelně zvětšil. Projít po břehu bylo pro naši expedici absolutně vyloučeno.

„Jak to asi bude hluboký?“ přemýšlel Alexandrix.

„Tož to vyzkoušíme.“ řekl Tolja neboli Ajlot. Nad hlubinou se skláněly suché haluze vrby. Tolja na ně hbitě vylezl a já jsem mu podala prut. Prut se čím dál víc nořil do vody a my jsme jen valili oči, že tam to nám velkým bude aspoň po pás.

„Klacek nestači, je krátké!“ řekl Tolja.

„Tak se víc nahni!“ radil Ludin. A rup! Ajlot Kuylvap padal do vody i se svou puškou. Suchá větva ho neudržela. Zmizel nám před očima.

„Co když se topí?!“

„Toljo!“

Ale kdepak náš Tojjoš, vynořil se cobydup a jenom plival vodu.

„Teda, řeknu vám… tfuj! Že je tam…tfuj!...hloubka jak prase!“

Když vylezl, byla na něj krásná podívaná. Voda z něho crčela ale Tolja, tedy Ajlot, se jen otřepal a šlo se dál.

„Ty, Miluno, jak je to ještě daleko?“ ptal se Dominik, jakmile jsme se zanořili do džungle.

„Počítám že tak sto dvacet kilometrů.“ děsil ho Ludinius. Dominik se urazil. „To ti nezbaštím:“

Po dalších padesáti metrech, teda vlastně kilometrech, už hloubky končily a potok mírně zatáčel doleva. To bylo dobré znamení, protože brzo budeme na Skalce, tedy… chci říct v savaně. Horší bylo, že jsme se museli prodírat porostem čím dál víc. Přerostlé kopřivy se pořád víc a víc skláněly nad potokem stejně jako spletence větviček a přes vysoké houští a stromy probleskovaly ze slunce už jen tenoučké paprsky. Kleopatra, Lovec Krokodýlů a Potočáci se začínali bát. Ani nám ale moc do smíchu nebylo. Před týdnem se totiž přehnala velká bouřka a vichr vyvracel stromy. A ty stromy teď ležely přes potok a na nich plno naplaveného listí a utopeného lesního bordela, zkrátka samá bažina. Chvílemi voda dosahovala až ke stehnům. Nám velkým. To znamená, že Lovci Krokodýlů občas koukaly jenom ramena. A vůbec nebrečel!

Cestu nám tarasily zpřelámané kmeny, my jsme přes ně přehazovali Jožíka s Márinkou a sami jsme je přelézali. Teda až na Tolju, který se s Ludinem vsadil o svůj podíl Hermelína, že každou kládu podplave.

Já, Ludinius, Ajlot, dr.Kostelníčková,  Alexandrix, don Angelo i Pivan jsme samozřejmě rozpoznali, že savana už je blízko.  Potočáci už ale měli v kalhotách.

Dominik se dokonce začal nějak zadrhávat.„T…t…tady t..t..to ne…nevypadá mm..moc d…do…dobře.“

„Poslouchejte, včilká jsme asi v polovině cesty.“ promluvil k potočákům Ajlot a nenápadně na nás mrknul. „Toťto není nejhorší, to teprve přinde. Za pár stovek metrů nám to bude po krk a malý budeme muset nýst za krkem.“

„Jo.“ přisvědčila jsem vážně.

„To se ale můžem utopit!“ zvolal Dominik.

„My jsme vám říkali, že expedice na Nilu je nebezpečná a vy ste nám nevěřili!“ pokrčila jsem rameny.

„Vy jste šílenci!“ ťukal si na čelo Olin.

Oba Potočáci všem povídačkám zřejmě uvěřili, byli celí bledí a Dominik se zakoktal.

„É…no…mě teďkom došlo…sakra! Že musím po…pomáhat tatovi s autem…“

„Ty vogo, kolik je asi hodin!“ vzpomněl si Olin, „My za chvilu asi pojedeme dom!“

Vyprskli jsme smíchy.

„To byla jenom sranda, vy srabi! Vždyť Skalka už toť bude každou chvilu!“

Ale ti dva si to nenechali rozmluvit. „My už ale fakt musíme dom.“ řekl Olin a milí Potočáci se obrátili nazpátek.

„Olinééé! Počky! Hošííí!“ volali jsme za nima.

