Polární Škvár 1

1

,,Greenland, Greenland,ʺ mumlal si pro sebe Henrik Johnson, zrovna když zíral z helikoptéry. ,,Proč se tak jmenuje?ʺ dodal nahlas, neboť jedinou barvou kterou měl před očima, byla bílá. Trápila ho snad barvoslepost? Nikoliv. To se jen kolem rozprostírala mlha, jako jakási nebeská záclona s těžko postřehnutelný vzorem. Navzdory tomu, že stroj s indiánským jménem běsnil, puberťák nakrátko usnul.

Mihl se snem, kde se nese chodbou soukromé školy v Buffalu. Těší ho, jak k němu ostatní studenti vzhlíží a s obdivem si ho prohlíží. Samolibě se na ně usmívá a mává směle rukama, jakoby založil tu trapnou kapelu Oasis, kterou poslouchají jeho trapní rodiče. Pozornost poutala i jeho E-sport mikina. Nenosí jí však zbůhdarma. HeJo42, což byl jeho nickname na herním serveru, vyhrál už čtyři přestižní turnaje a mimoto točí i nápadité streamy. Nedivil se tomu, že ho tak obdivují ...

Helikoptéra náhle změnila kurz. Pocítil to i Henrik, který vrátil do reality. V ní se však nevýslovně nudil. To, že seděl v helikoptéře, mohlo být už samo o sobě vzrušující. Ne však pro něho. Nebyl to jeho první let helikoptérou. Otec sloužil totiž u mariňáků. Ovšem synáček se tím nikde nechlubil. Proč taky. Jeho vrstevníkům to nepřišlo dostatečně cool. Naproti tomu naproti sedící matka se živila tím, že prováděla turisty kolem Niagarských vodopádů. Padající voda mu přišla ještě nudnější.

Vrtule rozmetala mlhu i mraky, aby se zjevila zelená, nebo spíš khaki.

A tu ho prvně spatřil. Nejzazší Thule! Městečko ležící na samém severu Grónska. Dojem? Nijak zvlášť ho neuchvátilo. ,,Konec světa,ʺ odsekl jen.

Helikoptéra zvolna klesala, než dosedla mezi lišejníky.

Henrik vystřelil ze řvoucí helikoptéry jako první. Udělal pár ležérních kroků k blízkému útesu a si zklamaně změřil nehybný oceán. Pilot je tedy zdárně vyložil, kopl do vrtule a odletěl. Řev se průběžně vytrácel.

,,Ani vlnka. Tady by se asi moc surfovat nedalo,ʺ řekl Henrik, když už slyšel vlastní slova. Matka mu byla v patách. Když ho dohnala, pokusila se ho pohladit po blond vlasech. Ucukl. ,,Henriku ty cyniku,“ reagovala na jeho vzdorovité gesto.

Přesto to byla příjemná žena. Útlá Dánka s drobnými rty a modrýma očima, po níž Henrik zdědil severské geny.

Co ho štvalo? Kde se v něm vzaly ty manýry? Inu, to bylo všem z jeho generace jasné. Braši z klanu, jak se mezi sebou titulovali, vyrazili buďto do Evropy nebo do Koreje. Začínal srpen, takže i pláž přicházela v úvahu. Ale jaký imbecil by se táhl k polárnímu kruhu? On. Imbecil jemuž ani nedošlo, že se zrovna na jedné pláži nachází. Nebylo zbytí, rodina by měla být alespoň nějaký čas pohromadě. Otci se stýskalo a  ledovec byl přes půl roku proti.

Už je čekal. Sotva šel rozeznat. Socha? Daddy. Na sobě měl bílý kabát, na nohou boty jako Inuit. Byl to vysoký muž, skoro jako viking. Ale nejmenoval se John, nýbrž Devon Johnson a vzhledem připomínal víc Řeka, než Nora. Srdečně rozepjal ruce a jeho šedé oči v ten moment vrhly odlesky. 

,,Dear Agnes!“ pronesl směrem ke své drahé. Ta k němu přicupitala, aby mu vrazila pusu jak školačka. Málem jí od sebe neodlepil.

