Polární Škvár 2

2

Zvláštní se mohl zdát, s jakou razancí zabouchl otec dveře. Henrik měl za to, že to ani není potřeba. Zas až taková zima nebyla. Ještě k tomu v noci … i když, sešlo tu na čase? Henrik usoudil, že zvyk je prostě železná košile. Lpění na teple mu nemohl nikdo zazlívat. Holt, u polárního kruhu si teploměry příliš nevyskakovaly.

Otec si sundal kabát a provedl je. Interiér skromností zrovna neoplýval. Zaváněl jakýmsi retro nádechem. Obložení se třpytilo zlatým lakem, krb si tiše plápolal a v zátiší běžela televize. Zrovna dávali hokejovou NHL, kde Edmonton vedl nad Torontem. Na tom však Henrikovi sotva sešlo.

,,Chi, chi. No vidím Devone, že sis splnil sen o své klubovně.ʺ pronesla culící se matka, odněkud sebrala komiks, přečetla si jen obálku a vrátila ho na své místo.

,,Yes. Přesně kvůli tomu jsem se vydal k severnímu pólu!ʺ zavrčel na ni, poté zmáčkl její bledou líc a prstem ukázal na přihrádku, v níž vylovila láhev whisky. Ladila jí s vlasy. Syn měl za to, že jsou trapní. Raději ale nic neříkal. Nechtěl být negativní, aby mu ten vynucený výlet ještě víc neznepříjemněli. Mohlo to být ale ještě horší? Jen tak na okraj, sám na holky neměl čas. Musel reprezentovat klan a k tomu točit videa. Proč by marnit čas tím, že by poslouchal něco, co ho fakticky nezajímá? Navzdory tomu si byl jist, že ho milují. Byl pohledný, vysoký, výřečný, no prostě idol! Sebevědomí rozhodně nepostrádal.

Rodičové si zatím něco šuškali, čímž mu připomněli právě ty nanynky ze školy. Zamávl je tedy rukou. Mimoto spatřil postarožní konzoli ležící v krabici, vedle níž se tyčila věž ze stejně postarožních cédéček.

,,Pravěk,ʺ zabrblal pohrdavě a zívl nad tím, že se tam nevešel ani gigabajt. Otci jeho zívání neušlo.

,,Ale! Vidím, že jsi unaven Henry,ʺreagoval najednou otec.

Syn chtěl opáčit, že není a opravdu nebyl, třebaže absolvoval poměrně dlouhý let. Ovšem major ho už už vedl na kutě. Henrik tušil, že si chtějí vyhradit čas jen pro sebe. Otřepal se z toho pomyšlení, ale detailně nad tím nedumal. Dělal hloupého, i když to bůhví jak rafinované nebylo. Otec mu už předem rozestlal.

,,Zítra ti ukážu finskou saunu, kterou jsem si nechal za domem zbudovat.ʺ

,,Zítra?ʺ zeptal se Henrik a pohlédl směrem k oknu. Tam … světlo. Stále to mdlé světlo.

,,Ha! Někdy posléze,ʺ upřesnil to otec, vyplázl rošťácky jazyk a ještě dodal.

,,Jo a být tebou, určitě si zatáhnu záclonu. Sweet dreams!ʺ popřál mu sladké sny otec a vypařil se.

Bohužel v synkově případě se nedalo o nějaké únavě vůbec mluvit. Unavoval ho celý výlet. Nudil se totiž až až. Nejhorší na tom bylo, že z Thule nebylo úniku.

,,Vždyť seš HeJo42!ʺ uchechtl se pyšně. Když byl doma v Buffalu, ponocoval dennodenně, ať už kvůli hraní nebo i živému vysílání. Nesešlo mu čase. V jednom videu dokonce nadutě prohlásil, že jeho generaci patří věčnost. Najednou mu došlo, že svého otce ani pořádně nezná. Grónsko? Komiks? Konzole? Byl i on hráčem? Proslulým stejně jako on? Vyhrál turnaj? Henrik vzhlédl k oknu a tam ... zář. Nabyl dojmu, že škodolibé Slunce si zněj dělá legraci a z jakéhosi rozmaru mu sesílá do jeho otrávené tváře prasátka.

Zkoumavě zíral do stropu a ptal se. ,,Copak asi dělají braši z klanu?ʺ

Sezóna stála, přezdívalo se jí okurková a nic zajímavého se nedělo. Mohl tedy jen hádat. Přesto se toužil připojit k síti, zase jednou se rozpadnout na megapixely a především, chtěl utéct z té nudné reality. Odstín bílé zatím dál panoval nad stínem v pokoji. Spal? Co věděl, tak bděl. Měl zatáhnout? Umínil si, že to neudělá! Nevzdá se! Vyzval tím Slunce na souboj …

,,Světlo je jen mámení. Pouhopouhý mámení, co zahaluje všechny tu prázdnotu kolem, no a v tý prázdnotě pluje tahle nudná planeta, stejně jak tenhle nudnej ostrov,ʺ procedil mezi zuby. Potom došel k závěru, že by to byl dobrý námět na video. Zanedlouho mu začaly konečně padat víčka. Nihilismus tedy zabíral. Zrak se postupně rozmazával, i vědomí se vytrácelo. Ovšem když už byl napůl cesty mezi sněním a bděním, přitáhl si ho zpátky do polárního dne ruch za rámem. Instinktivně se otočil k oknu a divže nedostal infarkt, jak moc se lekl.

Vprostřed rámu se totiž zarazila hlava. ,,Kde se vzal ten obraz?ʺnetušil.

Trvalo to méně než okamžik. Byl to člověk? Yetty? Mimozemšťan? Oči to mělo tmavé ve tvaru mandle, líce panenky, malá ústa, culíky černé jak havraní křídla. Střetli se pohledy, ztuhli, než se obočí malby zvedlo, aby vzápětí celá hlava i s krkem zapadla za parapet. Čímsi to dávalo vzpomenout na černobílé grotesky.

,,Holka?ʺ nepobral, co to vlastně viděl. Zdála se mu, nebo šlo o světelnou iluzi? 

- to be continued -