„Vraťte séé!“

„Nebyťte srabi!“

„´Se budete zbytečně zas vracet!“

Ale kdepak už těm byl konec! Čvachtali si to nazpátky domů.

„To sou strašpytli!“ rozesmál se Ludin.

„Strašpytli, strašpytli!“ začala povykovat Ája.

„Luďo…Ájo…ehm…“ podívala jsem se na ně pohledem, který říkal: vzpomínáte si na poslední stezku odvahy? Jeden došel jenom ke Konečnymu a druhý to sám nedal ani k lavečce.

„Stejnak jsou to ale hňupi,“ zavrtěl hlavou Tolja, „Dyť tam, vidíte? Bažina Smrti!“

„Smrti?!“ vyděsila se Ája.

„Jo, je plná utopenéch Áj a ty budeš devadesátá osmá.“ řekl Tolja.

„Tojlošu nech teho! Nestraš mě! Lucí, on mě straší!“

„Ale Áji, neboj se…“ ozval se najednou Jožík „Ona už tam žádná…žádná Smrť není! Já…já já…sem ju zavřel totiž, Ájo, do skříně.“

 

Bažina Smrti, to byla poslední překážka. Za ní už je Skalka. A ti blbouni to šli celé zase nazpátek!

„Dobře jim tak.“ pokrčila rameny Milča. „My budem už dávno na Dvorku a oni se teprve budou prodírat nejakéma kopřivama.“

 

Bažina Smrti byla hlubší než dřív, protože v ní byly naplaveny spousty listí a utopených haluzí. Tolja, protože už byl stejně mokrý od hlavy až k patě, se nabídl, že na klacek kašle a že vyzkouší hloubku sám na sobě – sedl si na hráz, spustil se dolů – a zajel tam až po krk.

Milča se přebrodila na druhý břeh, já a Ludin jsme vlezli do vody a Tolja podal Luďovi Márku, Ludin ju podal mě a já Milče, která ju vytáhla mělčinu. To stejně i s Jožíčkem. Váňa a Fanek hloubku statečně přeplavali i když ještě ani nechodili se školou na plavák.

„Za to by si zasloužili speciální vyznamenání Biléch tygrů.“ tleskal jim Tolja.

„My neco takovyho máme?“ podivila se Milča.

„No…odteďka už jo, že jo, Lucko?“

„No jasně že jo.“ potvrdila jsem a právě od té doby začalo existovat Speciální vyznamenání Bílých Tygrů. Platí to obzvlášť na malý, většinou to vždycky zabere. Od doby kdy proběhla expedice na Nilu už jich má každý aspoň pět. Třeba speciální vyznamenání za extra umývání nádobí. Nebo za superspolehlivé nošení vody. Myslím, že jim to pořád ještě nedošlo.

 

Jediná Ája bažinu nechtěla přeplavat. A my jsme ju zase nechtěli přenášet, protože už je velká, za chvilu jí bude sedm.

„Vem si příklad z Váňu, ten eště ani nechodí do školy!“ dával Tolja za příklad svého bráchu. „Jenomže Váňa je větší, on se může víc odrazit od dna, on došáhne!“ bránila se Ája.

„Ale Fanek je menší než ty, tak nekecej!“

„Ale já se bojím!“

„Tak běž po břehu.“

„Ale tam sou kopřivy!“

„No tak Ájo, dostaneš za to vyznamenání Biléch tygrů!“ přemlouval ji Tolja.

„Ale co když se utopím!“ naříkala Ája.
„Tak aji tak ho dostaneš!“

 

Nakonec jsme Áju přenášeli taky.

„Hurá! Vidím našu památnou lavku!“ zaradoval se Váňa, když jsme se všichni vyškrábali z bažiny.

 Byli jsme všeci strašně od blata, tak jsme se v tom tekoucím Nilu ještě umyli. Nohy, ruce, kolena, vlasy, úplně všecko. Taky jsme si tam vydrhli oblečení.

Naše památná lavka není nic jiného, než starý vyvrácený strom ležící přes potok.Když jsme toťka jednou šli ze Skalky, já, Ludin a Tolja jsme po něm přecházeli a Váňa hned za náma. Váňovi bylo první den šest a tak chtěl trochu zamachrovat a řekl: „Divéte se, jak je ten strom pevné!“ No, jenže nebyl a jak po něm skákal, tak to zlověstně zapraskalo a všeci čtyři jsme se hezky vykoupali v potoku. Ono by nám to vlastně ani moc neškodilo, jenže – on byl zrovna únor!

