Poslední polibek

Je patnácté století a lidé jsou zužovány upíry. Není den, kdy by nebyl nějaký výslech či pronásledování údajného upíra. Až jednoho dne rozzuřený dav s pochodněmi a vidlemi v rukách buší na mohutné dřevěné dveře. Snaží se dostat dovnitř a zabít Falira, hlavního upíra. Už mají dost toho, jak jim ničí životy a konečně zjistili, kde přebývá.
"Uteč pryč, dcero." varuje svou teprve šestnáctiletou dceru Wendy ve chvíli, kdy si uvědomí, co udělal. "Běž a neohlížej se." podívá se jí do očí se slovy: ""Nezopakuj stejnou chybu, jakou jsem udělal já." po tváři mu steče pár slz a naposled ji obejme.
"Ale otče, to nejde." odporuje mu, ale v tu chvíli je vyhozena z okna.
"Promiň mi to, ale je to jediná možnost, jak tě zachránit." řekne jen a zavře okno. To byla poslední chvíle, kdy viděla svého otce. Svou matku nikdy nepoznala, neboť o ni přišla již dávno před lety a nyní i o zbytek rodiny.
Po dopadu na zem neměla čas zaobírat se bolestí, takže ihned vstala a běžela pryč. Přes slzy skoro nic neviděla, ale zastavit se nemohla. Až po několika kilometrech se otočila a viděla jen obří sloup ohně na místě, kde býval její dům. Moc dobře věděla, že se nemá kam vrátit. Dům byl zničen a její otec zabit. Pocítila to uvnitř sebe. Kdyby byla upírkou, umřela by též, ale ještě byla ve fázi proměny.
Byla totiž přímým potomkem upíra a člověka, takže se během puberty stávala nejen dospělou ženou, ale i upírkou. Díky tomu má dobrou fyzickou zdatnost a nemá potřebu sát krev nebo se vyhýbat slunečnímu svitu. Avšak časem zjistí, že její záchrana je spíše prokletí , než-li dar.
Prvních deset let bylo v pořádku, neboť se mohla chovat jako normální člověk. Bez domova se toulala od města k městu a vyhledávala příležitosti k výdělku. Sice měla občas nějaký problémy, ale nikdy to nebylo nic vážného. Měla na to štěstí.
Navíc se u ní zastavil proces stárnutí, takže vypadala na přibližně dvaadvacet až pětadvacet let, což jí přineslo hodně možností, ale i potíží. Snad nejhorší potíž byla v tom, že musela často cestovat, neboť byla prohlašována za čarodějnici či upírku a často pronásledována. Trvalo skoro čtyři století, než tohle vše ustalo a Wendy mohla žít aspoň trochu poklidný život. Netrápilo jí, že je stále sama, neboť si navykla na samotu a kočovný život, i když během těch let ztratila plno lidí, na kterých jí záleželo. Modernější doba ji též umožnila procestovat téměř celý svět a poznat tak nové věci, které předtím nikdy neviděla.
Takto žila až do přelomu dvacátého století, kdy se rozhodla žít život jako lidé. Měla spoustu starožitností a cenností ze svých cest, takže nebyl problém si obstarat majetek, oblečení a ostatní věci, které lidé v té době normálně používali. Bohužel i když už není označována za upíra či čarodějnici a nejsou na ni pořádané hony, nemůže žít poklidný život. Jelikož nestárne, je vystavována posměškům, pomluvám a jiným lžím, jako například: "Je samá plastika.". Díky tomu se musí opět stěhovat každých pět let do míst, kde ji nikdo nezná.
S příchodem jednadvacátého století se rozhodla s tím skončit. Rozhodla se, že si najde partnera pro nesmrtelný život, jenž by ctil a dodržoval její pravidlo o nezabíjení lidí pro jejich krev. V tu chvíli ještě nevěděla, že to je téměř nedosažitelný cíl. V době, kdy upíři jsou jen ve filmech či pohádkách, je těžké uvěřit někomu, že jím sám je.
"Dneska vypadáš dobře, Wendy." řekne Miriam, její kolegyně z práce, když jsou na obědě.
"Děkuji ti." usměje se na ni a přitom si odhrne tmavé havraní vlasy z tváře. "Ty máš dnes pro změnu hezkou černou sukni."
