Temná kletba stihující milovníky Lovecrafta

Narodil jsem se uprostřed krajiny plné temných hvozdů posetých hlavami krvavě rudých muchomůrek.

Již od útlého věku jsem věděl, že hodlám celý svůj život zasvětit hledání tajemných magických artefaktů. Původně jsem měl zájem i o děvčata, když jsem však jistého neblahého večera zahlédl odhalené ňadro, došlo mi, že magické artefakty mě zajímají a takřka říct i vzrušují podstatně více. Mělo to jeden zcela nečekaný a však o to palčivější zádrhel. Žádný artefakt jsem totiž dosud nevlastnil! Mou mysl zcela naplnila touha. Posedla mě a obírala o spánek. Neovládl jsem ji více než na pár dní a o nejbližším úplňku jsem jako ve snách došel na blízký hřbitov, kde jsem se za pomoci pohrabáče jal hledat jakékoli tajuplné artefakty. Vinou neporozumění ze strany místních zaostalých a omezených vesničanů, jsem však musel této činnosti záhy zanechat a odnesl si domů pouze tučnou pokutu. Po tomto začátečnickém neúspěchu, bylo již jasné, že musím vše opustit a vydat se do neznámých krajin hledat artefakty v mnohem starších hrobech plných pavučin a rozličného hmyzu. U srdce mě však hřála představa, jak se se slávou vrátím domů a artefakty naplním stale prázdnotou zející polici v mém jinak přeútulném pokoji.

Několik prvních let jsem v hledání neměl pražádného štěstí, jelikož kamkoli jsem zavítal, jsem ke své zatrápené smůle zjistil, že se artefakty zde již nenachází. Na mnoha místech byly doslova průvody různých archeologů a hledačů, co všechno cenné už mi dávno ukradli, přivlastnili si a vystavili ve vlastních sbírkách. Odkoupit tajemný artefakt mi však hrdost nedovolila. Začínal jsem si již opravdu zoufat, když konečně nastal den k němuž jsem byl zplozen. Putoval jsem tehdy katakombami jedné stařičké hrobky. Mohu vám odpřisáhnout, že hrobka o níž vypravím, byla minimálně středověká a naplněná temnotou a zápachem hniloby tak prazvláštním a silným způsobem, až jsem ze samého vzrušení zapomínal dýchat. Rozhlížel jsem se na všechny strany a pátral zde po artefaktu, avšak jako obyčejně nikde žádný neležel. Jen po stěnách katakomb byly znát různé značky a hieroglyfy, které jsem nedokázal rozluštit. Například tajemné písmeno em pak jakýsi křížek a písmeno pé. Tyto značky však byly podle světlého vrypu na stěnách zanechány poměrně nedávno. Bylo tedy jasné, že prastarý kult stále ještě žije, nebo aspoň do nedávné doby ještě fungoval. Nic bližšího o této zajisté zajímavé záležitosti plné magických rituálů a složitých souvislostí jsem však již nezjistil. Pomalu jsem se smiřoval se skutečností, že i dnes bude má výprava neúspěšná, když tu jsem ve stěně zahlédl kámen. Vypadal sice docela obyčejně jako všechny kameny okolo, ale já si byl jistý tím, že tenhle kámen je dozajista prastarým artefaktem dávno ztracené civilizace. Opatrně jsem jej tedy vydloubl pomocí malého nožíku, kterýžto jsem sebou vždy prozřetelně nosil, a uschoval ho na bezpečném místě v tajném váčku zašitém do podpaží mé košile.

Uspokojen tímto neočekávaným nálezem jsem se vydal domů, kde artefakt v podobě magického kamene konečně našel své místo na polici. Jelikož kolem něj zůstalo dost prostoru, obřadně jsem zapálil svíci a položil ji do sousedství kamene. Police se náhle zdála o mnoho plnější a moc dobře to vypadalo. Poté jsem si ve své rozsáhlé knihovně vyhledal dostatek odborných textů o magických kamenech. Již brzy jsem narazil na zmínky o kameni mudrců. Opatrně jsem proto zkusil, zda by kámen nezměnil ve zlato přezku, jež zrovna držela na svém místě mé zajisté dobře padnoucí kalhoty. Přezka se však neproměnila a tak jsem shledal, že můj kámen bude ještě vzácnější než všem beztak dobře známý hloupý kámen mudrců.

Rozhodl jsem se proto vzácný kámen pozorovat. K tomuto účelu jsem se místo do pohodlného křesla usadil na nočník, aby mou pozornost v nesprávný moment nepatřičně nerozptýlily tělesné potřeby. Upřel jsem na kámen zrak a vyčkával. Ráno se mi zdálo, že kámen lehce změnil svůj odstín do modra, odpoledne zesvětlal a večer zas jakoby růžověl. V noci jsem na něj moc neviděl a tak si nejsem jistý, jakou zázračnou činnost vykazoval, každopádně hned v ranních hodinách jsem začal sledovat první podivné úkazy. Má pleť bledla a pod očima vyvstávaly tmavé kruhy. Ústa mi přitom pomalu vysychala takovým zrůdným způsobem až mi popraskaly rty. Mé ruce se neovladatelně třásly a bělma očí mi už pomalu podlévala krev. Nohy mi dočista zdřevěněly a na pozadí se vytvořila narudlá kružnice. Působil jsem hodinu po hodině stále více jako malátný přízrak. Když jsem u kamene seděl i druhý a třetí den začalo mi hučet v hlavě a mé vědomí se pomalu rozplývalo do různých, mnohdy hrůzostrašných představ plných chapadel. Ta se do mě snažila dostat doslova všemi otvory a nemohu říci, že by se mi to občas tak trochu i nelíbilo. Také mi padaly vlasy a kazil se chrup, ale to je prý ve věku kolem třicítky již poměrně běžné, pokud místo lékařských prohlídek dlíte kdesi v rozpadajících se hrobkách. Pátého dne byl můj stav už tak neuvěřitelně šílený, že jsem si byl jist, že kámen je na světě jen proto, aby šířil hrůzu a bolest. Tvorové, jež ho stvořili, byli zajisté rasou, jež lidmi opovrhovala, ba přímo bych hádal, že jedince lidského pokolení nemohla vystát. Bylo tedy nutné co nejrychleji zkažeností nabitý předmět zcela smést z povrchu zemského.

Donesl jsem si pro tento účel palici a do kamene jsem s ní udeřil. Kamen groteskně poskočil, aby náhle pukl. K mému zděšení však nezmizel, nýbrž tu před mýma očima na zcela zničené polici vedle sebe ležely kameny hned dva.
Vykřikl jsem hrůzou. Ledový pot mě polil od hlavy až k patám a ve svém zoufalství sápal jsem si zbývající vlasy po chomáčích. Poté jsem si vypíchl oči a skočil z okna do rozložitého keře rododendronu. Díky tomu ty zatracené kameny vícekrát nespatřím a budu ušetřen utrpení jež způsobí celému lidstvu.