Teď byl naštěstí červenec, i když i tak už jsme docela drkotali zubama, protože tam byl stín. Vylezli jsme na břeh a tam nás čekalo nemilé překvapení.

„Ty vogo! Takovéch peršanů!“ vyvalili oči Fanek, Váňa a Ája.

Takže po Nilu jsme přešli, ještě se prosekat tím kopřivovým lesem a jsme na Skalce, na savaně, u jahodového svahu.

„Můžeme je sekat?“ ptali se dychtivě ti tři, tak jsme jim sehnali klacky a řekli, že se můžou střídat, kdo z nich půjde jako první. Prosekávat nám cestu. Pivan Ivlyuk bude razit cestu zepředu, Fanix Alexandrix zleva a zprava, don Angelo neboli Ája udusávat. Nazuli jsme si zase boty, nějak se nacpali do mokrého oblečení a vyrazili za nimi. Úplně na konci, až už byla cesta úplně vyšlapaná, opatrně našlapovala dr. Kostelníčková, která měla tu strašnou nevýhodu, že měla jen žabky. Trio kopřivobijců to ale brzo přestalo bavit, tak jsem naší expedici prosekávali cestu my s Ajlotem, který si na to vzal svou pušku.

„Au!“ vykřikl najedou Ludinius Štinglas, „Dostala mě, masožravka!“

Don Angelo neboli Ája se hned určila jako hlavní lékař expedice a prý že se od šamanů naučila čarovat, takže si Ludin musel lehnout na její rozprostřený šátek, ona naškubala kopretiny které rostly mezi kopřivama a zaříkávala:

„Ááá…hůůů..huááá…abrakadabra hůůů-íííí-páááá….ať tě kopřiva neštípá…ať jsi zdravý jak řípááá…“ Pak to ještě vylepšila tím, že si zespoda opatrně utrhla jednu z kopřiv, poskakovala kolem Váňaa a nebezpečně mu jou mávala nad hlavou, až už to nevydržel a řekl, že už je docela zdravý. Masožravky nás spálily strašně mockrát, ale snažili jsme se to ututlat, abychom se nedostali do spárů šíleného léčitele dona Angela.

 

Šťastně jsme došli až na jahodovou stráň. Jen škoda, že jsme se tam nemohli posadit, protože ještě víc než jahod je tam rezavých mravenců. Vyšlapali jsme teda strmou jahodovou stráň a posilnění jahodama jsme se konečně ocitli na Skalce, tedy vlastně v savaně. Slunko pálilo, tráva byla suchá a tak jsme si tam lehli a sušili sebe a své oblečení, protože jsme byli všeci mokří od hlavy až k patě.

„Kdo chce buchtu?“ začala Milča rozdělovat zásoby.

„Já!“ – „Já!“ – „Já taky!“ – „Aji mě!“

Buchty byly sice trochu promočené asi jako všecko v té kabeli, ale my jsme se do nich s chutí zakousli. Mohlo to být horší, Milča zásoby dobře hlídala a v bažině Smrti jsme si ju podávali stejně jako Márku s Jožíčkem.

Když jsme se vydatně usušili, očistili, že jsme vypadali jako ze škatulky a posilnili, přemýšleli jsme, kam pocestujem dál.

„Já navrhuju zajít do Potoků a vyčkat na pana Olina a pana Dominika co se v nebezpečnéch končinách odtrhli od naší expedice.“ řekla jsem.

„Eslivá budou eště na živu.“ zamumlal Tolja s plnou pusou Hermelínu, který vyhrál v sázce o podplavání každé klády.

„Beztak je zežral krokodýl!“ zakřenil se Ludin a závistivě koukal po Hermelínu, který by byl sežral rychleji než krokodýl Potočáky. „Hej, Toljo, dé mě kousek, stejnak sem tě viděl, jaks jednu přelizal.“

„Kecáš! Ale tož se nažer, ať se neřiká, že su já, Ajlot Kuylvap, snad lakomé!“ slitoval se Tolja a řekl, že by šel taky do Potoků, protože ho něco napadlo a mohla by to být legrace.