"Líbí se ti?" rozzáří se a rukou přes ni přejede, "Včera jsem si ji koupila. Ještě je stále v podstatě nová." zasměje se a protočí. Vždy ráda flirtovala s vysoce postavenými muži a tato sukně je pro to jak stvořená.
"Máš v plánu dnes večer okouzlit nějakého muže?" zeptá se Wendy.
"Jen si chci trochu užít volna a mládí." zasměje se Miriam a podívá se na ni. "Ne všichni mají to štěstí, že nestárnou, jako ty."
"Nestárnou jako já?" zopakuje po ní nechápavě. "Co tím myslíš?"
"Vždyť víš. Pracujeme spolu už tři roky a ty vypadáš stále stejně mladě, jako by ti bylo dvacet." zamyslí se. "Přitom ti je dvacetsedm, ne?"
"Jo takhle to myslíš." trapně se usměje. Nevnímá dny a roky jí splývají, takže jí nedošlo, kolik let tu pracuje. "Někdo to štěstí prostě má." odpoví a začne se věnovat práci. Hned, jak přijde domů, začne si balit věci. Během týdne podá výpověď, vezme si nejdůležitější věci a hned, jak se jí podaří sehnat si nový byt, odejde z města. Vždy se snaží vybírat si takový, kde už je nábytek, aby nemusela tahat hromadu věcí.
"Chudák Miriam, tohle zašlo daleko." řekne si v duchu, když nastupuje do vlaku, "Příště musím být opatrnější. Možná bude lepší jít do školy a práci nechat stranou." nikdy v sobě zcela nepotlačila lidskou stránku, takže jednou za dlouhý čas potřebovala mít někoho na blízku. Kamarády, přítele, rodinu. Tentokrát byla Miriam její kamarádkou, proto jí alespoň zanechala vzkaz na rozloučenou, ve kterém se omluvila za takové rychle odstěhování.
Mohla si sice pořídit nějaké zvíře, ale vzhledem k tomu, že by nebyla celé dny doma a často se stěhuje, tak by jej jen zatěžovala.
Naplánovala si stěhování tak, aby stihla přijímací zkoušky na vysokou školu. Byly pro ní hračkou, neboť měla několik oborů a pár vysokých škol již hotových. Během prázdnin se lépe zabydlela poblíž a po začátku školy se zapsala na přednášky, které ji zajímaly. Nemusela se s nikým seznamovat nebo sbližovat, jen se občas někdo na něco zeptal, což vyhovovalo jejímu stylu života samotářské upírky. Ale jednoho dne se to po přednášce biologie změnilo.
"Ahoj, nemohla bys mi pomoct?" zeptal se Nicolas, téměř třicetiletý muž. Byl sice starší, než je věkový průměr třídy, ale jeho vědomosti ukázaly, že si udělal více středních škol, než šel na vysokou.
"Jo, mohla." řekne mu klidně Wendy a podívá se na něj. "Co ode mně potřebuješ?"
"Pořádně jsem neslyšel přednášku, mohla bys mi tedy půjčit tvé zápisky?" ukáže jí svůj sešit.
"Klidně." podá mu ten svůj a ukáže stránku s dnešními zápisky. "Tady to je."
"Děkuji ti." usměje se a vezme si sešit, "Kdybys mě hledala, budu jej opisovat v knihovně." bylo to nejklidnější místo na škole a zároveň jeho nejoblíbenější.
"Nemáš za co a dobře." odpoví Wendy a přestane mu věnovat pozornost, protože nechce, aby se nějak moc seznámili.
Když jí skončí poslední přednáška, rozhodne se jít do knihovny pro svůj sešit. Při příchodu slušně pozdraví a rozhlédne se. Je to opravdu velká místnost, kde jsou stovky, možná tisíce knih. Spíše to vypadá na městskou knihovnu, než školní. Wendy zde najde dokonce i knihy, o nichž nikdy neslyšela.
Po několika minutách bloudění mezi regály a prohlížení si knih konečně najde i Nicolase. Sedí poblíž velkých okenních tabulí tak, aby mu slunce svítilo přímo do knihy a nakrátko střížené vlasy v tomto úhlu mají světlejší odstín, než normálně.
"Neruším?" řekne tiše Wendy, když stojí téměř u něho.
"Kdepak, nerušíš." řekne s úsměvem Nicolas a zavře knihu, "Čtu ji již po několikáté." sehne se do tašky a vytáhne její sešit, "Tady jej máš zpět." poděkuje a podá jí jej.