,,Devone!“ zahuhlala ona na to. Henrik převrátil šedé oči, které měl pro změnu po otci. ,,Pojď na mou hruď Henry!“ pronesl směrem i k synovi. Rukou ho musel popohánět. Henrik moc nepospíchal. Spíš se šinul. Nakonec objal i jeho, přestože trošku s donucením.

Klima bylo snesitelné, rtuť stála nad nulou a jen tu a tam ležela hromádka sněhu. Dali se do kroku. Zanedlouho minuli ceduli s dvojím značením - Thule a ...

,,Kvá kvák?“ přečetl Henrik to jediné, co bylo pro něj neznámé.

,,Qaanaaq! Je to řečí Inuitů,ʺ opravil ho otec. ,,Musím přiznat, že když jí slyším, cukají mi koutky,“ smál se. Manželka ho za to přejela vyčítavým pohledem. Pobouřilo jí to? Henrik si málem připustil, že má otec smysl pro humor. Jinak k sobě stěží hledali cestu. ,,A ovládáš ji?“ zeptal se.

Otec zavrtěl hlavou. ,, Svět by si měl vystačil jen s naší řečí,“ podotkl.

,,A tak pravil strýček Sam,“ culila se rošťácky matka. Jenže řekla to dánsky, aby tomu rozuměl jen jejich puberťák. Henrika to pobavilo.

,,Boduješ mor,“ ocenil její vtip dánsky. Oba si připsali v tabulce vtipů po bodu. Koketoval s možností, že možná nebudou úplně marní.

Otec jim nerozuměl. Nepídil se ale po překladu. Jednoduše byl rád, že je má konečně u sebe. 

Zdejší domky budily dojem skromnosti. Byly různobarevné, spojovala je štěrková cesta a ty které se nacházely u břehu, měly i vlastní molo. Kdesi daleko na severu trčela černá skaliska, před jejichž nezměrností se krčil vojenský radar. Tam měl otec údajně pracovat. Zvláštní však bylo, že vyjma otce ještě nikoho nepotkali.

,,Kde jsou vůbec Eskymáci?ʺ přemítal Henrik a uvědomil si, že podobným způsobem začínají horrory. 

Otázky se po jeho blond kšticí se mísily s povýšeností. Vyhladil je daddy? Lezla mu na nervy jejich řeč? Koledovali si o to? 

,,Daddy?ʺ oslovil ho opatrně. Střetli se očima. ,,Kam se všichni poděli?ʺ 

,,Dobrá otázka!ʺ pozvedl otec ukazováček.,,Co by si řekl?ʺ

,,Odvál je vítr?ʺ napadlo Henrika na první dobrou.  

Otec jen zavrtěl hlavou.  

Následoval druhý pokus. ,,Neměli co na zub?ʺ 

Následovala druhá negace. ,,Nope. Zásobuje nás jak USA, tak i EU,ʺ  

Henrik dal opět příchod cynismu. ,,Že jsi je zabil!ʺ pronesl přímočaře. 

,,Henriku Johnsone!ʺ okřikla nevěřícně dear Agnes. 

Domnělý vrah se však rozesmál. Naštěstí ne zlověstně. 

,,Ty jsi ale číslo Henry!ʺ rozesmál se famfarónsky. Poté se však utišil, jakoby si něco uvědomil. ,,Neměl bych tolik řvát. Ne teď o půlnoci.ʺ 

Sotva ten zdánlivý nesmysl vyslovil, ukázal ke kopci, na němž stál dům. Nutno dodat, že vypadal o parník movitěji, než ty, co prozatím minuli.  

,,Cože?ʺ nebyl pochopen. Napadlo ho jen. Pomátl se daddy z té samoty? 

,,On je totiž polární den,ʺ vysvětlil mu to otcovsky. Vzápětí stanuli u dveří. Stálo na nich jednoduše - Major. Víc anonymity si ani nemohl přát. Hned jak dveře otevřel, teplo je praštilo do tváře. Kompletní rodina překročila práh. 

- to be continued -