„Paní Kostelníčková,“ kývl významně na Milču a zašeptal: „V kolik začíná….“

A taky že to legrace byla. Ještě jsme si k našemu plánu pozapínali všechny knoflíky a zipy, my holky jsme si prsty několikrát pročísly vlasy, abychom byly jako ze škatulky a ze Skalky jsme se pustili ke křižku. A od křižka do Potoků.  Stoupli jsme si k lavce, házeli dolů listy a vyčkávali.

„Aby už nebyli doma.“ strachoval se Ludin.

„Ale ne! Něco slyším!“ zbystřil Fanek.

Skutečně, asi za pět minut vyšli z potokového houští Dominik s Olinem. Panečku! To byl na ně ale pohled! Olinovo bílé tričko bylo černohnědě flekaté, ve vlasech měl bahno, na krku taky, zkrátka všude, crčela z něj voda, v gumákách mu čvachtalo a Dominik to samé v bledě modrým.

„Zdáár, Potočáci!“ zazubili jsme se na ně. Ti na nás vyvalili oči jako telata na nové vrata. Byli jsme suší, čistí, jako kdybychom nebyli vůbec v žádném Egyptě a vůbec v žádném Nilu. Z chalupy vyběhla rozzlobená Dominikova mama, doprovázená tou Olinovou.

„Bože, Oldřichu! Jak to vypadáš?!“ vyděsila se paní Svátková, „Švihej se převlíct nebo nastydneš! No seš normální?!“

„Dominiku! Ty čuně, cos to vyváděl?! Kdes sakra lítal?!“ vyváděla Dominikova mama.

„To já ne! Mami! To oni…oni mě navedli! Tady ti ze Dvorka!“ bránil se Dominik, „Já sem vůbec nechtěl jít…ale oni nám hrozili!“

„Jo, oni nás nutili! Tahli nás potokem a zhazovali nás do blata a do kopřiv.“ udělal nevinný obličej Olin a ukázal na nás. On má Olin na svou mamu hrozně velký vliv. Vítězoslavně se na nás podíval. Chachá a máte to!

Jejich mámy se ale na nás podívaly taky. Nikdo z nás však nejevil ani známku toho, že by byl v nějakém bahně nebo potoku.

„Ale pani Svátková, to néni žádná pravda!“ zatvářila se Milča jak svatý papež, „My jsme byli celý odpoledne v nábožku. Fakt! Můžete se aj zeptat, je od půl druhé na faře.“

Plesk! Mlaskla facka. „No Olinku, že se nestydíš, ty musí pořád na někoho něco svalovat že? Divej se, tady ty děcka, vidíš, oni byli v náboženství!“

„Oni pěkně kecají mami!“

„No hlavně že vypadají jako ty, co?! Ono to náboženství vlastně není zas tak špatnej nápad, Olinku!“ řekla a obrátila se k Dominikově mámě.

„On ho má stejnak přes rok i ve škole, tak si to aspoň zopakuje, já ho tam pošlu taky, Jani!“

Z až takového úspěchu jsme chvilku zůstali úplně paf. To jsme teda nevěděli, že Svátkovi jsou nábožní!

„Já vás zabiju!“ hrozil nám Olin.

„Já taky!“ zvolal Dominik, „Mami, nevěř jim!“

„Náhodou, dneska jsme zrovna brali pátý přikázání!“ řekla Milča. „Nezabiješ!“

 „Jo.“ pravil Jožánek, „To já jenom…já jenom krokodýly zabiju.“

Plesk! Padla další facka „Víš co, Dominiku?!“ zvolala Dominikova máma a táhla ho pryč, „Paní Svátková má pravdu! Beztak tady děláte akorát bordel, přes prázdniny! Budeš tam pěkně chodit s ním, ono vás to přende! Děcka, v kolik že to začíná?“

„Každou sobotu, o půl druhé!“ řekla dobře informovaná Milča, která  odtama utekla, protože dr. Bohuslava Kostelníčková přece musí být na cestovatelské expedici a ne někde na faře, i když se tak pitomě jmenuje.

„Mamo ale já tam chodit nebudu!“ vztekal se Dominik.
„Nechcu nic slyšet, Dominiku! Když tam bude chodit Olin, tak tam můžeš chodit taky!“

Celí rozesmátí jsme se pustili nahoru ke křížku a na dědinu.

„Cha chá! Do náboženství!“ křičeli jsme na Olina ještě z dálky.

„Modlit se budeš!“

„Jóó!“

„To se povedlo!“

A pak jsme slavnostně rozpustili naši expedici a šli se každý dom navečeřet.