"Nemáš za co." letmo se usměje a podívá se na knihu, kterou četl. Shodou náhod nebo hrou osudu četl o historii upírů. Wendy projede mráz po zádech, neboť si vzpomene na svého otce a jeho činy. Prudce se otočí, když v tom ucítí, jak ji někdo drží za ruku.
"Jak ti vůbec říkají?" zeptá se Nicolas jemným hlasem a pustí ji ruku.
"Wendy." odpoví přes rameno a pomalu odchází pryč.
"Mně Nicolas, ale stačí jen Nick." řekne tak, aby to slyšela a opět se začne věnovat své knize.
Wendy má zvláštní pocit z knihy a chycení za ruku. Sice už četla plno knih o upírech i jejich historii a byla mnohokrát držena za ruku, ale tentokrát to bylo jiné. Možná to bylo tím, že se obě věci sehrály najednou, ale přesto se rozhodla, že si danou knihu zapůjčí.
Zašla tam hned druhý den v domnění, že si ji v klidu prolistuje. Ale již po pár stránkách jí bylo jasné, že to nebude klidné čtení. Text byl doprovázen portréty a skutečnými fotografiemi, na kterých rozpoznala svého otce a prarodiče. Krev jí tuhla v žilách a čím déle to četla, tím více zjišťovala věci z minulosti a ze života svého otce.
Její otec byl jedním z těch, kteří si z lidí dělali kořist či je přeměňovali na upíry po stovkách. Téměř byl tím nejhorším upírem v historii, neboť za svůj neskutečně dlouhý život vysál tisíce nevinných lidí. Nevěřila tomu a nechápala, jak její otec mohl být takový, protože co si pamatuje, býval to hodný a poctivý muž, který sál krev jen v případě nouze a to tak, aby nikoho nezabil.
"Koukám, že tě ta kniha též zajímá." přeruší ji Nicolas ve čtení a tak nezjistí, proč sejejí otec náhle změnil.
"A-ano." odpoví nejistě Wendy a koukne ven z okna, aby se uklidnila.
"Něco se stalo?" zeptá se a posadí se vedle ní.
Wendy zavře a odloží knihu se slovy: "Ne, nic se neděje." podívá se na něj. "Chceš si tu knihu dočíst nebo jsi přišel za jiným účelem?"
"Původně jsem přišel za jiným účelem, ale když jsem tě uviděl..." odmlčí se a rozhlédne okolo sebe, zda je nikdo neslyší, "...něco mi došlo." vezme knihu a začne v ní listovat.
Wendy se opět zrychlí dech díky nervozitě a přemýšlí, jak by jej mohla zastavit. Než ale cokoliv stačí udělat, Nicolas jí ukáže stránku v knize, kde je její fotografie: "Tahle dívka, spíše upírka, vypadá jako ty. Skoro bych si myslel, že jste dvojčata nebo že jsi to ty sama." zasměje se. Přijde mu to jako vtipná náhoda, ale když uvidí Wendin vážný obličej, znejistí. "Řekl jsem snad něco špatně? Neříkám o tobě, že jsi upírem." pomalu zavře knihu.
"Ale já jsem upírka." řekne v klidu, vezme knihu a ukáže mu znova onu fotografii, "Je sice černobílá, ale jak vidíš..." dá si jí vedle své hlavy, aby je mohl porovnat, "Jsem to já. Černé vlasy a stejně tak oči. Přičti k té fotografii asi sedm let." čím déle pokračuje v popisování, tím více se Nicolas snaží nesmát.
"Dobrý už. Dobrý." vyhrkne ze sebe najednou se smíchem, "Nevěděl jsem, že umíš i dobře hrát." zatleská jí.
"Co?" podívá se na něj. "Já to myslím vážně. Opravdu jsem potomkem Falira."
"Falira?" přestane se smát. "To myslíš vážně? Četla jsi tu knihu celou?"
"Ano, Falira a ne, nečetla. Proč?" zeptá se nechápavě.
"Falir byl prvním upírem, který se změnil kvůli člověku. Vlastně se do člověka rovnou zamiloval." nalistuje danou stránku a Wendy tak poprvé uvidí portrét své matky, "Kvůli ní se změnil on a i celá jeho existence coby upíra." pokračuje, "Ale je zajímavé, že z ní upírku neudělal." zamyslí se a v tom se k ní rychle otočí: "Pověz mi, kdyby ses zamilovala do člověka, proměnila bys jej upírem?" chytí ji za ruku, "Prosím, odpověz mi." jemně ji pohladí po tváři a vlasech.
Wendy nevěděla, jak zareagovat a ještě k tomu měla hlavu plnou myšlenek. "Proč neudělal z její matky také upíra?" zeptá se sama sebe v duchu: "Změnilo by to něco? Byli bychom stále spolu?" v očích se jí zalesknou slzy a podívá se na Nicolase: "Promiň, ale už musím jít. Uvidíme se zítra na přednášce." zavrtí hlavou, pustí jeho ruku a ve spěchu odejde do svého pokoje. Čím více přemýšlí, tím více je těžší udržet slzy. Smutek postupem času přejde ve spánek a Wendy čeká neklidné snění.
Ve snu se jí stále opakuje jediná chvíle - bušení na dveře a rozzuřený dav lidí, jak se je snaží zabít. Opět je nucena slyšet svého otce a vidět jej zavírat okno po jejím skoku. Když se přiblíží chvíle jejího skoku, na okamžik přes otcovo rameno uvidí několik lidí z davu ve dveřích. Než stačí někoho rozpoznat, probudí se. Má zrychlený dech a z divokého snu je i lehce spocená, tak si zajde do sprchy a až po té se vydá na přednášku. Během té se rozhodne vyhýbat Nicolasovi jak jen to půjde. Díky tomu se jejich konverzace omezily jen na pozdrav a školu či otázku "Jak se máš?" a ze všeho ostatního se vymluvila na nedostatek času.
Bylo pro ni těžké vídat jej ve škole a v knihovně, tak se chtěla odstěhovat, ale její lidská stránka jí to nechtěla dovolit. Cítila se s ním dobře a bylo jí líto, že se mu stále vyhýbá. Dlouhé měsíce přemýšlela, jak se z toho začarovaného kruhu dostat.
Jednoho dne k ní přišel Nicolas se slovy: "Wendy, můžeme si promluvit?" v jeho hlase byl slyšet smutek.
"A o čem?" zeptá se a předstírá nezájem.
"O nás dvou." podívá se jí do očí, "Vím, že jsem jen člověk a tak tě nezajímám, ale mé city k tobě jsou pravé." opět ji chytne za ruku, jako před měsíci a Wendy se zhluboka nadechne.
"Ale to není možné, protože..." nedořekne to a podívá se k zemi.
"Chápu. Nic ke mně necítíš." odpoví a uvolní stisk ruky.
"Ne, tak to nemyslím." podívá se mu přímo do očí. "Jen nechci, aby jsi měl omezený život kvůli mně."
"Proč bys měla? Stačí mi, že budeme spolu. Nemusíš ze mně dělat upíra." usměje se. "To klidně může počkat, až doděláme školu."
"Dobře." řekne potichu Wendy a trošku poodstoupí. Už v minulosti zažila lásku a nechce znova zažít tu bolest, tak chce ještě počkat, zda to je skutečné: "Necháme to jít vlastním tempem a pokud se to bude dobře vyvíjet, po škole z tebe udělám upíra." usměje se a dodá: "Teď mě ale omluv, musím jít na přednášku."
Uběhlo několik let a jejich vzájemný vztah se prohluboval, díky čemuž dospěli k bodu přeměně na upíra: "Ještě, než tě kousnu, budeš dodržovat pravidla?" chce se ujistit Wendy.
"Ano, budu je dodržovat." vyjmenuje všechny zásady a pravidla, na jejichž konec dodá: "A nebudu sát lidem krev. Omezím to pouze na krev divoké zvěře."
Wendy s úsměvem přikývne a opatrně jej kousne do krční tepny. Je to poprvé, co ochutná lidskou krev, tak se trochu lekne a skousne více, než chtěla. Nicolas zakřičí bolestí, načež ho Wendy pustí. Jeho tělo padne k zemi v bezvědomí a Wendy jej opatrně položí do postele. Neví, zda přeměna proběhne v pořádku či Nicolas zemře, ale pevně doufá, že přežije.
Čeká až do večera druhého dne a čekání se zdá téměř nekonečné, když v tom se konečně probudí: "Wendy... kde to jsem?" mluví potichu a pomalu.
"Doma na posteli." uklidní ho a koukne na krk, kde se mu hojí rána. Nyní je z něj upír.
"Co se stalo? Jsem upír nebo stále člověk?" zavře oči.
"Jsi upír a radši si ještě odpočiň, času máš dost." usměje se a Nicolas opět usne.
Pár dní mu trvá zvyknout si na noční život, neboť sluneční svit ho zraňuje, ale ani ne po měsíci je spokojen se svým novým životem coby upíra. Původně měl strach z toho, že bude hnán žízní po krvi, ale nebylo těžké ji ovládnout a v případě nouze společně chytili nějaké divoké zvíře. Takto společně žili několik let, dokud se nepřihodila Nicolasovi nehoda.
Byl zimní podvečer, kdy už Slunce nesvítilo a Nicolas byl na cestě z knihovny. Silnice byla zasněžená a neposypaná, navíc padající sníh snižoval viditelnost, takže ve chvíli, kdy mu do cesty vběhl nepozorný chodec, nestihl zabrzdit a srazil ho. Ihned vyběhl z auta ven, aby mu pomohl, ale když všude uviděl čerstvou krev, neovládl svou touhu a ochutnal. Nejdřív to bylo olíznutí prstů pro zvědavost, ale vzápětí zvedl celé tělo, zakousl se do krku a začal sát krev. Když skončil, otřel si ústa a nastoupil zpět do auta. Od té chvíle byla jeho žízeň po krvi těžko snesitelná a protože Wendy nesměl nic říct, začal se z domu vytrácet častěji, než předtím.
Zpočátku si Wendy myslela, že si našel partu kamarádů a tak se společně scházejí v jednom z barů, jelikož to bylo párkrát za měsíc. Ale když to začalo být častější, téměř každý třetí den, pojala podezření. Nechodila ho sledovat a ani se ho nevyptávala, protože stále věřila, že dodržuje pravidla i zásady.
Ale pak přišel den, kdy vše zjistila - Nicolas ležel v posteli a spal, zatímco Wendy si v klidu četla u televize. Zrovna běžely zprávy a i když jim nevěnovala pozornost, musela se na ně podívat, když uslyšela hlášení o divných úmrtích: "Oběti byly bez krve, skoro jako by je vysál nějaký upír." řekl jeden z vyšetřujících. Vzhledem k tomu, že to byla již několikátá reportáž o podobném incidentu, měla jasno, co se děje. Nicolas porušil pravidlo o pití lidské krve a zabíjí tak lidi.
Zdrcená zklamáním a zlomeným srdcem se uchýlila k jedinému řešení, které jí přišlo v tu chvíli správné. Šla do sklepa, kde z kusu dřeva vytvořila dostatečně ostrý kůl, ten si ukryla pod triko a došla do pokoje, kde ležel Nicolas. Když došla k oknu pokoje, došlo jí, před jakou chybou jí otec varoval.
Opět se jí vrátil ten sen a uviděla okamžik, kdy se rozzuřený dav dobýval do jejích dveří. Stejně tak uviděla a nyní i rozpoznala obličej jednoho z lidí, kteří se k nim snažili dostat. Byla to žena, stejná jako Wendy.
"Dobrou noc, Nicku. Užij si poslední polibek." řekne mu a jemně ho políbí na krk.
"Myslíš ráno, ne?" řekne rozespale a v tom ucítí pronikavou bolest, neboť Wendy mu prokousne krční tepnu.
"Ne, přeji ti dobrou a nekonečnou noc." řekne po silném stisknutí. Odtáhne se od něho a připraví si kůl: "Odpusť mi to, otče, ale zklamala jsem tě. Udělala jsem stejnou chybu, jako ty." podívá se na Nicka, který pomalu krvácí, "Uvěřila jsem člověku, stejně jako ty a nyní kvůli němu též umřu." řekne a prudce si zabodne kůl přímo do srdce. Jelikož nemá žádného dalšího potomka, vymřou všichni případní upíři, které mohl Nicolas přeměnit při svém lovu na krev.
Než Wendy navždy zavře oči, uvidí ještě naposledy tvář ženy, jenž se dobývá do jejich dveří. Uvidí tvář své matky, jak vede celý dav, aby zabil její dceru a manžela.